Článek
Byla jsem na třídních schůzkách. Jako vždycky. Ty klasické schůzky, kde sedíte na miniaturních židličkách, vdechujete křídový prach a snažíte se tvářit zainteresovaně, zatímco se vám v hlavě honí seznam nákupů a co bude k večeři. Moje dcera je na gymplu, už ve třeťáku, takže jsem čekala obvyklý report: „Jde jí matika, jen kdyby si občas psala úkoly.“ nebo „V angličtině má skvělý přízvuk, ale je líná na slovíčka.“ Nic, co by mě překvapilo. Ale to, co se stalo ten den, to mě vystřelilo z bot.
Nejdřív proběhlo všechno standardně. Paní učitelka češtiny si pochvalovala dceřinu slohovou práci, pan profesor fyziky si stěžoval na její roztržitost. Všechno v normálu. A pak přišla řada na pana učitele dějepisu, pana Nováka. Musím říct, že pan Novák byl vždycky taková zvláštní postava. Mladý, charismatický, s takovou tou ležérní elegancí, co na holky v pubertě prostě zabírá. Moje dcera o něm mluvila často, až podezřele často. Vždycky s takovým tím zasněným výrazem v očích. „Pan Novák je tak chytrý, mami,“ říkala. Nebo: „Pan Novák má tak úžasný vtipy.“ Já jsem to brala s rezervou, prostě pubertální obdiv k učiteli. Vždyť to známe.
Seděla jsem naproti panu Novákovi, a on začal s takovým tím profesionálním úsměvem: „Vaše dcera… je velmi nadaná, to je jasné.“ To jsem věděla. „Ale,“ a v tu chvíli zpozorněla, protože jsem vycítila, že přichází to „ale“, „poslední dobou je taková… no, hodně citlivá. A myslím, že k tomu mám i důvod.“ V tu chvíli se mi stáhlo hrdlo. Něco se stalo.
Pan Novák se narovnal na židli a pokračoval: „Párkrát se stalo, že po hodině zůstala a chtěla se se mnou bavit o… dějepisu. Což je super, mám rád, když se studenti zajímají. Ale pak se ty rozhovory začaly stáčet jinam. K jejím pocitům, k… no, k mým osobním věcem.“ V tu chvíli jsem ztuhla. Došlo mi to. Došlo mi to s takovou silou, že jsem si málem kousla do jazyka. Moje dcera, moje racionální, chytrá dcera, je zamilovaná do svého učitele.
Pan Novák pokračoval, s lehkým rozpaky v hlase: „Je to velmi zřejmé. Píše mi vtipné emaily s dějepisnými referencemi, na chodbě mě vždycky zdraví s takovým zvláštním leskem v očích. A včera… včera mi dokonce přinesla bonboniéru s ručně psaným vzkazem, ve kterém stálo, že si váží mého ‚nekonvenčního přístupu k výuce a k životu‘.“ V tu chvíli jsem se propadala do země. Bonboniéra. Bože můj, bonboniéra.
Chtěla jsem se smát, chtěla jsem brečet, chtěla jsem se omluvit panu Novákovi za dceřinu naprostou neprofesionalitu. Místo toho jsem jen trapně pokrčila rameny a mumlala něco o „pubertě“ a „nerozumu“. Pan Novák se naštěstí choval velmi profesionálně. Vysvětlil, že se snaží udržovat si odstup, že jí laskavě naznačil, že jejich vztah je čistě učitel-žák, a že by si s ní o tom rád promluvil, ale že je lepší, když to udělám já. Prý nechce, aby se cítila trapně nebo odmítnutě. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že je to fajn chlap. A že mi ho je vlastně líto.
Celou cestu domů jsem přemýšlela. Jak k tomu došlo? Kde jsem udělala chybu? Vždyť jsme spolu doma mluvily o všem. O klucích, o prvních láskách. Ale tohle? Učitel? Věděla jsem, že je to nevinné, že to k pubertě patří. Ale i tak, ta představa, že moje dcera píše zamilované emaily učiteli dějepisu a nosí mu bonboniéry… No, bylo to něco mezi tragédií a komedií.
Když jsem přišla domů, dcera seděla v obýváku a tvářila se, jako by se nic nestalo. „Tak co, mami, co říkal pan Novák?“ zeptala se s takovým tím nevinným úsměvem. Ten úsměv, co říká: „Já nic, já muzikant.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že musím být klidná. Žádný výslech, žádné moralizování. Jenom jemné navedení.
„Pan Novák říkal, že jsi moc chytrá, zlato,“ začala jsem. Ona se rozzářila. „Ale taky říkal, že se s ním až moc bavíš o životě, a že mu nosíš bonboniéry.“ Ten úsměv jí okamžitě zmizel z tváře. Zrudla jako rajče. „Mami, to je blbost! To bylo jenom jako poděkování za to, že mi pomohl s referátem!“ bránila se. Klasika.
Sedla jsem si k ní. „Víš, zlato, chápu, že se ti pan Novák líbí. Je to fajn chlap. Ale je to tvůj učitel. A ty jsi jeho studentka. A mezi učitelem a studentkou prostě nemůže být nic víc než profesionální vztah. Pan Novák je ženatý, má rodinu, a hlavně, je to jeho práce. Chápeš, že ho to může dostat do nepříjemné situace?“
Dívala se na mě, s očima plnýma slz. Bylo mi jí líto. Věděla jsem, že to nemyslí špatně, že je to jenom ta první, naivní láska. Ta, co nezná hranice a společenské normy. Ta, co bolí, když se rozplyne. „Mami, ale on je tak jiný než ostatní kluci ve třídě. Je tak… chytrý. A rozumí mi.“
Povzdechla jsem si. „Ano, chápu to. A je super, že máš někoho, kdo tě inspiruje. Ale musíš si uvědomit, že to je jiný druh vztahu. Je to jako obdiv, ne láska. Pan Novák ti může být inspirací, ale nemůže být tvůj kluk. A je důležité, abys to pochopila a respektovala to. Pro dobro vás obou.“
Byl to dlouhý rozhovor. Plný slz z její strany a trpělivosti z mé strany. Nakonec mi slíbila, že se bude snažit chovat profesionálněji. Že se mu nebude vnucovat, že mu nebude nosit bonboniéry. A já jsem věřila, že to myslí vážně. Byla to lekce pro ni. Lekce o hranicích, o respektu, o tom, že ne každá náklonnost je láska, a že některé vztahy prostě nejsou vhodné.
Pro mě to byla lekce o tom, že i když si myslíte, že znáte své děti, pořád vás dokážou překvapit. A že rodičovství je neustálý proces učení se a adaptování se. A bonboniéry? Ty už raději kupuji jen pro nás doma. Pro jistotu. Nikdy nevíte, co se na třídních schůzkách dozvíte příště.
