Článek
Byla sobota večer. Většina lidí v činžáku už se ukládala ke klidu – televize hrály, někde voněla pizza z trouby, někde už bylo úplné ticho. Jen ze třetího patra se začal ozývat nezvyklý lomoz. Nejdřív to připomínalo stěhování nábytku, pak se do toho mísily nevybíravé nadávky a nakonec i jakési duté rány, jako když něco těžkého škrtá o stěnu.
Sousedé z druhého patra začali nervózně klepat na strop, ale hluk nepřestával. Po chvíli se sešla malá „delegace“ na chodbě: paní Králová, která byla vždycky první u všeho, co se v domě dělo, pan Novotný – vysoký chlap se sklony všechno řešit poctivě a systematicky – a dva studenti ze čtvrtého patra, kteří se spíš těšili, že uvidí nějakou akci, než že by měli opravdový zájem pomáhat.
Zaklepali na dveře pana Jelínka. Nic. Zaklepali znovu – pořád nic. Ale protože dveře nebyly zamčené a klika povolila, zkusili to otevřít.To, co uviděli, jim vyrazilo dech.
Na úzké chodbě bytu seděl na zemi jejich soused, pan Jelínek. Padesátník, úředník, obvykle spíš tichý a nenápadný. Teď byl celý zpocený, v pantoflích a pyžamu, a tvářil se jako voják po boji. Nad ním se tyčila obrovská bílá lednice, nakloněná do strany a napříč zaklíněná v mezi dveřmi mezi kuchyní a obývákem.
„Proboha, pane Jelínku, co to vyvádíte?“ vyhrkla paní Králová.
„Já…“ oddechoval muž, „já jsem se rozhodl… přestěhovat lednici.“
„V deset večer?“ nechápal pan Novotný.
„No, chtěl jsem to udělat už dlouho. A dneska… jsem na to měl chuť. Jenže…“ kývl směrem k obrovskému spotřebiči, „nějak to nevyšlo. Zasekla se mezi futry. Nemůžu s ní tam ani zpátky.“
Byla to komická i žalostná scéna zároveň. Lednice se opravdu vzpříčila v takovém úhlu, že blokovala průchod celou chodbou. Pan Jelínek se snažil ji přetlačit do obýváku, ale jen ji ještě víc zaklínil. V kuchyni tak zůstala polovina věcí odříznutá, včetně hrnce na plotně a dokonce i jeho mobilu, který ležel na stole.
„Takže vy jste… nemohl ani zavolat o pomoc?“ zeptala se paní Králová.
„Nemohl,“ povzdechl Jelínek. „Telefon je za lednicí. Já tady už půl hodiny funím a snažím se ji dostat zpátky.“
Studenti se pochechtávali a jeden si dokonce potichu šeptl: „Tohle je lepší než Netflix.“
Sousedé ale neměli to srdce ho tam nechat. A tak se pustili do díla. Pan Novotný zavelel: „Musíme ji naklonit zpátky a otočit. Jeden zvedne, druhý zatlačí, třetí podrží futro.“
Jenže ukázalo se, že lednice váží daleko víc, než všichni čekali. První pokus skončil tím, že paní Králová málem upadla a lednice s hlasitým bouchnutím sjela o pár centimetrů níž.
„Tohle nemá cenu,“ funěla. „Potřebujeme páku!“
Jako páku nakonec posloužila násada od smetáku, kterou přinesli studenti. Po několika pokusech, povzbuzování i nadávkách se podařilo lednici vyprostit a po kousíčkách dostat zpátky do kuchyně. Byla odřená, futra taky, a po podlaze zůstaly rýhy, ale hlavní bylo – cesta byla volná.
Pan Jelínek se svezl na zem a otíral si čelo. „Já vám… strašně děkuji,“ hlesl. „Já myslel, že tu snad přespím v předsíni.“
„Pane Jelínku,“ začala vyčítavě paní Králová, „proč jste s tím nezačal ve dne? A proč jste si nezavolal někoho na pomoc?“
„Já nechtěl nikoho otravovat,“ řekl provinile.
„A tak jste málem zdemoloval půl bytu,“ doplnil suše pan Novotný.
Studenti se smáli už nahlas: „Tohle musíme zapsat do kroniky baráku! ‚Muž proti lednici‘.“
Když se všichni uklidnili a rozcházeli, pan Novotný ještě dodal: „Pane Jelínku, příště zavolejte. Přijdeme vám pomoct. Ale fakt to nechte na denní dobu.“
A paní Králová přihodila: „A nebo si rovnou pořiďte menší ledničku.“
Jelínek jen sklopil oči a slíbil, že už nic podobného nikdy neudělá. Ale sousedi se dobře znali – věděli, že až ho zase chytne nějaký „dobrý nápad“, budou u toho nejspíš zas.
Od té doby, kdykoli se v domě ozval podezřelý lomoz, někdo si neodpustil poznámku: „Něco stěhuje náš Jelínek?“ A celá chodba se rozesmála. Protože realita, ačkoliv někdy únavná, je často vtipnější než jakákoli komedie.
