Článek
Manželka mi vyčítá, že neumím vařit. Já vím, zní to jako klišé z laciného sitcomu, ale je to tak. Já a kuchyň, to je jako oheň a voda. Dva světy, co se nemají potkat. Ale co má člověk dělat, když mu žena neustále předhazuje, že by se měl víc snažit? Tak jsem se snažil.
Jednou. A to mi stačilo na zbytek života. Začalo to nevinně. „Miláčku, nemyslíš, že bys mi občas mohl pomoct s večeří?“ zeptala se s takovým tím andělským úsměvem, co ale skrýval ďábelské úmysly. Já na to naletěl. Jako vždycky. „Jasně, zlato, co bys ráda?“ zeptal jsem se s naivní představou, že to bude něco jednoduchého. Třeba míchaná vajíčka. Nebo rohlík se šunkou. „Chtěla bych tvé pověstné špagety Carbonara,“ pronesla s takovou tou sladkou ironií v hlase. Pověstné špagety Carbonara? Já jsem v životě neudělal špagety Carbonara. A navíc, co je na tom tak složitého? Vajíčka, slanina, těstoviny. To přece nemůže být věda. Mýlil jsem se. Hluboce jsem se mýlil.
Už jen samotná příprava surovin se změnila v noční můru. Slaninu jsem nakrájel tak tlustou, že se dala použít jako zbraň. Vajíčka jsem rozbil tak nešikovně, že mi skořápky plavaly po celé míse. A těstoviny? Ty jsem málem zapomněl dát vařit. Ale to byl jen začátek. Největší výzva přišla s tou omáčkou. Z nějakého záhadného důvodu se mi vajíčka srazila a místo krémové Carbonary vznikla jakási vaječná drť. Slanina se mi připálila, takže smrděla po celém bytě jako spálená pneumatika. A těstoviny? Ty se mi přilepily k sobě a vytvořily jakousi obří, neforemnou kouli. Ale já se nevzdával. Bojoval jsem statečně. Přidal jsem smetanu. Přidal jsem sýr. Přidal jsem koření. Vypadalo to sice jako zvratky, ale vonělo to… no, aspoň to vonělo. S hrdostí jsem donesl svůj výtvor na stůl. Manželka se na to podívala s takovým tím výrazem, co říká: „Ty jsi to myslel vážně?“ „Dobrou chuť, miláčku,“ pronesl jsem s falešným sebevědomím. Ona si opatrně nabrala na vidličku. Chvíli to zkoumala. Pak si to strčila do pusy. A v tu chvíli se zastavil čas. Její obličej se zkřivil. Nejdřív to vypadalo, že se jí chce smát. Pak to vypadalo, že se jí chce brečet. Nakonec to vypadalo, že se jí chce zvracet.
„To… to je… zajímavé,“ pronesla s takovou tou diplomatickou opatrností, co používají politici, když se snaží říct, že něco je naprostá katastrofa. Já jsem se na to podíval taky. Vypadalo to jako směsice všeho, co se dalo najít v lednici a co se zkazilo. Ale já jsem se snažil. A to se přece počítá. „Já vím, nevypadá to moc vábně, ale…“ začal jsem se obhajovat, ale ona mě přerušila. „Objednám pizzu,“ pronesla s naprostou rezignací v hlase. Pizza? Já jsem se snažil! Já jsem se fakt snažil! A ona si objedná pizzu? To je jako byste malířovi řekli, že jeho obraz je hrozný a že si radši koupíte plakát. „Ale já jsem se snažil!“ protestoval jsem. „Já jsem strávil v kuchyni hodinu! Já jsem se málem otrávil výpary ze spálené slaniny!“
„Já vím, miláčku. A vážím si toho. Ale… pizza bude rychlejší a chutnější,“ pronesla s takovou tou mateřskou shovívavostí, co používají rodiče, když se snaží utěšit plačící dítě. Tak jsme si dali pizzu. Já jsem si ji dal s chutí. Protože pizza je vždycky dobrá. A protože jsem měl hlad. Ale v koutku duše jsem cítil zklamání. Já jsem se snažil. A dopadlo to takhle.
Od té doby jsem se do kuchyně nepodíval. Ne, že bych se bál. A manželka? Ta mi už nikdy nevyčítala, že neumím vařit. Asi pochopila, že některé věci je lepší nechat na profesionálech. A já jsem jí za to vděčný. Protože upřímně, nevím, co bych uvařil příště. Možná rohlík se šunkou. Ale to by asi taky neskončilo dobře.
