Článek
Průvodním jevem takových událostí, jako je právě probíhající válka mezi Izraelem a islamisty z Hamásu, je nezadržitelná vlna silně emočně prosycených vyjádření, požadavků, apelů. I rozumní lidé, kteří nejsou v takovém konfliktu nijak zainteresováni, se najednou ocitají v nesmiřitelných pozicích. Veřejná diskuse tak věrně zrcadlí samotný konflikt. Přitom právě nesmiřitelnost jej činí neřešitelným.
Při vší té hrůze posledních dnů, zbabělého vraždění ze strany militantů i blokády a bombardování lidí, kteří nemají kam uniknout, je nutné uvědomit si, že za dané situace, situace naprosté oboustranné nedůvěry, nelze očekávat více než návrat konfliktu do méně horké fáze. Fáze, která ale postupně, dříve nebo později, dospěje k další tragédii podobné této.
Chápu tu většinu, která jednostranně hájí právo Izraele na obranu, jejíž součástí je nepochybně - za daných okolností - i protiofenzíva. Vedení státu Izrael, bez ohledu na jeho obsazení, nemá žádnou volbu mezi tím jednat a nejednat. Fakt, že v současnosti drží v rukou moc populista Netanyahu, jehož kroky vedou k systematickému omezování demokracie v jedné z hlediska životnosti demokracie nejdůležitějších zemí světa, nezavdává v tomto okamžiku důvod k tomu odpírat Izraeli právo na obranu a prevenci proti dalším útokům.
S onou jednostranností se ale pojí často scestná představa o tom, že řešení problému je plně v rukou Palestinců. Že jsou to oni, kdo mají protestovat proti Hamásu a dalším militantním organizacím působícím v Gaze, že jsou to oni, kdo může udělat vstřícný krok a kdo má první ukázat, že dokáže ctít mírovou dohodu. Kdybychom hráli nějakou stolní hru, která nemá žádnou historii a do které nejsou zapojeny miliony lidí, dalo by se o takové strategii uvažovat jako o plausibilní. Jenže zde nejde o žádnou stolní hru, zde jde o konflikt, který provází generace a generace lidí, kteří se rodí a umírají na územích, o nichž se v jejich kultuře mluví jako o okupovaných.
Palestinská společnost je silně traumatizovaná a trauma nejenže se přenáší prostřednictvím kultury, ale proniká i do epigenetiky. Měl jsem možnost mluvit s lidmi z Palestiny v uprchlickém táboře na řeckém ostrově Chios. Jde o příběhy celoživotního zoufalství, které vyvěrá z neřešitelnosti jejich situace. Palestinská společnost je tak traumatizovaná, že produkuje jedince, kteří jsou ochotni obětovat život v nesmyslném aktu násilí, protože se jejich blízkým dostane podpory. Je běžné, zdravé uvažovat o tom, jak vlastní život využít k tomu, aby se mně nebo mým blízkým vedlo lépe. Tam, kde vládne zoufalství a beznaděj, tento zdravý, doslova vitální způsob uvažování pervertuje do sebevražedné rezignace.
Anebo do jiných aktů zoufalství. Člověk, se kterým jsem mluvil, si ve stanu v táboře zřídil holičství. V Gaze měl ženu a několik dětí. Průběžně jim posílal zprávy o tom, jak se mu v Řecku daří, jak už má svůj vlastní podnik, jak se snaží střádat peníze na to, aby mohli přijet za ním. Zamlčel však několik důležitých informaci. Že jeho podnik se nachází ve stanu v přeplněném uprchlickém táboře, že stále neví, jestli nebude vyhoštěn, a že vůbec neví, kdy se něco dozví. A že taky neví, jestli to přežije.
Ten člověk by si také dokázal představit mnoho jiných, únosnějších scénářů vlastního života než útěk přes Egypt do neznáma, za použití veškerých úspor, s rodinou ponechanou v nejistotě Palestiny. Žádná lepší varianta ale nebyla z jeho pohledu možná.
Aby čtenář dobře pochopil, stojím také na straně Izraele a jeho práva na obranu. Zároveň ale vnímám tu nesnesitelně tíživou neřešitelnost Palestinců a reálnou nemožnost silně traumatizované společnosti nejen se vyrovnat s traumatem, ale ještě být pomyslným lídrem změny. Je to podobné jako chtít po člověku s posttraumatickým syndromem, jemuž v daném okamžiku nic nedává smysl, aby se stal ze dne na den vzorem životní motivace a činorodosti. Je mnohem pravděpodobnější, že takový člověk, taková společnost, bude zneužitelná. A to se v Palestině pochopitelně děje.
Je nutné si uvědomit, že moc řešit tento chronický konflikt mají pouze mocní. Palestinská společnost, obzvlášť část žijící v Gaze, je ne-mocná. To ji pochopitelně nezbavuje odpovědnosti, ale ta je přímo úměrná tomu, do jaké míry lze hovořit o její svéprávnosti.
Izrael je v tomto ohledu mocný mnohem více. Je pravděpodobné, že chystaná bilaterální dohoda se Saúdskou Arábií, jakkoliv to může mnoha lidem připadat velmi kompromisní, ukazuje cestu k tomu udělat krok z desítek let trvajícího patu. A je takřka jisté, že jsou zde aktéři, kteří se tomu budou snažit zabránit, což je nejpravděpodobnější příčina sebevražedného jednání Hamásu. Takový pokrok si ale nelze představovat jako řešení. Konflikt mezi Izraelem a palestinskými militanty je natolik geopoliticky důležitý, že jeho řešení se neobejde bez mnoha dalších tendencí a změn na globální šachovnici: pokud vydrží jednota USA a západní Evropy v podpoře Izraele, pokud se podaří dotáhnout dohodu se Saúdskou Arábií, bude také nutný akord dalších arabských zemí, bude nutné izolovat nebo přimět k neutralitě Irán, bude nutné omezit vliv Ruska, tedy zemí, jejichž jednání podporuje islámský terorismus.
Za této konstelace je ale třeba zopakovat, že moc mají v rukou mocní. Pokud nebude tento fakt přijat jako premisa, není možné očekávat žádný posun. A jestli je cílem dvoustátí, nebo jiná forma vyrovnání i vzájemného zabezpečení včetně přesídlování (i v důsledku probíhající války), to je naprosto nemožné předpovědět. Na předvídání budoucnosti v tomto ohledu je zatím zkoncentrováno málo moci.