Článek
Pan František Vávra z menšího městečka na Vysočině byl typický český důchodce. Většinu času trávil zahradou, občas si zašel na pivo s kamarády a jednou za rok se vydal na dovolenou k rybníku. Žil spokojeně a nijak zvlášť si nestěžoval. Jeho byt v paneláku byl plný starého nábytku a památek, které mu zůstaly po rodičích a prarodičích.
Jednoho sychravého podzimního dne se rozhodl uklidit sklep. Nebyla to činnost, do které by se člověk hrnul, ale déšť bubnoval na okna a František si řekl, že je na čase udělat pořádek. Vytáhl staré krabice s nádobím, kufry se zaprášeným oblečením, a nakonec i velký, plátěný balík omotaný provázkem.
Když provázek přeřízl a látku rozbalil, objevilo se před ním plátno. Starý obraz, lehce zašlý a zaprášený. Zpod prachu se ale rýsovala scéna – zátiší s ovocem a karafou vína, malované jemnou rukou.
„To bude nějaká cetka po dědovi,“ pomyslel si František. Jeho děda kdysi sbíral kdeco – mince, pohlednice, staré knihy. Obraz proto opřel o zeď a chvíli na něj koukal. Bylo mu líto ho jen tak vyhodit. Nakonec ho vzal domů, otřel hadrem a pověsil nad pohovku.
O pár dní později ho při návštěvě zahlédla jeho neteř Klára, studentka historie umění. „Strýčku, odkud to máš?“ ptala se překvapeně.
„Ze sklepa. Myslel jsem, že to bude k ničemu, ale nějak se mi to zalíbilo.“
Klára si obraz začala zkoumat. „To nevypadá jako obyčejná dekorace. Podívej, ta práce se světlem, tahy štětce… To může být něco cenného.“
František se zasmál: „Ale prosím tě, kdo by u nás ve sklepě schovával poklady.“
Klára ale trvala na svém. Domluvila se s ním, že obraz nafotí a pošle známému z aukčního domu v Praze.
Uběhl týden a František na to skoro zapomněl. Až jednoho večera mu zavolala Klára: „Strýčku, sedíš?“
„No, sedím… u televize.“
„Ten obraz… to je pravděpodobně originál od Václava Brožíka! Český malíř, konec 19. století. Známý z Národní galerie.“
František ztuhl. O Brožíkovi slyšel možná kdysi na škole, ale že by měl doma jeho obraz? To mu přišlo jako nesmysl.
„Aukční dům chce, abys obraz přivezl. Chtějí ho prohlédnout. Říkají, že pokud je pravý, může mít hodnotu v řádu milionů,“ dodala Klára.
Cesta do Prahy byla pro Františka zážitkem sama o sobě. Nikdy nebyl v tak velkých prostorách, jako měl aukční dům – vysoké stropy, lesklé podlahy, všude lidé v oblecích. Připadal si tam trochu nepatřičně, v bundě, co nosil na zahradu.
Obraz položili na stůl a tři odborníci si k němu sedli s lupami a speciálním světlem. František stál opodál, nervózní a nesvůj. Po půlhodině, která mu připadala jako věčnost, se k němu jeden z nich obrátil:
„Pane Vávra, gratulujeme. Je to autentické dílo Václava Brožíka, z jeho pařížského období. Výjimečně zachovalé.“
František nevěděl, co říct. Jen seděl a poslouchal, jak mu vysvětlují, že obraz má odhadní cenu mezi 3 a 5 miliony korun.
Zpráva se rychle roznesla. Najednou byl František, dřív tichý soused, hlavním tématem hovoru v hospodě i na poště. Všichni mu gratulovali, někteří mu i trochu záviděli. On sám byl spíš zaskočený. Peníze nikdy nebyly jeho cílem – žil skromně, a i když si občas posteskl nad důchodem, nepotřeboval luxus.
Když se ho kamarádi ptali, co s miliony udělá, jen mávl rukou: „Nevím. Asi si konečně opravím střechu na chalupě. A pak… možná pojedu k moři. Nikdy jsem tam nebyl.“
Aukce se konala o měsíc později. František se rozhodl obraz prodat – věděl, že by ho doma neuchránil ani před vlhkostí, ani před případnými nenechavci. Seděl v zadní řadě sálu, kde se dražba odehrávala. Atmosféra byla nabitá, lidé zvedali cedulky a částky rostly.
Začalo se na dvou milionech. Během několika minut cena vystoupala na čtyři, pak na pět. Nakonec kladívko spadlo při částce šest milionů korun. František jen seděl, trochu v šoku, zatímco kolem něj se tleskalo.
Cestou domů si uvědomoval, jak zvláštní je život. Včera obyčejný důchodce, dnes majitel jmění, o kterém nikdy ani nesnil. Ale v hloubi duše zůstal stejný. Druhý den ráno si šel na zahradu okopat brambory – jako by se nic nestalo.
„Víte,“ řekl pak novináři, který o něm chtěl napsat článek, „já jsem šťastný, že jsem to našel. Ale pořád mám pocit, že největší poklad nejsou peníze, ale to, že mám rodinu, která si toho všimla. Já bych ten obraz jinak pověsil na záchod a bylo by.“ Po aukci se Františkovi začaly dít zvláštní věci. Najednou mu volali vzdálení příbuzní, o kterých ani nevěděl, že existují. „Strýčku, dlouho jsme se neviděli,“ ozývalo se do telefonu, ačkoli František si na žádné „strýčkování“ nevzpomínal. Jiní mu zase posílali dopisy s gratulací a nenápadnou poznámkou, že by potřebovali půjčit na nové auto nebo rekonstrukci bytu.
František se tomu smál. V hospodě prý jednou prohlásil: „Dřív jsem měl dvě neteře a teď jich mám aspoň patnáct. Miliony jsou fajn, ale objevují se s nimi i miliony příbuzných.“
A pak si zase nalil malé pivo a vrátil se k partii mariáše, protože věděl, že tohle je život, který mu sedí nejvíc.
