Článek
To, co bych dotyčnému odpověděla, zde nemohu publikovat, neboť nesnáším vulgarismy, jimiž je naše současné ovzduší notně zamořeno a článek by rozhodně neprošel výstupní kontrolou. Ano, člověk musí mít určitou míru sebevědomí, jinak by v životě nic nedokázal a v dnešní společnosti by vůbec nemohl existovat, ale toto je značně přes čáru.
Můj otec v pozdním věku studoval vysokou školu, dálkově při zaměstnání bez jakýchkoliv úlev. Je tomu již několik desítek let, tenkrát ještě plzeňská práva nebyla. Týden po svých padesátinách promoval a získal titul inženýra. Všichni jsme na něho byli hrdi, vždyť pracovat minimálně osm hodin denně, učit se, jezdit přes celou republiku na zápočty a zkoušky, a to vše po dobu pěti let, byl pořádný zápřah. Studijní volno si nevybíral, protože za něj neměli záskok. A myslíte, že ho to nějak změnilo? Vůbec ne. Titul nikde neuváděl, měl ho jen na diplomu, dveřích do kanceláře a služebním průkazu, protože musel. Když se ho přátelé ptali, proč si ho nedá na schránku a domovní zvonek, odvětil: „Nestudoval jsem pro to, abych se chlubil třemi písmenky, ale abych se posunul dál.“ A zůstal po celý život stejně tak skromný a vděčný za každou maličkost jako v dětství, když vyrůstal v nuzných poměrech s dalšími sourozenci a matkou, která ovdověla, když mu byly dva roky.
Mám ve svém okolí i držitele vícero akademických titulů, kteří zvládli vystudovat třeba i dvě vysoké školy najednou a jsou to rovněž všechno nesmírně skromní „obyčejní“ lidé, přestože patří ke špičce ve svém oboru a pracují na vrcholných pozicích.
Výjimečné jedince, kteří si zaslouží obdiv a uznání a zároveň vynikají skromností a pokorou, najdeme v různých sférách. Vezměte si například handicapované, kterým bylo sděleno, že již nikdy nebudou chodit. Oni se přesto všechno vzepřeli osudu, dokázali se postavit na vlastní nohy a dnes třeba i sportují a žijí plnohodnotným životem. To jsou u mě hrdinové a příklad pro nás všechny. A nikdy od nich neuslyšíte „A víte, kdo já jsem?“ A že by si to mohli dovolit.
A co třeba pěstouni, kteří si vezmou do péče postižené děti z ústavu, jež by jinak nikdy nepoznaly teplo domova. Před nimi hluboce smekám! Také se nad nikoho nepovyšují, i když by k tomu měli důvod. Stejně jako například ošetřovatelky a pečovatelky v Alzheimer centrech, domovech pro seniory či léčebnách dlouhodobě nemocných. Kolik z nás by takovou fyzicky i psychicky náročnou práci zvládlo? Přiznám se, já ne. A tito lidé, pro něž je většinou profese posláním (jinak by v ní za takový mrzký peníz pracovat nemohli), taky neřeknou: „Já jsem někdo, protože dělám to, co vy nedokážete.“
Naproti tomu někteří jedinci s inteligenčním kvocientem jednobuněčných živočichů, kteří prolezli základku s odřenýma ušima, na učňák se dostali za prase a „kariéru“ ve šroubárně udělali díky červené knížce, jsou přesvědčeni, že spolkli všechnu moudrost lidstva a chovají se nadřazeně jako kdyby z nebeského chrámu šéfovali celé zeměkouli. Zkrátka čím menší mozek, tím větší ego. Také máte takový pocit?
