Článek
Pracovala jsem na brigádě v jednom známém kavárenském řetězci a hned první den mě kolegyně varovaly. Před ní. Před „Paní Důležitou“. Chodila tam každý den, vždycky v ranní špičce, a byla ztělesněním arogance. Popoháněla nás, i když jsme kmitaly, jak nejrychleji jsme mohly, a svým chováním znepříjemňovala život i ostatním zákazníkům.
Asi po třech měsících přišel den D. Dorazila a spustila peklo. Stěžovala si na svůj nápoj ještě v průběhu toho, co ho kolegyně připravovala. Sotva ho dostala do ruky, „omylem“ ho celý vylila na pult a dožadovala se úplně jiného, samozřejmě zdarma. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Chtěla ledové frappuccino s mandlovým mlékem, protože měla údajně silnou intoleranci na laktózu.
Zatímco si odskočila na toaletu, vyměnila jsem se s kolegyní. Vzala jsem kelímek a místo mandlového mléka jsem do něj nalila pořádnou dávku klasického, plnotučného. S kamennou tváří jsem nápoj dokončila. Než se vrátila, frappuccino na ni čekalo na pultu. Vzala si ho, ochutnala a bez jediného slova odešla.
O pět hodin později zvonil v kavárně telefon. Zvedla jsem to já. Volala ona. Z nemocnice. Prý se tak strašně hnala na záchod, že měla autonehodu. A ano, do detailu mi popsala, že se předtím po*rala v autě. Položila jsem telefon a nemohla se přestat usmívat. Jsem ráda, že se jí nic vážného nestalo. Ale nemůžu si pomoct, karma je prostě zdarma a občas chutná jako plnotučné mléko.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
