Hlavní obsah
Rodina a děti

Deník pětinásobné matky - takové normální úterý

Médium.cz je otevřená blogovací platforma, kde mohou lidé svobodně publikovat své texty. Nejde o postoje Seznam.cz ani žádné z jeho redakcí.

Foto: Baara & 5

Jsem deset let na rodičovské dovolené. Nedávno se mě jedna známá zeptala, jestli se doma už nenudím a co vlastně pořád dělám. Trochu mi to vrtalo hlavou a rozhodla jsem se si jeden všední den zapsat.

Článek

5:20 Budík. Chvilku čekám, jestli zvonění nevzbudilo taky miminko. Vzbudilo, takže kojím, miminko znova usíná a já se potichu plížím z pokoje. V kuchyni otevřu okno dokořán a udělám těsto na lívance. Když potřebuju šlehat, jdu s tím radši do koupelny.
Pánev na sporák a rychle na záchod, než se rozehřeje. Potom začínám péct lívance. Musí jich být hodně. V průměru pro každého pět, ale radši víc. Takže cca 35 kusů. Mezi pečením uvařím do konvice ranní bylinkový čaj. A pro sebe vedle do hrnku silný černý, hodně sladký (můj nejlepší přítel a pravděpodobně jedna z hlavních příčin mé nadváhy).
6:15 Pořád peču lívance a zároveň postupně chystám svačiny do školy. Tři pro školáky a jednu pro batole, které sice ještě nikam nechodí, ale svačinu potřebuje nutně taky. Namažu chleba Lučinou, pažitku, nakrájím zeleninu, přidám hroznové víno a pár ořechů, vodu. Hotovo. I lívance už jsou, nesu je na stůl, připravím marmeládu, zakysku, talíře, naliju čaj.
6:35 Kolem mě prochází, oči ještě slepené, můj muž. Zamává mi. Ví, že se dlouho neuvidíme - jde na WC. Slyším, že v holčičím pokojíčku už se vstává a prvňačka začíná zodpovědně vybírat svůj dnešní outfit a účes. Budí se i miminko a batole. Batole mrzuté, proto před něj urychleně stavím talíř s lívancem, aby zaměstnalo pusu nějakou tichou činností. Lívanec se mi podle jeho představ podařilo namazat až napotřetí, začíná konečně jíst. Dva nepovedené lívance dávám na manželův talíř. Pak rychle přebalit a převléct miminko.
7:00 Po chodbě se začínají trousit kluci, aby mi v zápětí přišli postupně říct, že se jim chce na záchod, ale je tam táta. Nabádám je k trpělivosti. Prvňačka ale už nemůže vydržet - rezignuji a posílám jí do vany.
7:05 Manžel opouští WC.
7:10 Všichni jsou u stolu. Hurá. Snažím se vnímat alespoň polovinu toho, co mi kdo říká. Manžel dojatě děkuje, že jsem mu namazala lívance. Rozhoduji se zamlčet, že jsou to zbytky po batoleti. Krmím v židličce miminko ranní kaší. Mám hlad, ale začíná být jasné, že na mě nezbyde žádný lívanec.
7:25 Chvíle podávání rybího oleje. Tvářím se nekompromisně a vytahuji odměrky. Miminko se nechá obalamutit a bez problémů polyká. Pokračujeme dcerou, které to chutná. Batole je motivované napodobit starší ségru, takže úmysl dobrý, ale rybí tuk vycintaný všude okolo. Následuje druhorozený, kterého udolám pomocí několika planých výhružek. A to nejtěžší nakonec - vpravdě filozofická debata na téma „Proč by měli rodiče rozhodovat za děti“ s prvorozeným. Nakonec svých 5ml znechuceně polkne, ale vím, že je to jen přestávka před rozhodujícím finále - ranním čištěním zubů.
7:45 Všichni mají vyčištěné zuby. Až na mě rychle to doháním. S česáním se moc nezdržuji, jen tak rychle předělám včerejší drdol na dnešní. Děti tvrdí, že jsou připravené a čekají jen na mě.
7:50 Pomyslím si, že teď bychom měli ideálně vyrazit, abychom to beze spěchu stihli do školy. Dám miminko do kočárku. Ukazuje se, že jeden syn má naruby triko a v sandálech ponožky (strašně špinavé a nevonící). Odesílám ho se převléknout a přezout. Prvňačka si uvědomila, že chce vlastně udělat dva culíky. Snažím se překonat světový rekord v dělání culíků. Miminko už se v kočárku nudí a začíná plakat. Nejspíš mu taky úplně nevyhovuje, že na něj batole nakládá různé stavby z dupla, které si (prý) potřebuje vzít s sebou. Muž se mě čtyřikrát zeptá, jestli to dnes bude na tričko s krátkým nebo dlouhým rukávem. Pokouším se otázku ignorovat, ale je neodbytný. Nevidím nejstaršího syna a ukazuje se, že si šel zatím do postele číst.
7:55 Celá rodina je venku z bytu. Zamykám a s uspokojením si pomyslím, že ještě v pohodě stíháme. Manžel ale započne svůj loučící rituál s osobní promluvou ke každému členovi rodiny. Dojatě nechám tento láskyplný proces proběhnout a dochází mi, že to budeme mít jen tak tak. Odcházíme do metra.
8:10 Jdeme o trochu později, takže opět potkáváme pána, kterému hodně vadí náš široký kočár na eskalátorech. Tedy on nejspíš vadí více lidem, ale tento pán mi to zatím jako jediný sdělil (hodně) nahlas. Už několikrát. Tak se asi po sté omlouvám. Když to nezabírá, uchýlím se ke svému chápavému „Ahá“. Zabírá dobře na děti, na manžela, na tchýni a zabere i na rozběsněného pána, alespoň než nás eskalátor konečně doveze dolů.
Metro přijíždí a je plné, zoufale se snažím monitorovat, jestli jsme všichni nastoupili. Při manévrech s tím velkým kočárem to není úplně snadný úkol. Kluci navíc uvidí spolužáky a zmizí mi někde v hloubi přeplněného vagónu. Celých osm minut cesty se je snažím v davu objevit (je to jako ta dětská hledací knížka Hledej krtka), abych se ujistila, že včas vystoupí.
8:18 Vystoupili. Snažím se ten obří kočár svižně tlačit do kopečka, představuju si, že z toho budu mít krásnej zadek, a funím. Děti mi jedno přes druhé něco vyprávějí a já jim mezi funěním chápavě odpovídám „Ahá“, aby neprožívaly cestu do školy jako stres, ale spíš jako příjemnou ranní vycházku. Já jí prožívám jako stres i za ně.
8:25 Jsme ve škole. Včas! Nejstarší zmizí někde v horním patře, sotva mu stihnu zamávat. Prvňačka je už přezutá a pečlivě si ukládá věcí do poličky. Pořádně pomazlit a odchází do třídy.
8:28 Znepokojeně jdu pátrat po druhém synovi do šatny jeho třídy. Leží s aktovkou na zádech pod lavičkou. Bos. Hledá přezůvku. Skenuji místnost očima a nacházím - nahoře na poličce. Zatímco si jí obouvá, snažím se mu z vlasů oklepat prach, který nabral pod lavičkou.
8:29 Je obutý a já si chystám oddechnout, že všichni dojdou do vyučování včas. Syn mě však vyvede z omylu a zvolna odchází na WC. Tu chvilku mám nejprve v plánu využít k uvolňujícímu dechovému cvičení, ale nakonec jen vysvětluji batoleti, proč nemůže jít do třídy se starší sestrou.
8:33 Ze tříd se začíná postupně ozývat zpěv a můj druhorozený uvážlivě stoupá po schodech ke své třídě. Láskyplně ho doprovázím pohledem, on se však ani neohlédne. Miláček.
8:35 Je čas zintenzivnit vysvětlování proč batole nemůže do první třídy.
8:40 Za křiku „Já chci svačinuuu!“ vycházíme ze školy, posazuji holčičky zpět do kočáru a vybaluji batolecí svačinu, kterou si dcerka bere na klín. Vydáváme se do vedlejšího Prokopského údolí na pravidelnou procházku, aby si nejmladší pobyly na čerstvém vzduchu. Je skoro ticho a na chvíli se mi zdá, že jsem zase schopná vnímat svoje myšlenky.
8:45 Z kočárku se začne hlasitě ozývat nespokojenost s obsahem svačiny a zvuky zápasu o některé kousky. Většinu myšlenek už tak zase nevnímám a ty, které jsou o okamžitém svržení kočárku ze skály, samozřejmě potlačím.
8:50 Zápas v kočárku se zdá stále nerozhodný. Vyndavám batole a to se začíná spokojeně batolit po svých, cestou necestou, louží nelouží. Miminko usíná. Je klid a já si říkám, jak je to krásné být na rodičovské dovolené.
10:15 Přicházíme k hřišti poblíž naší zastávky autobusu. Vysvětluji batoleti, že autobus tu jezdí jen málokdy, proto musíme stihnout ten další, a proto máme na hřiště jen půl hodinky času. Odpovídá mi chápavým „Ahá“ a odchází na klouzačky. Já kojím.
10:50 Stojíme na zastávce a já smutně pozoruji odjíždějící autobus. Po prozkoumání jízdního řádu se chápu kočáru a pokračujeme další 2km k tramvajové zastávce.
11:20 Nastupujeme do tramvaje.
11:35 Rychle nakoupit, ale ne moc rychle, protože s tím kočárem je fakt těžký se v obchodě mezi regály vytočit.
12:00 Jsme doma. Holčičky jsou vyvenčené a jdou si mírumilovně hrát. Já se poněkud hekticky pouštím do (velmi povrchového) úklidu bytu a především kuchyně po snídani a zároveň začínám vařit oběd. Prádlo do pračky. Želva chce svůj salát. Fakt už mám hrozný hlad, což znamená, že je čas na černý čaj se spoustou cukru číslo dvě.
12:45 Obědváme.
13:00 Snažím se umýt nádobí po obědě, přebalit a nakojit miminko a připravit dětem svačinu na odpoledne, všechno najednou. Batole už to moc nebaví, je ospalé, a dává mi to hlasitě najevo.
13:45 Holčičky do kočárku a vyrážíme vyzvednout děti do školy. Batole usíná. Miminko se vzteká, protože spát se mu už nechce a v kočáru už ho to nebaví. Představa, že by vztekáním vzbudilo batole, je pro mě natolik děsivá, že ho beru raději do nosítka. Do toho kopečka s nosítkem funím ještě víc.
14:15 Postupně vyzvedáme naše školáky z družiny. Každý je patřičně znechucen, když mě vidí, protože „chce být v družině dýl“. Všichni jsou taky špinaví, jako kdyby se váleli v blátě. Záhy se z vyprávění dovídám, že to není jako, ale opravdu. Než si vezmou věci, zkusím zase to dechové cvičení na uvolnění.
14:30 Říkám si, že máme dobrý čas a pěkně se starším synem stihneme dojít na hodinu kytary.
14:45 Jsem hodně nervózní, že nestíháme hodinu kytary, zatímco děti visí na stromě a zkouší setřást ořechy. Proto přestávám vysvětlovat a moje výzvy začnou mít poněkud intenzivnější charakter. Přesto se cestou ještě stihnou vyválet na balících slámy, a to včetně již probuzeného batolete.
14:55 Loučím se se dvěma mladšími školáky na zastávce, budu pokračovat s nejstarším a nejmladšími na kytaru, prvňačka a druhák dojdou sami domů a hodinku tam počkají. Nabádám je, aby nedělali hlavně žádné lumpárny a připomínám, ať se nasvačí. Se ostatními nastupujeme do tramvaje, která je v tuhle dobu už zase plná a lidé naši skupinku s velkým kočárem doslova vítají pohledem.
15:05 Syn odchází na hodinu a já s holčičkami v kočárku na něj čekáme venku. Rozbalím jim odpolední svačinku. Asi deset minut se přesvědčuji, abych neutrácela a potom si v protější kavárně koupím to drahé latté. Dýňové. Brouzdám pomalu po vinohradských ulicích, kde jsou chodníky dost široké i pro náš kočár. Mrholí, ale to kafe hřeje a voní a holčičky se v kočárku pošťuchují jen mírně. Nakonec miminko usne. Říkám si, jak je to krásné být na rodičovské dovolené.
15:50 Syn se vrací z hodiny nadšený jako vždy a připravená svačina ho nadchne ještě víc. Do tramvaje se mi v tuhle hodinu zbytečně nechce, tak proběhneme parkem u kostela a botanickou zahradou radši pěšky. Syn běhá za ruku s batoletem a mě to dojímá a snažím se jim tuhle jejich pravidelnou chvilku nerušit popoháněním, aby se necítili ve stresu. Nechám je brouzdat se listím a probíhat schovky a v klidu se sama stresuju opodál.
16:15 Jsme doma. Svačina je snědená a kuchyně je plná špinavého nádobí a cestiček rozsypaného cukru. Pokusím se rychle delegovat umytí nádobí, pověšení prádla a úklid hraček, které rozházely holčičky v poledne. Zatím přebaluji a kojím miminko.
16:35 Odcházíme na skauta, ačkoliv většina delegovaných úkolů vůbec nebyla splněna.
16:55 Kluci jdou na schůzku a já se s holkama vracím domů.
17:20 Přicházíme domů, kde už je můj pořádkumilovný manžel. Rozladěný, protože pořádek tam teda není. Rovnou začnu dělat to dechové uklidňující cvičení, protože tuším, že by se mě zase mohl zeptat, proč jsme neuklidili a co jsem celý den dělala. Jeho pořádkumilovnost mu ale nedovolí nechat to být, proto se chopí většiny delegovaných úkolů a já se tak můžu chopit přípravy večeře.
17:50 Polévka už bublá a já si pouštím podcast. V kuchyni je klid, všechno hemžení se přesunulo k manželovi do pracovny. Slyším ho několikrát za sebou za všeobecného veselí číst knihu Víš, kam chodí kakat myš? a rozhodnu se mu udělat čaj. Sobě taky. Sladký černý číslo tři.
18:20 Miminko se začíná zlobit, potřebuje najíst a uložit. Jdu na to. Manžel jede vyzvednout kluky ze skauta. Holky něco malují a vystřihují. Moc dobře vím, že za chvíli budu sčítat škody, ale ten klid mi za to stojí. Prostě doufám, že bude jen pomalovaný stůl a ne i rozstříhaný gauč. Kojím, zpívám a uspavám miminko.
19:20 Chlapi jsou zpět, rychle večeři, zuby a spát, úterý je dlouhý den.
20:00 Já čtu v holčičím pokojíčku O veliké řepě. Potom zhasneme a z klučičího můžeme poslouchat Hobita, tam čte muž.
20:30 Děti spí. Když přijdu do kuchyně, zjistím, že nádobí umyl už manžel. Tak jen zadělám na chleba a uvařím čaj. Chvíli se snažím přesvědčit, aby nebyl sladký, ale potom ho stejně osladím. Manželovi tedy tolik ne.
20:50 Jdu s čajem za mužem do pracovny. Pracuje, já šiju. Pustíme si rádio. Říkám si, jak je to krásné být na rodičovské dovolené.
23:00 Nebo tak něco - natáhnu budíka na 5:20 a jdu rychle spát, než se miminko vzbudí na další kojení.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz