Článek
Nemluvte mi do výchovy mého dítě. Neříkejte mi, jak mám své dítě vychovávat. Tyhle věty slýchávám na ulicích či na úřadech dost často. Pravdou je, že i já podobné věty vůči těm, kteří mi chtějí radit, používám. Dnes je zkrátka doba, kdy své děti chceme vychovávat sami dle našich preferencí a hodnot.
Dnešní mladí rodiče, kteří vyrostli v době kolem sametové revoluce a v devadesátých letech minulého století, mají tendenci své děti rozmazlovat. Neměli v dětství vše, po čem toužili. Spousta jejich vysněných věcí se u nás vůbec neprodávala a na to, co se tu prodávalo, rodiče často neměli peníze. Kupovalo se toho tedy dětem daleko méně, o to víc si toho však děti dokázaly vážit.
Jenže spousta rodičů má zřejmě ze svého dětství mindrák, který si s sebou nese celý život. Takoví rodiče se to, co jim v dětství chybělo, snaží vynahradit svým dětem. Koupí jim vše, na co si ukážou, hlavně, aby jim nic nechybělo. Na Vánoce pak děti rozbalují jeden dárek za druhým, aby to vůbec během Štědrého večera stihly. Jenže takové děti, které dostanou vše, co chtějí, a nic jim vlastně nechybí, si věcí, které mají, neváží. Neváží si vůbec ničeho. Vše je pro ně jen chvilkový rozmar. Věc je pár dnů pobavila, tak je čas ji odložit a chtít zase něco jiného. A takto děti rozmazlujeme.
Pokud toto některému rodiči vyčtete, dostane se vám smršti nepříjemných výčitek o tom, že výchova dítěte je přece věc jen a jen jeho rodičů. Jenže vám to jako pozorovateli situace nedá. Dítě řve z plných plic a ustavičně bez přestání hystericky brečí, že chce tu jednu konkrétní věc z hračkářství, kolem kterého před chvíli šli. Rodiče mu párkrát řeknou, že mu ji nekoupí, ale dítě řve a brečí víc a víc. Hysterie se stupňuje. Rodiče psychický nátlak svého dítěte nevydrží a věc se jde tedy ku spokojenosti dítěte koupit.
Řev sice ustal, ale během pár minut pozorujete, jak už to dítě daná věc nebaví, nebo s ní dokonce hází o zem. Rodiče mu na to nic neřeknou a pokračuje se dál. Kdo z nás, kteří vyrostli v devadesátých letech nebo dříve, by si tohle s vyprosenou věcí dovolil? Nikdo. Rodiče by nám totiž už nikdy nic nekoupili. My jsme si ale ve většině případů říkali o věci, po kterých jsme opravdu dlouho a tuze toužili. Jenže dnešní děti si o ně říkají ze zcela jiného důvodu. Jen aby mohly něco chtít a aby si dokázaly, že mají nad rodiči převahu. Z každého výletu, z každé procházky, z každého nákupu musí mít dítě něco v ruce, nebo je zle.
A když na to rodiče upozorníte, tak jste za toho, kdo nenávidí děti a mluví rodičům do výchovy. Já takové věty používám také, avšak v jiné situaci. Pouze a jen tehdy, když se mě někdo snaží přesvědčit, abych dětem podlehl. Nikoli. Děti musí mít disciplínu a vědět, že jakoukoli věc dostanou až v momentě, kdy si ji zaslouží. V žádném případě jim nesmíme dát najevo slabost v tom, že brekem z nás vymámí cokoli. V takovém momentě se totiž doslova stáváme jejich otroky.
Výchova dětí je na každém z rodičů a ostatní do ní nemají co mluvit. Myslím však, že je zájmem nás všech, aby naše děti byly slušné, chovaly se ke všem s respektem a hlavně aby si vážily svých a vlastně i všech věcí kolem sebe.
