Článek
Byla to myšlenka, co zněla jako splněný sen. Dovolená s přáteli. S těmi nejlepšími, se kterými si rozumíte jako s nikým jiným. Žádné kompromisy s dětmi, žádné řešení rodinných hádek, jen my, dospělí, s dobrou náladou a touhou po odpočinku. Představovala jsem si nekonečné večery plné smíchu, ranní kávu v tichu přírody a společné výlety.
Pronajali jsme si chatu někde na Šumavě, s obrovskou terasou, grilem a výhledem na les. Můj mozek si maloval idylku naprostého klidu, volnosti a nespoutané zábavy. Reality, jak už to tak bývá, se mi ale jen tiše vysmívala z kouta.
První den byl idylický. Příjezd, vybalování, první pivo na terase. Vzduch voněl borovicemi a čistou, ničím nerušenou nadějí. Večer jsme grilovali, otevírali další láhve vína, povídali si do pozdních hodin a smáli se, až nás bolelo břicho. Pavel, manžel naší kamarádky Jany, vyprávěl vtipy, které jsme už sice slyšeli tisíckrát, ale v té euforii nám přišly geniální. Jana s přehledem koordinovala grilování a manžel se jen spokojeně usmíval. Bylo to přesně tak, jak jsem si to vysnila. „Tohle je to nejlepší rozhodnutí v životě,“ pronesl manžel s blaženým výrazem a já s ním bezmezně souhlasila. Konečně ta zasloužená svoboda.
Druhý den ráno to začalo skřípat. Vstala jsem dřív než ostatní, chtěla jsem si užít ten klid a kávu na terase. Když jsem vyšla ven, zjistila jsem, že na terase sedí Pavel a telefonuje. Nahlas. O pracovních věcech. O deadlinech, o prezentacích, o číslech. Můj klid se rozplynul jako ranní mlha. Tiše jsem se vrátila dovnitř a kávu si vypila v kuchyni, poslouchajíc jeho monolog o korporátních strategiích. Bylo sedm ráno a už jsem věděla, že to nebude jen tak. To byl první varovný signál, že náš „dospělý ráj“ bude mít trhliny. Odpoledne jsme se vydali na výlet. Chtěli jsme jít na nějakou rozhlednu. Už u auta začaly první neshody. Já jsem chtěla jít kratší cestou, Jana delší, protože „tam je hezčí výhled“. Pavel chtěl jet autem co nejblíž, protože „bylo horko a proč se zbytečně potit“. Nakonec jsme se hádali o to, kdo má lepší turistickou mapu a jestli se na ně dá ještě spolehnout. Vyhrála Janina posedlost „hezčím výhledem“, šli jsme delší cestou. Po dvaceti minutách už všichni kromě Jany (která si statečně užívala každý kamínek) skuhrali. Pavel se každých pět minut ptal, „jestli už tam budeme“, a manžel si potichu vzdychal. Cítila jsem, jak se napětí vznáší ve vzduchu jako hejno vos. Večer jsme měli společně vařit. To byla Janina další skvělá myšlenka, jak „prohloubit naše přátelství“. Já jsem si představovala zábavné chvíle u plotny, s vínem v ruce a smíchem, každý přispěje svou troškou do mlýna. Realita? Chaos. Pavel se snažil radit, jak se krájí cibule, i když nikdy nevařil. Jana chtěla, abychom vařili podle jejího receptu, který byl tak komplikovaný, že na něj potřebovala tři knihy a online tutorial. Manžel se snažil do toho moc nemluvit, ale bylo vidět, že se drží jen silou vůle, aby nevybuchl. Nakonec jsme se hádali o to, kdo má míchat omáčku a kdo zase „zabírá moc místa u linky“. Jídlo bylo hotové až za dvě hodiny, bylo přesolené a chutnalo jako zkažený sen. Večer jsme s manželem zaléhali do postele a jen si šeptali: „Už jen čtyři dny.“
Třetí den ráno. Vzbudila jsem se a cítila jsem se unavená, jako bych v noci tahala vagony. Když jsem přišla do kuchyně, panovala tam podivná, tíživá atmosféra. Každý si dělal snídani sám, tiše, skoro demonstrativně. Jana si míchala jogurt s chia semínky a ani se nepodívala na zbytek stolu. Pavel listoval novinami a občas si tak hlasitě odfrkl, jako by ho bolelo samo dýchání. My jsme si s manželem udělali kávu a seděli v tichu, které bylo slyšet víc než jakýkoli hluk. Nikdo nemluvil. Vzduch byl hustý a lepkavý, plný nevyslovených výtek. „Tak co dneska?“ zeptala jsem se, snažíc se prolomit ledy, i když jsem tušila, že je to marné. „Já nevím,“ pronesla Jana s takovou tou pasivní agresí v hlase. „Včera se nikomu nelíbilo, jak vařím, tak dneska je mi to jedno. Dělám si svoje.“ „Vždyť se nikomu nelíbilo, jak krájím cibuli! Jenže někdo musí být ten špatný, že jo?“ zahučel Pavel, aniž by zvedl hlavu z novin. A už to jelo. Hádka. O cibuli, o recept, o to, kdo víc uklízí, kdo víc pije pivo, kdo se víc stěžuje a kdo „má pořád ty svoje nápady“. V tu chvíli jsem věděla, že je konec. Že ta iluze dokonalé dovolené s přáteli se definitivně rozpadla na tisíc kousků. Bylo to jako sledovat zpomalenou explozi.
Po obědě si Pavel s Janou sbalili věci. Bez velkých ceremonií, bez slz. Jen s takovým tím mlčenlivým porozuměním, že tohle prostě nefunguje. Jejich auto vyrazilo po štěrkové cestě a zanechalo za sebou jen mrak prachu a ticho. „Asi se potřebujeme vyspat,“ pronesla Jana suše před odjezdem. „A taky se nám udělalo nějak špatně.“ Pavel jen pokýval hlavou. „Chápeme to,“ řekli jsme s manželem s úlevou v hlase, která se nedala skrýt. Cítila jsem se trapně, ale zároveň jsem měla pocit, že mi spadl obrovský kámen ze srdce.
Po jejich odjezdu v domě zavládlo ticho. Takové to příjemné, uklidňující ticho. Manžel si sedl na gauč a povzdechl si. „No, tak tohle bylo něco,“ řekl. Já jsem se jen usmála. „Asi se potřebujeme vyspat,“ pronesla jsem s odkazem na Janina slova. A on se zasmál. Zbytek dovolené byl přesně takový, jaký jsem si představovala, jen v menším, intimnějším měřítku. Klidný. Bez hádek. Bez vaření pro armádu. My dva. Četli jsme si knížky, dívali se na filmy, a každý večer jsme se dívali na hvězdy. Bylo to skoro jako by se ta původní iluze splnila, jen s jednou podstatnou změnou. Byli jsme tam jen my. Z téhle dovolené jsem si odnesla jedno důležité ponaučení.
Někdy je dobré mít nejlepší přátele. Ale ještě lepší je vědět, kdy je nechat doma. A že i ta nejlepší přátelství potřebují prostor a hranice. A někdy je prostě fajn být jenom se svým partnerem. Bez cizí cibule, bez pracovních telefonátů a bez korporátních deadlineů. A už teď se těším na příští dovolenou. Jen my dva.
