Článek
Když se nám do telefonu ozval ten známý tón tchynina hlasu, věděla jsem, že přichází nějaký nápad. Takový ten, u kterého se tváří, že je úplně běžný, ale vy už v duchu tušíte, že tohle se do příručky „normální rodiny“ fakt nevejde.
„Děti,“ začala slavnostně, „odteď mi budete každý den psát, co jste jedli.“
„Promiň, co?“ zeptal se můj muž, zatímco já už jsem v duchu hledala tlačítko mute.
„No, přece jídelníček. Snídaně, oběd, večeře. A svačiny. Vždycky večer mi pošlete zprávu.“
„A proč?“ zeptala jsem se, protože někdy je lepší znát logiku z druhé strany.
„Abych věděla, jestli se stravujete zdravě. Každá normální rodina to dělá.“
Seděla jsem tam s telefonem u ucha a přemýšlela, jestli mám říct, že jsme asi anomálie, nebo jestli prostě začneme hrát hru Jak přechytračit tchyni.
První den jsme ještě poctivě poslali seznam:
- Snídaně: toust s máslem a medem, káva.
- Oběd: kuřecí vývar, těstoviny s omáčkou.
- Večeře: chléb s pomazánkou, zeleninový salát.
Odpověď přišla okamžitě: „Moc lepku. A kde máte ovoce?“
Druhý den jsme se snažili vypadat jako ukázková rodina z časopisu o zdraví:
- Snídaně: ovesná kaše s jahodami.
- Oběd: grilovaný losos, dušená brokolice.
- Večeře: celozrnný chléb, cottage, rajčata.
Tchyně odepsala: „Dobré. Ale losos je drahý. To byste neměli jíst často.“
Třetí den už jsme se rozhodli, že v tomhle testu se nedá vyhrát. Tak jsme zkusili kreativitu:
- Snídaně: banánový smoothie s chia semínky.
- Oběd: tofu na thajský způsob.
- Večeře: čočkový salát.
A odpověď? „Co je to chia? To je chemie? A tofu je pro vegany, vy nejste vegani.“
Po týdnu jsme se s manželem shodli, že to takhle dál nejde. Byli jsme pod neustálým kulinářským dozorem. Tak jsme přešli do fáze „umělecké svobody“.
Poslali jsme jídelníček:
- Snídaně: ranní rosa z louky, pečené nad ohněm.
- Oběd: filet z jednorožce na polštářku z mechu.
- Večeře: polévka z hvězdného prachu.
Odpověď přišla za deset minut: „A proč nejíte maso?“
Další den jsme napsali:
- Snídaně: rohlík.
- Oběd: rohlík.
- Večeře: rohlík.
Tentokrát přišel telefonát: „Vy jste v krizi? Mám vám poslat jídlo?“
Ale největší vrchol přišel, když jsme se rozhodli z toho udělat reality show pro jednoho diváka – tchyni. Manžel jí napsal:
„Dnes ráno jsme měli snídani při svíčkách, pak jsme si dali piknik na střeše, oběd byl pětichodový, připravoval Gordon Ramsay, a večer jsme si ugrilovali mamuta.“
Odpověď byla lakonická: „Moc masa. A kdo je ten Ramsay? Doufám, že soused.“
Nakonec nám došlo, že nejlepší bude pravidla ohnout. Začali jsme posílat fotky. Někdy skutečné, někdy z internetu. Tchyně byla nadšená – najednou chválila naše „barevné talíře“ a „kreativní kombinace“. Netušila, že ta dokonalá večeře s humrem je z Pinterestu a že my jsme ve skutečnosti jedli pizzu z krabice.
A víte co? Postupně to přestala chtít každý den. Možná jí došlo, že sledovat náš jídelní život je jako koukat na telenovelu – zpočátku napínavé, ale po čase unaví.
Dnes už se jen občas zeptá: „A co jste měli dobrého?“ A já odpovím podle pravdy: „Lásku a trochu čokolády.“
