Článek
Tento článek navazuje na tweet nějakého učitele, který suploval za jiného učitele na výuce ve čtvrté třídě, a dožadoval se po žácích informace, kolik má Česko krajů. Vlastně nezajímavé.
Pointa je, že právě toto je tak trochu ukázkou, že základní školství v ČR naprosto selhává. Ne teď, ale minimálně dekádu. A problém se stále eskaluje.
Na úvod: Necítím se být jako odborník na školství, přesto nějaké zkušenosti s učením mám (byť na vysoké škole). A taky mám tři školou povinné a dvě již školou nepovinné (na střední) děti. Během covidu jsme si s manželkou vyzkoušeli učit všechny. Což samozřejmě nesrovnávám s výukou ve škole, ale určitý vhled to nepochybně umožňuje.
Hlavní problém? Ne dovednosti, ale znalosti.
Hlavní problém školství, je že učí „data“, a ne „dolování dat“. Neučí dovednosti, ale znalosti. Biflování znalostí.
Školství je pod strašným tlakem rodičů a společnosti - ve značném rozsahu ale té části, která ve skutečnosti nikdy nedokázala nic víc, než dělat někde ve fabrice nebo v krámě za kasou. Nic proti nim, ale toto prostě nejsou etalony toho, na co má připravovat školství.
Je neuvěřitelné, že školství je ze strany rodičů zatíženo snad i nějakou mstou vůči dětem za věci, které se děly jejich rodičům a prarodičům. Kolikrát jen jsem slyšel, „my se to učili taky, tak ať se to mladej laskavě učí taky!“. U informací, které dávno přestalo dávat smysl je znát (pokud vůbec kdy mělo smysl, je znát).
Svět se mění, a mění se strašně rychle.
Znalosti hodnotné před 20 lety jsou dnes ze značné části úplně k ničemu. Výuka předmětů jako dějepis či zeměpis je naprosto přežitá. Dějepis koneckonců učíme už desetiletí tak, že se k moderním dějinám až třeba někam po rok 2000 vůbec děti nedostanou. Hlavně, že se biflují nesmysly jako nějaká Mezopotámie. Nikdo to nepotřebuje vědět. Stejně jako nikdo nepotřebuje vědět, kde tečou nějaké řeky (ano, já vím, že víte, jaké řeky tečou vaším městem).
A ty kraje?
Strhla se diskuze, že je to důležité vědět (nikdo nedokázal říct k čemu), kolik jich je - já to samozřejmě vím (teda nevím, ale znám je, protože se tam soudíme, tak jsem si spočítal), i bych je samozřejmě vyjmenoval. A naprostou většinu okresů bych správně zařadil do krajů.
Jenže, fakt je to to, co potřebuje vědět na konci základky borec, co dvakrát propadl, takže končí na konci sedmičky?
Vidím, co řeším s klienty (advokacie) či v diskuzích, kde někdo prosí o pomoc.
Možná měli ve škole kliku na učitele, co je drtil, kolik je v ČR krajů, protože je to důležité (!), ale už jim nikdo neřekl, co je RPSN, společné jmění manželů, výživné, a proč je mikropůjčka 5000 Kč na týden za poplatek 1000 Kč začátek jejich průseru.
Skoro nikdo nepotřebuje vědět, kolik je v ČR krajů. A troufám si říct, že to ani spousta lidí není, už jen proto, že vznikly až v roce 2000, takže předtím ani nebylo, jak tuto veledůležitou informaci učit.
Každý ale potřebuje chápat, jak hospodařit, proč se nevykašlat na papír, co mu přijde poštou od soudu - protože to - na rozdíl od počtu krajů - bude potřebovat v životě každý. Přesto to na základní škole neučíme. Neučíme „setup pro život“, učíme setup pro učitele základních škol.
Celý model základního školství je špatně nastavený
A tady nastává další problém. Standardní model základní školy kromě biflování je především nastavení, „aby náhodou někdo nepodváděl“ a „neusnadňoval si to studium“.
Ano, určitě teď někdo začne sypat v komentářích, ať všechno radši dělá ChatGPT a děcka zůstanou blbý.
Ne. Vzdělávací proces dnes připravuje dnešní děti na život, který bude za 20 let. Nikdo neví, jaký bude.
Co se ve světě vyvinulo za posledních 20 let? Pokud jsme v roce 2003 měli pevný internet, tak maximálně chvíli. Mobily? Mobily s internetem? Informace, které byly před 20 lety na ulici, schůzce, či v nějaké diskuzi ve škole naprosto nezískatelné, dneska získám do minuty na internetu (i bez ChatGPT). Nedávno jsem takhle studoval rozdíly v principech fungování různých typů jaderných reaktorů - tedy informaci, kterou by mi z hlavy žádný učitel na ZŠ ani SŠ rozhodně nevysypal.
Školství se musí přizpůsobit
Školství se musí přizpůsobit tomu, že jsme dnes absolutně někde jinde, a ne přistupovat k informacím (AI included) stylem „ne, to musíte všechno vědět“. Naprostou většinu vědět nemusíte, kromě toho, že je absolutně k ničemu. To, jaké řeky kde tečou, to, kolik je krajů.
Spousta lidí ví spoustu věcí, které zažili, nebo se je učili a naučili, a vnímají je za „to musí každý vědět přece, to je samozřejmost a součást všeobecného přehledu“.
Mimochodem, jakmile někdo řekne, že je něco součást všeobecného přehledu, tak je to téměř zaručeně nesmysl, blbost, kterou naprostá většina lidí vůbec nikdy nepoužila. Ani nepoužije. Jsou k ničemu.
Naprosto se opomíná, že spoustu znalostí člověk tak nějak získá, když je potřebuje, a pamatuje si je, aniž by se je musel někdy učit ve škole. Víte, že jedno z nejpoužívanějších slov, kde je po S tvrdé y, je psychologie? Ve vyjmenovaných slovech bychom ho, samozřejmě, nenašli. Ale prostě tak nějak všichni víme, jaké y tam napsat.
Musí přijít změna strategie
Fungování školství musí začít u komplexní, nepopulistické změny strategie. A bohužel taky u toho, že obrovské množství učitelů, kteří podle ní odmítnou pracovat, školství opustí, protože prostě s nimi není možné jít dál. Protože prostě učí nesmysly a nesmyslným způsobem, a jsou přesvědčeni, že je to tak správně a nutné, „protože za nich se to tak učilo“. Je 2023, ne 1983.
Katalog dovedností, které má mít dnes člověk po skončení základní školy - včetně těch, kteří opravdu základní školou skončí a půjdou „do života“, je úplně jiný, než to, co základní školství reálně učí.
Je to, jako byste chtěli být automechanikem, ale rodiče by vás nechali vystudovat na instalatéra. Nějaký prostup tam samozřejmě bude (klíčem se utahuje možná furt stejně), ale jinak toho nejspíš dost chybět a taky dost přebývat.
