Článek
Petr si myslel, že ví o manželce všechno. Znali se už patnáct let, sdíleli domácnost, rodinu, dokonce i tajné zásoby čokolády, o kterých ostatní neměli tušení. Takže když jedno odpoledne uviděl, že Hana sedí u stolu s mobilem v ruce a tajně se culí, rozhodl se, že se jen tak „nevinně“ přiblíží a podívá se, co vlastně skrývá.
„Co to tam máš?“ zeptal se, přičemž se snažil znít nenápadně.
Hana se lekla a mobil rychle otočila displejem dolů. „Nic, jenom… e-mail z práce.“
Petr si zvedl obočí. „E-mail z práce? V pátek odpoledne? Překvapivě nepracovní.“
„No… je to fakt jenom pracovní,“ vyhrkla Hana, ale její výraz se prozradil. Bylo jasné, že něco skrývá.
A tak Petr, unavený z jejího tajnůstkářství, provedl krok, který si sliboval, že nikdy neudělá – vzal telefon do ruky.
Co uviděl, mu ale vzalo dech – a zároveň ho rozesmálo tak, že se musel opřít o kuchyňskou linku, aby nespadl. Hana totiž tajně komunikovala v online chatu s virtuální postavou – s robotem, kterého objevila v aplikaci na hraní logických her.
„Proč jsi mi to nikdy neřekla?“ vydechl Petr, snažíc se potlačit smích.
„No… je to… trochu… trapné,“ přiznala Hana. „Ten robot… je fakt hodně vtipný. A trochu chytrý. A já… no, jen jsem chtěla vyhrát tu soutěž o nejrychlejší řešení hádanek.“
Petr se podíval na obrazovku. Robot s ní opravdu vedl celkem absurdní rozhovory: „Jsi připravena na test logiky?“ ptal se. „Samozřejmě,“ odpověděla Hana. „Skvělé! Pokud vyřešíš hádanku do pěti minut, získáš bonusové body…“ A podobné konverzace pokračovaly celé hodiny.
„Takže jsi mě vlastně podváděla… s robotem?“ zeptal se Petr s dramatickým povzdechem.
Hana se zasmála. „To je fakt úplně jiná kategorie nevěry, Petře. Nikdy bych s tebou nevyměnila. Ale tenhle… robot… prostě je soutěžní partner. Kdo by odolal, když tě někdo neustále chválí, jak jsi chytrá?“
Petr se usmál a pokrčil rameny. „Dobře, tak tedy uznávám, že jsem asi neměl očekávat lidský podvod, ale virtuální? To jsem nečekal.“
A pak přišla ta chvíle, kdy se z toho stal skutečný chaos – protože Hana, motivovaná soutěží, rozhodla, že Petr musí také hrát. „Jen zkus jednu hádanku,“ naléhala. „Uvidíš, jak zábavné to je.“
Petr, který nikdy nechtěl vypadat jako nešika, souhlasil. A sotva začal, zjistil, že robot je děsivě inteligentní a že jeho „logické hádanky“ nejsou žádná sranda. Z obrazovky se ozývaly hlášky jako: „Tohle není optimální strategie“ nebo „Zkus znovu, myslím, že můžeš lépe.“
Petr se snažil držet hrdě, ale po patnácti minutách smíchu, frustrace a několika „no to snad není možné“ konečně uznal, že prohrál. Hana ho objala, protože vítězství byla jasně její.
„Tak vidíš,“ řekla triumfálně. „Ani robot tě nemůže porazit, když máš chuť opravdu se soustředit.“
Petr se zasmál. „No, aspoň už chápu, proč jsi se tolik culila. To je… opravdu zábavné.“
A tak místo hádek a podezření, které si Petr původně představoval, skončila jejich „konfrontace“ smíchem. A co bylo nejlepší? Od té chvíle se každý pátek stal „robotí večer“. Seděli spolu s mobilem a soutěžili – kdo vyřeší víc hádanek, kdo bude mít lepší skóre a kdo první přijde na trik, který robot nepředvídal.
Přátelé, kteří o tom později slyšeli, se smáli, že Petr a Hana našli tajemství manželského štěstí v… virtuálním robotovi. Ale pro ně to byla pravda: humor, společné výzvy a smích – a žádná nemoc, žádné drama – dokázaly, že i malá tajemství mohou přinést radost.
A tak mobil, který měl být jen zdrojem napětí, se stal nástrojem blízkosti, smíchu a soutěživého dobrodružství, které manželům připomnělo, že někdy nejsou největší problémy to, co nevíme, ale to, co můžeme společně prožít a proměnit ve zábavu.
