Článek
V Izraeli, konkrétně v Tel Avivu, jsem strávila několik měsíců. Vracela jsem se tam po mnoho let. Pracovala jsem pro českou firmu a bydlela v hotelu. Pro Čechy je těžké pochopit mentalitu Izraelců. Když žijete v jejich zemi, jíte jejich jídlo a poznáváte jejich tradice, pochopíte. Nebudu se vrtat v historii, ani v politice. Jen bych ráda představila svůj subjektivní pohled na život v této zemi.
1. Architektura. Tel Aviv byla před sto lety vesnice v poušti. Existovalo město Jaffa, velmi starý přístav, kde dodnes můžete najít dům jednoho z Kristových apoštolů, kde stojí starý maják a naproti němu skála, která je podle legendy zkamenělým Krakenem. Za Jaffou je arabská čtvrť, najdete zde mešitu, obchody, tržiště a oproti Avivu zde chodí víc žen v tradičním arabském oděvu. Nad přístavem, stále ještě v Jaffě je krásný, prastarý kostel. Je to místo, kde doslova kráčíte historií a potkáváte v harmonii místa svatá pro několik náboženství.
Mezi Jaffou a arabskou částí města leží Horoskop park. Jeho součástí je antický amfiteátr. A také most, na kterém jsou vyobrazena všechna znamení horoskopu. Když položíte ruku na své znamení, zadíváte přes moře na obzor a něco si přejete, přání se splní. Na vrcholu kopce stojí brána. Z jedné strany má moderní reliéfy a při pohledu skrz vidíte celý Aviv. To je pohled do budoucna. Z druhé strany má vytesané reliéfy připomínající historii a vidíte Jaffu. To je pohled do minulosti.
Izraelci si uvědomují hloubku historie a tradice místa, země. Velmi si jí váží a o své památky se starají. Město Tel Aviv vybudovali během několika desetiletí a nezapomněli na rozsáhlé parky. Domy tu stojí na betonových pilířích. Není to kvůli povodni, ale kvůli zemětřesením. Do nedávna jsem ovšem netušila, kolik je ve městě místností připravených jako protiraketový bunkr.
2. Tradice. Izraelci dodržují své židovské tradice. Pro nás, především pro českého ateistu, je to skoro exotické. To, jak velká část obyvatel chodí v tradičním oblečení. To, jak jsou v sobotu zavřené restaurace. Jak se schází celá rodina a společně jí, sedí v parku, hrají si na pláži. Sobota je dnem pro rodinu. Nikdy jsem se tu nesetkala s opovržením jiným náboženstvím. Možná proto, že sami byli celá staletí pro svou víru utlačováni, respektují v Izraeli jiná náboženství. Můžete se tu setkat vedle synagogy s kostely, mešitami i buddhistickým centrem. Izraelci dávají možnost každému, aby svobodně praktikoval své náboženství.
3. Válka. Ano, dnes to vidím zřetelněji. Izrael je v podstatě už od svého vzniku ve válce. Ve válce za svou zemi, za ochranu toho, co vybudovali. Za práva žen, za svobodu LGBT komunity, která se zde cítí být samozřejmou součástí společnosti. Tohle vše ohrožuje radikální arabský svět kolem nich. Jsou jako obrněný ostrov. S deštníkem proti raketovým střelám. Jsou velmi hrdí a ochotní za to, co my považujeme v Evropě za samozřejmost bojovat. Mají povinnou vojenskou službu pro muže i ženy. A chodí tam dobrovolně. Když byla v Izraeli po útocích Hamásu mobilizace, letiště v Praze bylo přeplněné Izraelci, kteří se snažili dostat do své země, aby za ni mohli jít bojovat. Zažila jsem dvakrát období velikonočních svátků v Tel Avivu.
Židé v té době slaví Pesach. Je to pro ně velmi důležitý svátek. V tomto období dochází k útokům Hamásu nejčastěji. Před dvěma lety to byl útok kousek od arabské čtvrti a letos dokonce přímo na hlavní promenádě v Tel Avivu. A jak to vypadá po útocích? Izraelci vědí, že Hamás chce vyvolat především strach. Ale ten mu Izraelci nedají. Druhý den jsou všichni stejně jako předtím na pláži, v restauracích, na ulici. Jen v ulicích přibyde víc policistů. Na telefonu dívky na ulici jsem si všimla krytu s obrázkem zvednutého prostředníčku a nápisem Hamás. Náladu to vystihuje.
4. Lidé. Myslím, že většina už byla řečena v předchozích odstavcích. Lidé jsou lidé. Mají své dobré i špatné vlastnosti. Jsou stejní jako my. Jen tvarovaní jinými podmínkami. Izraelci jsou zvyklí stejně jako šachisté počítat několik kroků napřed. Když budují firmu, nedělají to proto, aby se sami měli dobře, ani aby se jejich děti měly dobře, myslí na to, aby z firmy měly užitek ještě jejich vnoučata. A na svou zemi jsou neskutečně hrdí. Na to, co v té poušti dokázali vybudovat.
Až budete jíst třeba cherry rajčata, vzpomeňte si, že byly vyšlechtěné v jednom z Kibuců. Jednou jsem letěla jako letuška let s Izraelci vracejícími se z dovolené z Islandu. Po startu ke mně přišel velmi starý pán a děkoval mi. Za to, že jsem Češka. Bojoval totiž kdysi za svou zem a celá Evropa je zradila, ale Češi jim poslali loď plnou zbraní. Ta nakonec rozhodla o průběhu války. On tam byl, bojoval a naši loď viděl. A teď mi děkoval, za naši zemi, za to, že stojíme při nich. Bylo to velmi dojemné.
Každý ať si udělá vlastní názor. Samozřejmě, že všichni chceme, aby byl mír. Ale pokud se podívám, jak vypadá Izrael, co z té pouště dokázali vybudovat a jak svobodně se zde může kdokoliv cítit, doufám, že se tato země ubrání.