Článek
Dobře si ten den pamatuji, kdy se mé děti poprvé měly stát samostatnými jednotkami. Teda, aspoň na pár hodin. Bylo mi řečeno, že „už jsou dost velké“, „všichni kamarádi už můžou být sami doma“, a „my chceme mít taky takovou tu dospěláckou svobodu“. Já jsem se tvářila, že je to skvělý nápad. V duchu jsem si ale představovala nejhorší scénáře, které by se daly natočit jako hororový film. Manžel byl víc v klidu. Nebo to aspoň hrál. Pro něj to bylo praktické – konečně bychom mohli jít v klidu na večeři, do kina, nebo se prostě jen tak procházet, aniž bychom museli řešit, kdo má žízeň, kdo se nudí, nebo kdo potřebuje na záchod.
Byla to vidina tak lákavá, že jsem na chvíli zapomněla na všechny ty katastrofické představy. Svoboda! Klid! Dvě hodiny jen pro nás dva! Přípravy na tu „historickou událost“ byly důkladnější než na prezidentské volby. Nejprve jsme děti poučili o všech možných nebezpečích. Od zapomenutého vařiče, přes otevřené okno, až po to, že nemají nikomu otvírat dveře. Ať už je to pošťák, nebo Spiderman. Seznam čísel na záchranné složky jsem jim nalepila na ledničku, hned vedle magnetky s Eiffelovkou. Desetkrát jsme zopakovali, kde je lékárnička a co dělat v případě požáru (prý ať si vezmou hasicí přístroj a jdou ho uhasit). Nechali jsme jim nachystanou večeři, spoustu zdravých svačinek (a nějaké ty nezdravé, pro dobrou náladu), a seznam činností. Žádná televize, žádné mobily, jenom čtení, kreslení a hraní deskových her. Však si to užijí, ne? Byla to taková ta naše představa ideálního odpoledne pro děti bez rodičů. Vlastně takové to „co bychom dělali my, kdybychom byli děti a měli konečně klid“. Jenže děti a rodiče, to jsou dvě naprosto odlišné entity.
Konečně nastal ten moment. Rozloučení bylo plné objetí, pusu na rozloučenou a „nezapomeňte na pravidla!“ Manžel se tvářil, že je to normální, já jsem cítila, jak se mi svírá žaludek. Ale statečně jsme nasedli do auta. A co se stalo? Ticho. Naprosté, ohlušující ticho. Žádný „mami, on se na mě dívá“, žádný „tati, už tam budeme?“. Jenom klid. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle je ta svoboda. Jeli jsme do restaurace. Seděli jsme u stolu, objednali si víno a poprvé za dlouhou dobu jsme si povídali v klidu, bez přerušování. Bylo to úžasné. Chvíli jsem zapomněla na všechny ty obavy. Cítila jsem se lehce, bezstarostně, skoro až euforicky. To je ono! Jsme zase jako tenkrát, když jsme spolu randili! Uplynula asi hodina. Měli jsme před sebou jídlo, a já si zrovna s chutí brala další sousto, když mi hlavou probleskla myšlenka: „Už je moc dlouho ticho.“ Žádná zpráva, žádný zmeškaný hovor. Nic.
Zprvu jsem to brala jako dobré znamení. Jsou v klidu, baví se, dodržují pravidla. Pak se ale začalo ozývat to malé, otravné červíkové volání v mé hlavě: „Co když se něco stalo? Co když se jim něco přihodilo? Co když hoří?“ Vytáhla jsem telefon. Žádná zpráva. Žádný hovor. Zkusila jsem zavolat domů. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Nic. Jenom volný tón. A pak to přišlo. Ta vlna paniky. Z žaludku se mi zvedl kámen, srdce mi začalo bušit jako zvon a dech se mi zrychlil. Manžel si toho všiml. „Co je?“ zeptal se. „Nezvedají to!“ vypískla jsem. On se podíval na hodinky. „Však je to teprve hodina a čtvrt. Určitě si hrají, nebo čtou.“
Ale já jsem už neposlouchala. Už jsem viděla vize kouře, hasičů a našich dětí, jak stojí venku v pyžamech. „Musíme jet domů!“ řekla jsem rázně. On se snažil mě uklidnit. „Vždyť je to nesmysl. Nic se jim nestalo. Určitě jsou v pohodě.“ Ale já už jsem se zvedala od stolu. Bylo mi jedno, že jsem jídlo nedojedla. Bylo mi jedno, že jsme nezaplatili. V tu chvíli jsem měla v hlavě jenom jedinou myšlenku: dostat se domů a zjistit, co se děje. Cesta autem byla napínavá jako ten nejlepší akční film. V duchu jsem si přehrávala všechny scénáře. Co když se navzájem poprali? Co když rozbili televizi? Co když snědli všechny sušenky, které jsme jim zakázali? Každá zatáčka, každé světlo, mi připadalo jako věčnost. Manžel se snažil uklidnit mě, ale i on začínal být nervózní. Ticho v autě už nebylo blažené, ale děsivé.
Konečně jsme dorazili před dům. Světla svítila. Auto sousedů bylo na místě. Nic nehořelo. Žádné rozbité okno. Žádný kouř. Úleva se mi rozlila po těle, ale hned ji vystřídala zvědavost. Co se tam, proboha, dělo? Odemkli jsme dveře. A to, co jsme spatřili, bylo… epické. Obývací pokoj vypadal jako po explozi. Polštáře rozházené po zemi, deky shrnuté z pohovky. Na stole stopy od zmrzliny, která tam očividně neměla co dělat. A na koberci… na koberci ležel náš pes, obklopený rozkousanými papírky. A nikde ani živáčka. „Děti!“ vykřikla jsem. A pak jsem je uslyšela. Z pokojíčku se ozýval smích. Zachechtání. A pak hlas našeho syna: „Ne, teď je na řadě s tím bludištěm táta!“ V tu chvíli mi došlo. Oni si hráli. A my jsme mezitím prožívali infarkt. Vtrhli jsme do pokojíčku. Děti seděly na zemi, obklopené deskovými hrami, s úsměvy od ucha k uchu. Na stole před nimi ležely rozbalené bonbóny a obaly od chipsů. Vypadaly naprosto spokojeně. „Ahoj mami! Ahoj tati! Už jste tady? Už jsme si říkali, že je na řadě táta s tím bludištěm!“ Já jsem na ně jenom zírala. Pořádek? Pravidla? Ty šly s panikou stranou.
V ten večer jsme se smáli. Smáli jsme se našemu šílenství, našim představám o tom, co se asi děje. A děti se smály nám, protože jsme jim očividně pokazili tu nejlepší hru v životě. Vysvětlili jsme jim, že musí zvedat telefony a že takhle to prostě nejde. Ony to slíbily. S takovým tím dětským slibem, co vydrží do příštího týdne. Ta zkušenost nám dala hodně. Uvědomili jsme si, že děti potřebují prostor, aby se naučily být samostatné. Ale taky jsme si uvědomili, že my rodiče potřebujeme klid a důvěru. A že je důležité najít rovnováhu mezi tím, dát jim volnost a zároveň se nebát, že se dům během deseti minut promění v apokalyptickou scénu.
A teď? Teď už je necháváme samotné doma častěji. Ale vždycky jim volám. A vždycky si zkontroluju, jestli to zvednou. A vždycky se vracím s takovým tím pocitem napětí v žaludku, který poleví až ve chvíli, kdy otevřu dveře a vidím, že dům pořád stojí. Protože děti jsou prostě děti. A rodiče jsou prostě rodiče. A ty obavy? Ty k tomu prostě patří. Ale teď už víme, že většinou se nakonec všechno vyřeší. A že chaos v obýváku je lepší než panika v duši.
