Byl jsem vynikající hokejista a postrach všech gólmanů, dokud jsem se ještě vešel do výstroje

Jsem nejen výborný jezdec na horském kole a běžec, jak všichni víme, ale ještě lepší jsem hokejista. Nesmírně talentovaný, jako Jaromír Jágr, jenom jsem neměl v mládí to štěstí a nikdo se mi nevěnoval a nikdo mne na hokej nepřihlásil a jako čtyřletého mě to, blbce, samotného nenapadlo, jít na stadion s hokejkou a bruslemi a přihlásit se do oddílu. Brusle ani hokejku jsem tenkrát neměl. Proto jsem neudělal kariéru v NHL, jako jiní podobně nadaní chlapci, ale v THL (teplákové hokejové lize), kde jsem patřil mezi obávané střelce, nahrávače, trenéry, psychology a kustody.

Mám neuvěřitelný cit pro hru, předvídám, kam půjde puk jako šachista, o několik tahů dopředu, a mám takovou sílu, že mne před brankou soupeře nikdo nepřetlačí, takže vždycky uspěju, ale to už stačí, abych Vás neodradil od čtení tím svým vychloubáním. Jinak jsem skromný hoch a nechal jsem se jenom maličko unést.

Vyrůstal jsem na rybníku v Brně Líšni v Mariánském údolí, ještě teď tam jsou v hlíně stopy od mých tvrdých střel. Ale kdybyste mě viděli hrát a nevěděli, že jsem hokej nikdy závodně nehrál, tak si řeknete není to ten, no ten, výborný technik, tvrďák a bořič, nahrávač a střelec, silák a zároveň mazaný jako liška? Takový talent od přirození, jako já, se rodí jednou za velmi dlouho.

Na rybníku jsem se nikdy nenaučil střílet „golfákem“ ani příklepem, protože tam jsem to nepotřeboval, když se hrálo místo branek na boty. Neskutečně jsem se však později zdokonalil ve střelbě zápěstím, jak my hokejisté říkáme, švihem a na stará kolena jsem začal hrát zápasy s normálními hokejisty, kterým odborně říkáme „hokejky“. Můj nejlepší zápas asi byl, když jsme porazili Růžové bonbónky a já jsem dal vítěznou branku pupkem.

Ještě před pár lety, dokud jsem se vešel do hokejové výstroje, jsem býval, jak už teď víte, nejlepší kanonýr v THL. Dnes si už bohužel nezavážu přes břicho brusle a zas taková hvězda, aby mi je vázal nějaký pikolík, nejsem. Proto musím pár kilo počkat, než zase nastoupím k dalšímu zápasu.

Jednou s námi hrál obránce Harry (Tomáš Malec z Komety) a já jsem mu nahrál na gól. Anebo zase jindy a s jinou partou, si s námi šel zahrát Petr Hubáček, mistr světa z roku 2010 a dnes úspěšný hokejový komentátor (naučil se to, když se díval u nás se mnou na televizi na zápas na mistrovství světa a já jsem se ho pořád ptal a on mi vysvětloval, co se děje na ledě. Ještě dnes mám tu malůvku, předchůdce elektronické tužky, doma schovanou, ale vůbec jí nerozumím).

A jak že vypadal ten náš „špíl“, když jsem přivedl Petra Hubáčka na krasobruslařskou halu na Rondo? První střídání, můj první dotek s pukem, dostal jsem od něho nezištnou přihrávku, jedu jedu, nevím co mám udělat, tak zavřu oči a střílím a rovnou mezi nohy gólmana. Byl z toho „fík jak prase“. Diváci by šíleli, kdyby tam nějací byli. Radost neskutečná. Končit se má na vrcholu, řekl jsem si a ten puk jsem si nechal (stejně byl můj) a pak jsem už v tom zápase na další střídání nenastoupil a ten úspěch jsem šel oslavit do hospody na Bláhovku, kam od té doby už nesmím.

Když jsem se Petra ptal, jak ten hokej vlastně hraji, že by mne to zajímalo slyšet od takového odborníka, tak mi řekl: „Hraješ to jak typický Kanaďan ze třetí lajny z roku 1985.“ V té době tam hrál i Gretzky, takže je to vlastně lichotka, si teď zpětně uvědomuji, ale tenkrát jsem byl na něho naštvaný a čekal jsem lepší hodnocení. Styl v osmdesátých letech byl totiž méně o bruslení, více se chodilo do těla, hráči vážili běžně přes metrák a nejezdili tolik jako dnes, kdy jsou mnohem lehčí a hbitější a rychlejší bruslaři a na ledě doslova létají.

Jen co se vejdu do výstroje, budu znovu lahodit oku diváka, přijde-li nějaký a opět se stanu postrachem všech gólmanů v Brně. Třeste se, chlapci. Born to icy hockey…