Článek
Vstávání
Otevřu oči, je tma. Protože jsem zrovna dokojila miminko, vím, že bude po páté hodině. Blaženě se otočím na bok a chystám se spát, protože je přece víkend. Pak se ale mozek vzbudí natolik, abych si uvědomila, že je neděle. Ten den, kdy se člověku ranní výpravy do školy zdají jako procházka růžovým sadem. Počkám až miminko zabere a vyplížím se do kuchyně dělat palačinky k snídani.
Nejprve vstane prvňačka a batole. Holčičky se do kostela těší. Řeknete si, tak tady to půjde hladce. Ale omyl. Jejich ochotný odchod do kostela je podmíněn oblečením podle jejich (specifického) vkusu. A to včetně všech doplňků. O svém kostelním outfitu mají velmi konkrétní představy a okamžitě po probuzení je jdou s vervou realizovat. Obnáší to vyndání většiny oblečení z jejich skříní a několik hlasitých konfliktů (což vzbudí miminko). Moje asistence je nezbytná, čímž se dost zdržuje výroba palačinek a já začínám být nervózní. Outfitům vévodí většinou krajky, tyl a bílá barva. Doplňky jsou naopak velmi výrazné (například lesklý flitrový zářivě růžový jednorožec). Není to zrovna šálek mé kávy, ale vím, že je nutné jít cestou nejmenšího odporu.
Nejstaršího syna přiláká vůně snídaně. Chvíli se v kuchyni rozkoukává. Pak zjistí, že je neděle a má se jít do kostela, a okamžitě zacouvá zpět do postele, kde si střídavě čte a předstírá spánek.
Doposud se mi nepodařilo zjistit, jak se v neděli budí můj muž. Ale nakonec se vždy samostatně vzbudí, absolvuje svou půlhodinku na WC a přijde snídat. Po snídani si jde vyčistit zuby a převlékne se do něčeho „lepšího“. Tím okamžikem je připraven a začne se divit, jak to, že ostatní připravení nejsou. Nejprve se diví jen zlehka, poměrně v klidu vzbudí mladšího syna, který stále spí. Potom se diví čím dál tím hlasitěji. A nakonec i docela často křičí.
Odchod
Holčičky si své outfity odmítají překrýt svetry a bundami, zimnímu období navzdory. Nejstarší syn nám nenasnídaný od knihy sděluje, že do kostela nejde. Mladší syn (který má svetr naruby a marmeládu ve vlasech) váhavě říká, že bude teda doma s nejstarším. Podle zápachu je jasné, že již zcela oblečené miminko bude nutné převléknout.
Muž zvládne zpacifikovat batole a s ponurým výrazem prohlásí, že nerad chodí pozdě. Vyrazí s batoletem napřed a nechá mě napospas ostatním čtyřem. Odpouštím mu to, protože ač sám nevěřící, absolvuje se mnou nedělní mše už mnoho let. Vzhledem k okolnostem to považuji za důkaz lásky.
Převleču miminko, z krabic s odloženým oblečením vyhrabu podle mě strašlivou lesklou bundu, kterou jedinou je prvňačka ochotná zkombinovat s bílými krajkovými šaty. Vyčešu marmeládu z vlasů druhorozeného. A v průběhu toho všeho vedu disputaci se svým nejstarším synem, který na tak nudnou věc jako je mše nehodlá plýtvat svou energií.
Zatímco holčičkám stačí připomenout, že v průběhu mše se půjde malovat do sakristie, a druhorozený synek se spokojí s příslibem koláčů, které se podávají k farní kávě po mši, nejstarší syn mi to takhle zadarmo rozhodně nedá.
Rozehřívám se většinou s „v neděli se prostě do kostela chodí“. Pokračuji snášením důkazů o tom, jak prospěšné pro nás jsou pravidelné rituály ve společenství a hodinové ztišení mysli. A nakonec se, už poněkud zoufale, uchyluji k různým návrhům („tak si s sebou vezmi knížku, panu faráři to určitě nebude vadit“) a příslibům („ano, můžeme si sednout do boční lodi, aby na nás nebylo vidět“). Syn nakonec kapituluje, sbalí si rozdělaný hakysák a s vidinou toho, že na něm v kostele bude moct hodinu v klidu pracovat, odchází.
Já si rychle vyčistím zuby, a ačkoliv se taky snažím vzít si na sebe něco „lepšího“, v tom spěchu je to těžké. Minimálně to zase nebude vyžehlené. A účes, tak ten vyžehlený nebude určitě. Vezmu miminko do nosítka, protože náš široký kočár do kostela neprojede a snažím se doběhnout manžela a zbylé děti. Už se v duchu moc těším na tu chvíli ztišení.
Cesta
Chodíme na Vyšehrad. A ten je na kopci. Pořádném kopci. Manžela, který nerad chodí pozdě, najdu hned za rohem, jak nechává výskající batole pořád dokola skákat z klandru a sám se podivuje, proč se nejstarší syn oblékl tak neformálně. Já vím, co obnášelo ho přemluvit, takže jsem ráda, že pod bundou nemá pyžamo, a sama si stáhnu kabát níž, aby hned neviděl, co mám na sobě já.
Začnou vyzvánět zvony. Což je v ranních opuštěných pražských ulicích romantické. Ale znamená to, že je 8:40 a my nestíháme. Znamená to taky, že manžel radostně oznámí: „Musíme po schodech.“ Schody, to je taková zkratka. Prudká. Od řeky až ke kostelu samé schody. Muž je potěšen vždy, když se mu podaří mě na ně dostat, poněvadž si myslí, že tak zhubnu. Já zamávám relativně pozvolné Vratislavově ulici a vydám se za rodinou směr schody. S miminkem v nosítku funím a lituji, že jsem si nevzala svůj protiastmatický inhalátor. Asi v půlce jsem už bez šály, kabátu i svetru a protijdoucí pejskaři si mě udiveně prohlíží. Manžel škodolibě zláká děti na odbočku, o které ví, že je delší, ale horší cesta (a je tam ještě víc schodů). Vzápětí se mu to vymstí, protože je tam taky mnohem víc křoví, louží, schovek, bláta a dalších lákavých věcí, které promění andělsky bílé holčičky v krajkách v bludičky z močálu, což můj pořádkumilovný muž špatně snáší a neustále se pokouší zabránit dalším škodám. Marně.
V kostele
Když máme štěstí, úderem deváté jsme na místě. Ale to štěstí moc často nemíváme. Takže se „nenápadně“ a „potichu“ vplížíme do kostela. A hned je patrné, že dnes na nás čekají mnohá překvapení. Kostel je zastavený rekvizitami a kabely, večer tam bude cosi natáčet ČT. Do boční lodě, kterou jsem slíbila nejstaršímu, není možné jít. Syn nasadí znechucený výraz (a taktéž celou situaci znechuceně hlasitě okomentuje). Zmateně míříme do obvyklé první lavice, ale tam je také obsazeno těmi kabely. Nakonec se tedy celá rodina soukáme do druhé a celý kostel nás napjatě a pobaveně sleduje. Mše začíná, varhany se rozezní, a miminko, které cestou v nosítku usnulo, se vzbudí.
Batole je rozhozené, že věci nejsou, jak je zvyklé, a kňourá (hlasitě), že chce dudlík. Který nemáme. Miminko vyndám z nosítka a ta praktická zimní kombinéza se okamžitě ukáže být velmi nepraktickou. Po mém kabátě pekelně klouže. Je to jako kdybych měla hodinu v náručí chovat lachtana. Který sebou hodně vrtí (hlasitě), protože chce lézt po podlaze, jak je zvyklý. A nechápe, že v druhé lavici to nejde.
Přichází průvod a pan farář se omlouvá za ztížené podmínky a oznamuje, že dnes výjimečně nebude malování v sakristii (prvňačka začne kvílet - hlasitě) ani farní káva (druhorozený začne nadávat - hlasitě). Zoufale se snažím projevy svých dětí korigovat (potichu). Většinou na ně vyválím oči a zvednu výstražně obočí. Musím to za tu hodinu udělat mnohokrát. Dochází mi, že dokud budou děti s námi chodit do kostela, nesmím si nechat píchnout do čela botox, protože bych přišla o tento výchovný prostředek. A tak střídavě zvedám obočí a zachytávám lachtana, který se pokouší zmizet pod lavicí. Manžel se snaží z druhé strany. A když nás kněz vyzve, abychom se navzájem pozdravili pozdravením pokoje, tiskneme si s mužem ruce a opravdu upřímně si pokoj přejeme.
Na konci mše odcházíme z kostela, pan farář se s námi loučí ve dveřích, a já opravdu doufám, že se nezeptá, jak se mi líbilo kázání. Nevím z něj totiž vůbec nic.
Syn mi ponuře sděluje, že do kostela ho už příště nedostanu. Ale já vím, že nějakou dobu je tam všechny ještě přece jen dostanu a jsem ráda. Těším se na další společnou neděli, i když chvíle ztišení na mě asi úplně nečeká.
