Článek
Ve firmě, kde pracoval Petr, se večírky konaly zhruba jednou za rok. Většinou to probíhalo stejně: pár chlebíčků, šéf pronese řeč o „úspěšném roce“ a pak všichni rychle zmizí domů, aby se vyhnuli trapným debatám o práci. Letos se ale organizace chopila personalistka Lenka – žena, která milovala překvapení a měla pocit, že firemní život musí být barevný jako diskotéka v devadesátkách.
„Nebude to žádná suchá recepce,“ slibovala. „Tentokrát si to užijeme!“
Už místo konání bylo podezřelé – pronajatý sál místní sokolovny. Když Petr dorazil, čekaly ho barevné balónky, blikající světla a DJ, který měl evidentně playlist z roku 2003. U stolu se kupily mísy s chlebíčky a obrovské nádoby punče, které podezřele voněly rumem.
Na začátku to vypadalo nevinně. Šéf přednesl svůj obvyklý projev o „týmu, který táhne za jeden provaz“, i když všichni věděli, že ten provaz většinou táhnou za něj. Potlesk byl vlažný, ale jakmile se začalo rozdávat pití, atmosféra rychle rozmrzla.
První přípitek pronesl kolega Jarda z logistiky: „Na to, aby nám letos konečně koupili nový kávovar!“ Sklenice cinkly, lidé se smáli – a bylo jasné, že večer nebude úplně obyčejný.
Lenka, nadšená organizátorka, připravila soutěžní program. Nejdřív karaoke. Nikdo se nechtěl přihlásit, dokud si mikrofon nevzal účetní Franta – jinak tichý muž, který celé dny jen seděl za počítačem a mumlal něco o fakturách. Když ale spustil „Nesuď mě“ od Kabátů, celý sál zíral. Franta skákal po pódiu, máchal rukama a zpíval s nasazením, jako by šlo o finále Superstar. Publikum řvalo smíchy a potleskem mu málem utrhlo ruce.
Po Frantovi se už nikdo nestyděl. Lidé zpívali všechno možné – od lidovek až po staré hity od Luneticu. Dokonce i šéf, který si dal o dvě skleničky víc, se odhodlal k písni „Holky z naší školky“. A když falešně zazpíval „a já pořád, kdo to je“, všichni kolegové v sále odpověděli sborově: „Lenkaaa!“ Personalistka zářila, DJ pouštěl jednu pecku za druhou a punč mizel rychleji než chlebíčky.
Pak přišly na řadu „týmové hry“. Mělo to stmelit kolektiv, ale spíš to rozbilo všechny bariéry. Soutěž ve štafetě s nafukovacími balonky dopadla tak, že polovina lidí se válela na zemi smíchy, když vedoucí oddělení IT omylem praskl balonek přímo pod šéfem. Soutěž v tanci na novinách se zase zvrhla v neplánované objímání, protože listy byly čím dál menší a páry musely stát čím dál blíž.
Vrchol večera ale teprve přišel. Lenka oznámila tombolu. První ceny byly nevinné – láhev vína, dárkový poukaz, balíček kávy. Ale hlavní výhra? „Týdenní zapůjčení firemního služebního auta!“ oznámila slavnostně.
Všichni zpozorněli. Firemní Škoda Octavia byla pýchou firmy, většinou uzamčená v garáži a svěřená jen šéfovi. Myšlenka, že by si ji mohl někdo „obyčejný“ půjčit na týden, způsobila menší revoluci.
A pak padlo číslo výherního losu – a vyhrála uklízečka paní Marie. Malá, nenápadná dáma, která celý večer seděla v koutě a srkala malinovku. Všichni vypukli v jásot, někdo začal skandovat „Ma-rie, Ma-rie!“. Ona sama nevěřícně zvedla ruce a volala: „Já ani nemám řidičák!“
To už ale bylo jedno. Lidé tleskali, šéf se tvářil, jako že má radost, a Lenka se snažila uklidnit dav, že „cenu lze převést“. Jenže mezitím se Franta, posilněný dalšími dvěma punči, chopil mikrofonu a prohlásil: „Tak to je jasný, to auto si půjčíme všichni a pojedem na výlet!“
Sál se otřásal smíchem a skandováním. Šéf se snažil udržet autoritu: „Prosím vás, to je samozřejmě jen v rámci pravidel—“ Jenže jeho projev přerušilo, když DJ spustil „Highway to Hell“ a půlka sálu začala předstírat jízdu autem.
Nakonec skončilo tak, že všichni – včetně šéfa – seděli v imaginárním autě, dělali, že řídí, troubili a zpívali s kapelou AC/DC. Bylo to absurdní, ale osvobozující.
Když se blížila půlnoc, punč došel, chlebíčky zmizely a lidé se začali rozcházet. Sál vypadal jako po malé bouři – balonky popraskané, noviny roztrhané, mikrofon odložený v misce s brambůrkami. Lenka ale zářila: „Vidíte? Říkala jsem, že to nebude nudné!“
Druhý den v práci byl trochu jiný příběh. Všichni chodili s kruhy pod očima, šeptem se probírala šéfova verze „Holky z naší školky“ a na intranetu se objevila fotka Franty ve skoku s mikrofonem. Paní Marie donesla koláč, aby poděkovala za „výhru“, a s úsměvem oznámila, že auto přenechává Jardovi z logistiky. Ten se tvářil, že dostal jackpot v loterii.
A večírek? Ten se stal legendou. Od té doby už nikdo neříkal, že firemní akce jsou nuda. Stačilo připomenout: „Pamatujete na tu sokolovnu?“ – a všichni vyprskli smíchy.
