Článek
Všichni kolem o tom mluvili. V Polsku je levnější jídlo, drogerie i oblečení, a tak jsme si řekli, že si to sami ověříme. Měli jsme volnou sobotu, děti u babičky, a tak jsme brzy ráno sedli do auta a zamířili k hranicím. Cesta ubíhala rychle, počasí bylo příjemné a my se těšili, že za pár hodin pojedeme domů s plným kufrem, a to za zlomek ceny, než kdybychom nakoupili u nás.
Když jsme dorazili do města kousek za hranicemi, překvapilo mě, kolik Čechů mělo stejný nápad. Parkoviště u supermarketu bylo skoro plné a už z dálky jsem slyšela známou češtinu. Připadalo mi, že jsme se ocitli spíš na nákupech někde v Brně než v Polsku. Vzala jsem si vozík a pustili jsme se do obhlídky. Ceny nás mile překvapily. Máslo o deset korun levnější, kvalitní sýry skoro za poloviční cenu, čerstvé pečivo, které vonělo tak, že by ho člověk snědl hned u regálu. Neodolala jsem a přihodila i pár věcí, které jsem původně na seznamu neměla.
Nakupování šlo hladce, lidé kolem byli v dobré náladě, prodavačky usměvavé. U pokladny jsme zaplatili částku, která by u nás byla sotva za půlku nákupu, a ještě jsme se na sebe s manželem spokojeně usmáli. Kufr auta jsme naplnili do posledního místa a s pocitem dobře odvedené práce vyrazili zpátky. Měli jsme v plánu zastavit se ještě na kávu a něco sladkého v malé cukrárně, kterou jsme minuli cestou tam.
A právě tam se všechno změnilo. V kavárně bylo jen pár lidí, příjemné ticho a vůně čerstvého pečiva. Objednali jsme si kávu a zákusky a sedli si k oknu. U vedlejšího stolu seděla skupinka tří mužů podle řeči také Češi. Byli hluční, smáli se a popíjeli pivo. To by mi nevadilo, kdyby se jejich řeč rychle nezvrtla k pomluvám a hlasitému vykládání, jak si tu „každý Čech může dělat, co chce, protože Poláci jsou rádi, že tu necháváme peníze“.
Překvapilo mě, s jakou samozřejmostí mluvili o tom, že si z Polska vezou nejen nákupy, ale i něco navíc. Například, že si v místním obchodě nenápadně přibalili zboží do batohu, „protože tady to nikdo neřeší“. Jeden z nich se dokonce pochlubil, že má v kufru několik lahví alkoholu, které „prošly pokladnou“ jen papírově, protože pokladní si „nevšimla“.
Bylo mi z toho nepříjemně. Vyměnila jsem si s manželem pohled a viděla v jeho očích stejný pocit trapnosti. Chtěla jsem odejít, ale zároveň mě držela chuť zjistit, jestli to myslí vážně. Bohužel mysleli. Jeden z mužů vytáhl mobil a začal ukazovat fotky toho, co všechno „ulovili“. Smáli se tomu jako dobrému vtipu a nezajímalo je, že je slyší celý lokál. Bylo mi stydno, a to jsem s nimi neměla nic společného. Nejen proto, že takové chování je prostě krádež, ale také proto, že to vrhá špatné světlo na všechny, kdo sem jezdí poctivě nakoupit.
Když jsme vyšli ven, nálada z nákupů byla pryč. Místo radosti z ušetřených peněz jsme mlčeli. Manžel se snažil konverzaci odlehčit, ale já jsem cítila jen zklamání. Došlo mi, že tihle lidé si neuvědomují, že škodí nejen obchodům, ale i vztahům mezi lidmi. Poláci, kteří nás tu vítají, se pak dívají na všechny Čechy stejně a je jedno, jestli jsme něco udělali, nebo ne.
Cesta zpátky byla tichá. Projížděli jsme krajinou, kterou jsme před pár hodinami obdivovali, ale teď jsem ji skoro nevnímala. Přemýšlela jsem, proč mají někteří potřebu chovat se jako „chytráci“ a dělat ostudu všem ostatním. Stačilo by přitom tak málo. Zaplatit za to, co si odvážejí, a chovat se slušně. To přece není žádný luxusní požadavek.
Když jsme doma vykládali nákup, pořád jsem na tu scénu myslela. Ano, ušetřili jsme, a ano, možná se sem zase někdy vrátíme, protože to má své výhody. Ale zároveň si přeju, aby si každý, kdo sem jede, uvědomil, že jsme tu hosté. A že jako hosté bychom se měli chovat s respektem. Protože jinak se může stát, že až jednou přijedeme znovu, nebudeme vítaní vůbec. A to by byla škoda nejen pro nás, ale pro všechny, kdo sem jezdí s dobrými úmysly.
