Článek
Nedávné politické události v Česku významně přispěly k obavě, která se vznáší ve vzduchu a prosycuje středoevropský prostor.
Krajské volby posílily populisty a významně oslabily liberální část české politiky. Byť jde „jen“ o kraje, jde také o politický obraz Česka a to, jakým způsobem tento obraz určí náladu a očekávání. V souvislosti s vítězstvím populistů všude okolo by se dalo říct, že jde minimálně o šerosvit.
Nejde jen o výsledek, tedy o to, že nejvýrazněji, s obrovským náskokem uspělo ANO, následované vnitřně velmi rozporuplnou ODS. Jde o příčinu. Těch zhruba 30 % oprávněných voličů, kteří k volbám přišli, byli převážně starší lidé. Proto je ten rozdíl mezi ANO a ostatními stranami tak propastný. Mladším lidem jsou zjevně kraje ukradené. Jsou ostatně ukradené 70 % voličů. Je přitom naprosto zásadní pro udržení demokracie, aby se na volbách podílely v dobrém poměru všechny věkové skupiny, respektive skupiny sdílející nějaký legitimní zájem. Bez toho je výsledek voleb odrazem pouze určitého zajmu. A je pak „legitimní“, že je pouze tento zájem prosazován.
Jak ale bude prosazován zájem mladých lidí, jejichž legitimita zahrnuje také skutečnost, že tu budou déle než ti starší? Když nejdou volit? Jak se odrazí tato skutečnost ve vzdělávání, které je právě na krajské úrovni klíčové, když kraje zřizují střední školy a jmenují jejich ředitele? Protože nezájem mladých lidí o volby lze v přímém důsledku zdůvodnit také povahou, obsahem a kvalitou vzdělaní, které se jim dostalo na středních školách. Tedy na školách, které kromě gymnázií de facto nevzdělávají v oblasti demokratického občanství. A to ani na gymnáziích, která reprezentují pouhých 30 % středoškolské populace, není záruka, že k takovému vzdělávání dochází. Se ctí ke všem výjimkám, tohle je jeden z ukázkových začarovaných kruhů, z nichž se neumíme vymanit. A nyní jsou krajských zastupitelstev zvoleni převážně reprezentanti starších občanů, jimž školy často na srdci neleží a když už ano, ve většině na ně hledí svou vlastní, často ještě totalitní zkušeností. Kdo nyní na krajích zvedne bezesporu důležitý nápad ministra Beka posílit všeobecné vzdělávání na všech typech středních škol? Odpovědět si můžete sami, trefíte se.
Výsledky krajských voleb následně přímo vyvolaly vládní otřes. Pirátská strana, která ztratila skoro všechny mandáty v krajích, propadla panice a pod dojmem, že je něco třeba udělat teď hned a okamžitě (a hned), poslala předsedu a ministra Ivana Bartoše za premiérem Petrem Fialou se seznamem věcí, které je třeba odbavit (okamžitě a hned). ODS Fialovým prostřednictvím situace využila a poslala vládní potížisty mimo vládu. Tento tlak způsobil, že se vnitřně začala štěpit Pirátská strana, kterou bylo možné v současné sněmovně považovat za jedinou skutečně progresivní a liberální. Osud Pirátů je velmi nejasný, nahradit předsedu nebude jednoduché, ministr zahraničí Lipavský už Pirátem být nechce a nově chystaný progresivní manifest odsaje další, aniž by sliboval adekvátní náhradu. Je klidně možné, že se Piráti otřepou a ve volbách získají klidně 10 %. Je ale otázka, kdo za to bude nyní bojovat, protože to bude chtít skutečně nemalé odhodlání. A protože v vládě končí, bude muset řada členů této člensky nepočetné strany řešit vlastní existenční problémy.
Ten „tah Pirátem“, v němž určitě nejde jen o digitalizaci stavebního řízení, zjevně způsobil určitý dominový efekt, v němž se přes Bartoše a Piráty začne přestupovat politická scéna v Česku. A bude velmi zajímavé sledovat, kam až tohle domino doběhne. Například v tom, nakolik je silná pozice premiéra a jestli jednou z dalších padlých kostek nebude on sám, samozřejmě až na něj v řetězu dojde řada.
Jakkoliv to dopadne, posílení demokracie ve smyslu zastoupení stran odpovídajících vyššímu vzdělání a životu ve větších sídlech to moc neslibuje. Stávající strany dost skomírají a u možných nových formací bude záležet, jakou základní důvěru se jim podaří v krátké době získat. Vzhledem k tomu, že žádná z případných nových stran nebude mít ani čas, ani dostatek prostředků na kampaň a mnohem nižší veřejnou (mediální, digitální) vizibilitu, je jejich případný úspěch ve volbách v roce 2025 velmi nepravděpodobný. Nehledě na to, že proti sobě budou mít zavedené strany slibující určitou „jistotu“ pro voliče v tom smyslu, že sice nemusí souhlasit a často jdou volit se skřípěním zubů, nicméně jistota i méně přijatelné strany je vždy více než úplné nejistota v tom, o jakou stranu vlastně jde.
Příkladem budiž Socdem, ačkoliv jde o stranu neparlamentní, která za dobu svého bytí mimo sněmovnu nejeví náznaky zmrtvýchvstání. Volba předsedkyně Jany Maláčové je vítězství těch, kdo se smířili s úpadkem strany ve smyslu otevřenosti k předvolební koalici s komunisty („projektem“ Stačilo! ryzí populistky Konečné). Velmi pravděpodobně ze Socdem odejde část členů, kteří s takovým scénářem kategoricky nesouhlasí. nebude jich zřejmě moc, nicméně odejdou ti, kteří by v Socdem mohli hrát roli korektivu populistických tendencí, na nichž strana nejprve vyrostla a následně shořela v konkurenci mnohem obratnějšího populisty Babiše. „Pozůstalí“ zasypou pomyslný hrob tradiční středově levicové strany v naději, že se jich pár dostane do sněmovny. Zbytek se možná pokusí zformovat novou stranu, která bude bojovat s marginalizací liberální levice a s nevýhodou komparativní neviditelnosti v porovnání s etablovaným politickým cirkusem.
Právě Babiš a jeho političtí zaměstnanci, kteří v posledních deseti letech vytvořili marketingového avatara pro levicové voliče, aniž by jim kdo o toho voliče skutečně šlo, se chystají na vítězství. Muselo by se stát něco nepředvídatelně zásadního, aby tento projekt politického businessu další volby nevyhrál v konkurenci s nepopulární vládou, ze které byl odejit koaliční partner a která se bude ocitat pod stále větším tlakem zvenčí i v tenzi uvnitř stávající koalice, kde se mezi stranami překrývají i voliči a kde jsou v současnosti minimálně dvě strany (KDU a TOP09), které musí spoléhat na předvolební koalici, aby vůbec měly reálnou šanci se do sněmovny dostat. Jejich největší šancí je dostat se do sněmovny ve vleku ODS v rámci konceptu Spolu, ale existuje poměrně velká pravděpodobnost, že tentokrát se ODS rozhodne jít do voleb raději sama. Jednak proto, že by součty nakonec nemusely vůbec vyjít a volby by pro všechny zúčastněné, včetně „tahouna“, skončily fiaskem. Jednak proto, že minimálně ta „nefialovská“ část ODS nemá ve svém přízemním pragmatismu daleko k Ano a tím pádem je pro ni představitelná povolební koalice s Babišovou politickou firmou. Zátěž v podobě koaličních stran, které by komplikovaly vznik takové koalice, se v takovém případě nehodí.
Co z takového, velmi pravděpodobného scénáře, vyplývá pro Česko? Nic moc. Maďarský gulášový národní socialismus, jeho chudší ale o to ostřejší slovenská verze nebo možná účast postnacistů v rakouské vládě může najíst další středoevropský ekvivalent v podobě nějakého koblihového autoritářství maskovaného za demokracii. Takovému systému se říká ANOkracie (v tomto případě půvabné omen nomen), kdy systém předstírá demokratické principy, ale uvnitř se je snaží netransparentně, ale silově potírat. Při koalici „národní shody“, ve které se sejde temná část ODS s Ano, například nebude těžké oslabit veřejnoprávní média, ovlivnit klíčovou legislativu a samozřejmě pohlídat důležitá místa ve vedení státu a kritické infrastruktury tak, aby byla obsazena loajálními „yes people“. Dohody na kompromisech s oligarchickými skupinami nebudou žádný problém, teritorium zájmů už je vymezeno, bude stačit posvětit znovu jejich hranice.
V takovém případě se pak dále ztěžuje situace pro opozici, která bude mít ještě menší šanci na to se během dalších čtyř let prosadit ve veřejné diskusi a ukázat, že tohle je cesta do pekel. Naopak radikálnější a zavedení populisté (SPD, Stačilo a různé odvozeniny) budou u nespokojené a méně vzdělané části elektorátu posilovat dojem, že oni jsou ta skutečná opozice.
Bude pak záležet pouze na síle občanské společnosti, zda se znovu zmobilizuje a podaří se jí jednak ukázat odpor vůči takovým tendencím a případně podpoří vznik nových seriózních stran, které se ve štěpném procesu nalevo i napravo pokusí vzniknout a prosadit. Ale k tomu je třeba odložit českou pivní letargii a začít se skutečně zajímat o politické a společenské dění. Zejména v případě mladých lidí jde o hodně. Jde jim o jejich vlastní, dlouhou a možná ne tak úplně radostnou budoucnost. Zejména tehdy, budou-li nadále ignorovat skutečnost, že záruka na dobré časy, svobodu, bezpečí a prosperitu bez jejich účasti nemůže existovat.
