Článek
Kdyby mi někdo před rokem řekl, že si zabalíme kufry, pojedeme k moři a já se vrátím s novým opálením a úplně jiným manželem, řekla bych mu, ať nepije to, co pije. Ale stalo se. Vypadalo to jako normální dovolená. Slunce, moře, písek v plavkách a průměrně třikrát denně hádka s dětmi, proč nemůžou mít zmrzlinu místo oběda. Jenže někde mezi pátým dnem a cestou zpátky se něco změnilo.
Manžel se mnou přestal spát. Ne že bych čekala ohňostroj vášní po deseti letech vztahu, ale i ten večerní dotek nebo pusa na dobrou noc úplně zmizely. První týden jsem si říkala, že je unavený. Druhý týden jsem si myslela, že je nemocný. Třetí týden jsem začala podezřívat Chorvatsko, že mu tam někdo vyměnil duši.
Nevím přesně, kdy se to zlomilo. V Chorvatsku se choval normálně. Tedy – normálně na jeho poměry. Tvrdil, že se mu nechce mazat opalovacím krémem, protože „je to slizké“, nosil sandály s ponožkami a snažil se objednávat veškeré jídlo česky, protože „oni nám taky nerozumí“. Ale byl v pohodě. Spali jsme spolu jednou, druhý večer po příjezdu. Nic epického, ale fajn. A pak nic.
Zbytek dovolené už nepadla ani zmínka o „večerním programu“. Maximálně si ke mně sedl blíž, když foukalo. Žádné narážky, žádné objetí, jen mračení do moře a čtení detektivek. Myslela jsem, že doma se to spraví. Že mu jen chybí jeho gauč a český jogurt. Ale ne. Po návratu to pokračovalo. Chlad, ticho a výmluvy.
Připadalo mi to jako špatný film. Nezradil mě, neutekl s cizinkou, nepsal si žádné zprávy o půlnoci. Prostě jen vypnul. Když jsem se ho zeptala, co se děje, řekl, že nic. Když jsem se ho zeptala, jestli je všechno v pořádku, řekl, že jo. A když jsem se ho zeptala, proč už se mě ani nedotkne, zeptal se, jestli jsem prala ty nové ručníky.
Začala jsem o sobě pochybovat. Říkala jsem si – nebylo to tím, jak jsem tam jedla burek v těch starých plavkách? Nebo tím, že jsem se nechala unést v karaoke baru a zpívala jsem „Mamma Mia“ s německým důchodcem? Nebo že jsem si třetí den spálila záda a celou dobu chodila jako krevetka?
Přestala jsem se mu líbit? Znudila ho moje přítomnost? Chtěl v Chorvatsku utéct, ale neměl kam? Hledala jsem odpovědi všude, i tam, kde nebyly. Jednou v noci jsem si dokonce četla fórum „Proč se muž po dovolené mění v robota“. Nejčastější odpověď byla: „Dostal reality check.“ Moc mě to neuklidnilo.
Jednou večer jsem to nevydržela. Sedli jsme si na balkon, nalila jsem víno a řekla: „Hele, já vím, že se něco změnilo. Ale potřebuji to slyšet od tebe. Protože mě to žere. Nejsme jen spolubydlící, nebo jo?“
Chvíli mlčel. Pak si lokl vína a řekl: „Víš, já jsem tam měl spoustu času přemýšlet. O sobě, o tobě, o nás. A nějak jsem se tam uvnitř zasekl. Ne že bych tě nemiloval, nebo tak. Jen mám pocit, že všechno jede na setrvačnost. A nevím, co s tím.“
No skvělé. Místo romantiky v Chorvatsku tam měl manželskou existenciální krizi.
Abych to zkrátila – nešlo o žádnou jinou ženu, žádnou urážku nebo vadu na mně. Šlo o to, že jsme se během let tak rozběhli vedle sebe, že jsme zapomněli zastavit a zkontrolovat, jestli běžíme stejným směrem. A jeho to na té skále u moře nějak trklo. Mělo mě to napadnout – vždycky byl ten hlubokomyslný typ.
Dnes? Už jsme o tom několikrát mluvili. Šli jsme spolu i na pár sezení. Občas je to vtipné, občas náročné. Ale vrátil se. Pomalu, ne s květinou a ne se serenádou, ale třeba tím, že mi začal znovu nosit čaj do postele. A minulý týden… jsme se konečně i pomilovali. Po třech měsících. A víš co? Stálo to za to. I když se mu křeč ve stehně pokusila zničit atmosféru.
Možná se to v Chorvatsku fakt zlomilo. Ale teď vím, že někdy člověk potřebuje trošku ticha, slunce a bureku, aby pochopil, že mu v životě něco chybí. A někdy stačí ženská, co se nebojí zeptat – co se to sakra děje?
