Článek
Manželovy služební cesty byly pro nás už taková rutina. Nebylo jich moc, ale když se objevily, věděla jsem, že pár dní budu doma sama s dětmi. Tentokrát odjížděl do Brna na školení, prý jen dvě noci. Loučili jsme se narychlo, protože vlak měl brzy odjezd. Dal mi pusu na čelo, objal děti a s úsměvem zamával zpoza dveří.
První den utekl rychle. Dopoledne škola, odpoledne kroužky a večer jsem padla vyčerpaná na gauč. Manžel mi poslal zprávu, že dorazil v pořádku, že má hodně práce a ozve se později. Byla jsem ráda, že to má za sebou, a ani mě nenapadlo něco zpochybňovat.
Druhý večer, když děti usnuly, uklízela jsem obývák. Na stole zůstal položený jeho starý služební telefon. Většinou ho používá jen na maily, ale občas si do něj ukládá i fotky z práce. Vzala jsem ho do ruky, protože mi přišla notifikace a displej se rozsvítil. Neplánovala jsem ho prohlížet. Ale palec mi mimoděk sjel po galerii, která zůstala otevřená.
Zamrazilo mě. Byla tam fotka – můj manžel, ale ne v zasedací místnosti, jak by se čekalo. Stál v restauraci, vedle něj mladá žena v červených šatech. Usmívala se a držela ho kolem pasu. Na další fotce seděli spolu u stolu, příliš blízko na to, aby šlo o kolegy. A pak přišla třetí – selfie z hotelového pokoje. Ona v jeho košili, on za ní, oba s úsměvem, který jsem u něj už dlouho neviděla.
Nemohla jsem dýchat. Zavřela jsem telefon, znovu ho otevřela, jen abych se ujistila, že to není nějaký omyl. Ale nebyl. Fotky byly datované právě z té doby, kdy měl být na služební cestě.
Hlavou mi běželo tisíc myšlenek. Byla to aféra? Nebo něco delšího? A proč se vůbec fotili? Nechal to v telefonu schválně? Nebo si byl tak jistý, že já na to nikdy nepřijdu?
Seděla jsem na gauči a hodiny ubíhaly. Bylo po půlnoci, když jsem mu napsala: „Doufám, že se máš na školení dobře.“ Odpověděl během pěti minut: „Jo, dost náročné, ale zvládáme to.“ Četla jsem jeho slova a cítila, jak se ve mně mísí hněv a zklamání.
Ráno jsem odvedla děti do školy a rozhodla se, že mu zavolám. Nezvedal to. Poslala jsem mu zprávu: „Potřebujeme si promluvit. Dnes.“ Krátce na to mi přišla odpověď: „Jsem v práci, večer ti zavolám.“
Když se večer ozval, v hlase měl nervozitu. „Co se děje?“ zeptal se.
„Vysvětli mi, kdo je ta žena z fotek v telefonu,“ řekla jsem bez okolků. Nastalo ticho. Tak dlouhé, že jsem slyšela vlastní dech.
„To není tak, jak si myslíš,“ začal. Ale já věděla, že přesně tak to je. V jeho hlase nebylo překvapení, jen pokus o omluvu, která nedávala smysl. „Byla to kolegyně. Po práci jsme šli na drink, trochu to ujelo…“
„A do hotelového pokoje jsi ji vzal taky jen na drink?“ vyjela jsem.
Neměl co říct. Jen ticho a pak slabé: „Udělala se chyba. Já… já to pokazil.“
V tu chvíli jsem pochopila, že naše manželství už nebude stejné. Nešlo jen o nevěru, ale o to, že mě považoval za hloupou. Myslel si, že může něco takového schovat, a že se nikdy nic nedozvím.
Další dny byly jako mlha. Děti nic netušily, já se snažila fungovat, ale uvnitř jsem se hroutila. Manžel se vrátil domů, snažil se být milý, pomáhal víc než obvykle, ale mezi námi stála ta propast. Nemohla jsem zapomenout na tu fotku, na její ruce kolem jeho pasu.
Jednou večer, když děti spaly, jsem mu řekla: „Nevím, jestli ti dokážu odpustit. A hlavně nevím, jestli ti ještě dokážu věřit.“
Podíval se na mě s očima plnýma lítosti. „Já vím. Jen prosím, dej mi šanci to napravit.“
Bylo to těžké. Rozvod mi probleskl hlavou nesčetněkrát. Ale zároveň jsem cítila, že se musím rozhodnout nejen za sebe, ale i za děti. Chci, aby vyrůstaly v rodině, kde se lže? Nebo chci, aby viděly, že i když někdo selže, může se snažit vše napravit?
Odpověď jsem zatím nenašla. Jen vím, že ten večer, kdy jsem držela jeho telefon v ruce a viděla ty fotky, ve mně něco prasklo. Už nikdy se na něj nebudu dívat stejně.
Ať už naše budoucnost dopadne jakkoli, jedno je jisté – důvěra, kterou jsem v něj měla, zmizela jedním stiskem displeje.
