Článek
A protože jsme už měli vlastně načase, přivítali jsme ho s radostí a narodil se syn. Zalíbilo se nám být rodiči a během deseti let mu přibyli ještě čtyři sourozenci.
Ale je možné dát pěti dětem vše, co potřebují? Nebudou v něčem ošizené? Otázka, jestli jsme to s počtem poněkud nepřehnali a nebudou kvůli nám strádat, mi připravila nejednu bezesnou noc.
Finance
Jako první se nabízí finanční stránka věci. Děti jsou drahé, říká se. No, snažíme se poctivě počítat a než přivítáme dalšího člena rodiny, promýšlíme, jestli ještě bude moct být nakrmen a ošacen. Nejsme žádní boháči, ale manžel je pracovitý, takže všichni máme kde bydlet, čím topit, v přiměřené kvalitě, co jíst a nosit, zvládáme platit příspěvky do mnoha třídních fondů, děti mohou jít na přiměřené množství kroužků a letních táborů. A když se něco nezbytného rozbije, můžeme to bez prodlení (a bez půjčky) nahradit. Dokonce se občas podíváme i na dovolenou.
Přesto bych řekla, že děti určité finanční omezení denně pociťují. Když všechno musíme kupovat nejmíň pětkrát, pečlivě to rozmýšlíme. Pětkrát ten dobrý (a drahý) jogurt s příchutí? No to ne, raději tohle rodinné balení - taky dobrý, ale pouze bílý. Pětkrát tu výbornou (a drahou) zmrzlinu? Ano, ale jen když má někdo z nás narozeniny. Pětkrát do aquaparku? Ne ne, raději na kole do přírodního koupaliště. Pětkrát dárky k Vánocům? Ano, ale iPhone to nebude. Na výletě do restaurace? Spíše řízky z domova…
Někdy je mi jich líto. Když děti kamarádů dostanou na společném výletě už třetí nanuk a druhou limonádu. Nebo třeba když mi vyprávějí, co dostal spolužák k narozeninám. Ale vždy, když jsem se kvůli tomu pustila do hlubší analýzy, vyšlo mi, že jim to spíše prospěje, než uškodí. Příliš nanuků a limonád zase není žádná výhra. A bílý jogurt je taky zdravější než ochucený. Cesty na kole tuží tělo i charakter a skromné dárky kouzlo Vánoc nezmenší, spíš naopak.
Představuji si, že se tím učí odkládat spotřebu. A často je nabádám, aby se neporovnávali s lidmi, kteří toho mají více než oni. Ať si naopak všímají lidí, kteří toho mají mnohem méně. Třeba si potom budou vážit toho, co mají. A vděčnost je pro celkovou životní spokojenost pocit velmi důležitý. Stejně jako absence závisti. Soucit s druhými také není vůbec k zahození. Takže pokud nedostatek financí v rodině není tak hluboký, že by působil vážné existenční problémy, mají děti z velkých rodiny, kde se o zdroje musí neustále dělit, asi spíše výhodu.
Jak velký kus rodiče dítě potřebuje?
Babičky a dědečky máme. Jen dost daleko. Najmout si někoho na hlídání nebo na úklid jsme se zatím neodhodlali. Na prstech by se dalo spočítat, kdy naše děti hlídal někdo jiný. A kolikrát jsme byli s manželem jako rodiče někde sami bez dětí ani počítat nemusíme. Bylo to u porodu posledních dvou dcer. Dokud se tedy nenarodily.
Kolik je na světě rodičů, tolik bude i rodičovských stylů. Co je pro jednoho brnkačka, je pro druhého výzva. Já jsem introvert, všechno si ráda promýšlím, vedu dlouhé vnitřní monology a dialogy, nemám ráda hlasité zvuky, výrazné vůně a intenzivní barvy a světlo. Jistě hádáte správně, s pěti dětmi je naše domácnost plná hlasitých zvuků, výrazných - no řekněme pachů, intenzivních barev a (neustále blikajícího) světla. Z dlouhého vnitřního přemítání mě několikrát do minuty vytrhuje „mamííí“, a než jsem dopsala tento odstavec, vstala jsem jednou abych vyhnala vosu, podruhé, abych nalila mléko, potřetí, abych nakojila a tím znova uspala miminko, počtvrté abych vymáčkla poslední zbytek prostředku na mytí nádobí. A kdo ví, kolikrát to ještě bude nutné. Pro mě je tedy výzvou právě tohle - nemoct se uchýlit do svého vnitřního světa, být stále obrácená ven, k těm malým hlasitým bytostem, které za neustálého hluku sypou jeden požadavek za druhým a vzájemně se u toho budí. A nejtěžší věc vůbec - zůstat u toho laskavá a trpělivá. Tedy alespoň ve většině případů. To vyžaduje obrovské množství energie, sebeovládání, soustředění a bůhví čeho všeho ještě. A i když se snažím ‚prioritizovat‘ - například trocha spánku navíc je důležitější než umyté hrnky od čaje a žehlím jen pánské košile a skautské kroje atd. - moje kapacita je omezená.
Kdybych se dělila mezi dvě děti místo dětí pět, bylo by to pro ně lepší? K jednoznačnému závěru jsem zatím nedospěla. Vidím, že do určité míry ztížená dostupnost rodičů vede k rychlejšímu rozvoji samostatnosti dětí. Mnohokrát za den odpovídám dětem: „Můžu ti s tím pomoct až dodělám tohle. Tak buď musíš počkat, nebo to zvládnout sám.“ A většinou to skutečně raději samy zvládnou. Pokud to náhodou samy nezvládnou, opět jsou nucené trénovat trpělivost a zvykat si, že nemohou mít vše hned.
Jenže ta mince má dvě strany. Ráda bych byla napojená na své děti tak, abych věděla o jejich bolestech a trápeních a o jejich radostech. A to i o těch, na které mě hlasitě neupozornily. A tady už to na limity naráží. Když jdete se synem z družiny a on vám cestou vypráví, jak si tam uspořádali zápasnický turnaj, kdo se u toho rozbrečel a kdo se komu smál, při dobrém soustředění dokážete mezi řádky jeho vyprávění rozpoznat, že se mu možná líbí jedna spolužačka a má nějaký nezvykle velký strach z Olivera ze čtvrté třídy. A už s tím můžete dál pracovat. Příště, až udělá strašnou neadekvátní scénu, že nechce na oslavu narozenin nejlepšího kamaráda, nebudete z něj muset složitě tři hodiny lámat, jestli se s kamarádem pohádali a proč a jak. Ale hned vás napadne, že na tu oslavu je asi pozvaný i ten Oliver ze čtvrté a hned máte jádro pudla. Jenomže, když má váš syn čtyři mladší sourozence, pravděpodobně jste cestou z družiny během jeho vyprávění dvakrát kojila, třikrát nazouvala a vyzouvala boty, mockrát odšroubovávala uzávěr láhve na pití, krotila křik, když se pití rozlilo, vytahovala jednu třísku a pletla jeden květinový věnec a potom se pro věnec vracela půl cesty, protože povolil a cestou byl ztracen. A najednou jste ráda, že dokážete mezi synovo vyprávění vložit „aha“ a „no vidíš“ na jakž-takž správných místech. Číst mezi řádky se zdá být nemožné.
A tahle situace, kdy se neumím rozkrájet, se může obzvlášť vyhrotit, když jsou děti nemocné. Zatímco s jedním nebo dvěma kousky bylo možné s úsměvem kojit na požádání (no spíš non-stop), smrkat, inhalovat, měnit obklady, vařit bylinkové čajíky, podávat léky ve správný čas, houpat celý den v šátku a zpívat a vyprávět do omrzení (a do uzdravení). Protože dočasně se takhle hecnout dokážu a dočasně také dokážu vyžít s třemi hodinami spánku, i když tu hnusnou virózu mám třeba taky. Ale s více nemocnými dětmi končí legrace. Tři hodiny spánku denně zmizí neznámo kam a i když 24 hodin denně smrkáte, inhalujete, měníte obklady, a vůbec běháte celý den jako hadr na holi, stejně je tu pořád někdo, kdo ještě něco potřebuje (ale vážně, nevymýšlí si, není mu dobře), komu jsem nedala lék včas a komu jsem nezměřila teplotu nebo nevyměnila plenku. Zpívám si leda tak cestou na záchod a vyprávění odkládám na neurčito. A než se ta viróza prožene celou rodinou, chytne to první, teď už uzdravené dítě, mezitím něco nového a kolo se točí dál, přibližně od listopadu do února. Tady vidím vyšší počet dětí jako jasnou nevýhodu. A to máme štěstí, že se potýkáme jen s běžnými nemocemi.
Sourozenci v dobrém i zlém
Všimli jste si někdy o kolik snazší je pečovat o děti ve dvou? Zatímco se já chvíli věnuji dětem intenzivněji, postupně se vyčerpávám a moje reakce začnou být úsečnější a hrozí výbuch, přichází na scénu druhý, odpočatý pečovatel (manžel), plynule přebírá štafetu a s úsměvem pokračuje v řešení běžných mikrokatastrof. A já na chvíli zalézám kamsi (no ano a beru si tam knížku), doplním energii, rozvaha se navrací a vracím se právě včas, abych jemně připomněla muži, že na čerstvě počmárané zdi náš život nestojí a nechám ho v ústraní to rozdýchat, aby se po chvíli vrátil zrovna když mám chuť se rozbrečet kvůli rozstříhanému tričku (které jsem přece sama šila!). A tak pořád dokola.
Ten systém mi přijde skvělý. Zdravý rozum pečujících osob zůstává zachován a víceméně je tu tak pořád někdo, kdo na děti reaguje vstřícně, u koho najdou útočiště. Tenhle dokonalý sytém bohužel není možné aplikovat vždy, protože manžel je přes den v práci, babičky, jak jsem psala jsou daleko… Ale možnosti se pozoruhodně rozšíří s počtem dětí.
Když jsem neprojevila dostatečný zájem o převyprávění druhého dílu Mandaloriana, protože jsem zrovna potřebovala scedit těstoviny a jít vylít nočník, syn by mohl být smutný, až uražený. Ale většinou není, protože je tu ještě jeho mladší bratr, který to chce hrozně slyšet. A kdyby náhodou nebyl, tak ještě mladší sestra je na to taky hrozně zvědavá. Když jsem nepřispěchala na zoufalé volání naší dvouleté ratolesti při sourozenecké potyčce, protože jsem zrovna kojila tu nejmladší, můžu si být jistá, že nějaký rytíř v podobě staršího bratra se tam dřív nebo později objeví a souboj bude ukončen. Když už nemůžu únavou a prostřední dceři něco příkře zakážu, aby to bylo co nejrychleji vyřešeno, ozve se soucitně náš nejstarší syn: „A chceš vysvětlit proč?“ A když už večer opravdu nechci číst pohádku, protože miminko mě u kojení kouše, a když u toho navíc mám držet knihu, bolí mě hrozně záda, objeví se druhorozený a převypráví batoleti pohádku podle obrázků z paměti sám.
Prostě těch útočišť a otevřených laskavých náručí je tu najednou mnohem víc. Snad se ještě nestalo, že by někdo nějakou potřeboval a nikde nebyl vyslyšen. A to je pro mě zatím nejkrásnější kouzlo velké rodiny. Všeho je tu tak nějak víc. Víc hluku, víc pláče, ale i víc smíchu. Víc pošťuchování, ale i víc pus a objetí…
A tak se zatím nenaplnila ta obava, že když rozdělíme lásku mezi víc dětí, budou jí mít málo. Je jí pořád dostatek. Nedělí se. Násobí se.
Děkuji za přečtení. Těším se na vaše postřehy a zkušenosti v diskusi.
