Článek
Kratičká zpráva se ztratila kdesi v hloubi Rudého práva a o 108 zbytečně zmařených lidských životech nepadla nikde ani zmínka. My se nyní na tuto tragédii podíváme podrobněji, abychom se dověděli, kde udělali soudruzi chybu a proč musela zemřít více jak stovka tátů od rodin, něčích synů, vnuků, bratrů a kamarádů.
Je pátek 7. července 1961 a na odpolední směně na dole Dukla v Ostravsko-karvinském revíru pracuje pod zemí 338 lidí. Zatím nikdo netuší, že pro 108 z nich je to směna poslední a ani se nedožijí jejího konce. Ale nepředbíhejme, je teprve půl čtvrté odpoledne a horníci ve sloji číslo 8 ve druhém patře cítí pach spálené gumy. Vedoucí směny se tedy vydá hledat jeho zdroj. Ale vrátí se s nepořízenou, nikde nic. Nikoho v tu chvíli nenapadne, že by mohlo hořet o patro níž, neboť ve sloji číslo 11 se tento den uhlí nerube, tudíž tam nejedou žádné stroje ani tam nejsou horníci.
Jenže právě tam je třeba hledat spouštěč celé této tragické události. Stal se jím jeden z horníků (kdo konkrétně se nepodařilo zjistit), který asi hodinu po poledni nevědomky narazil do spouštěcího tlačítka pásového dopravníku, když procházel kolem něho. Ten se rozjel a běžel naprázdno. To by vůbec nevadilo, jenže na něm došlo k závadě. Zasekla se guma a třením se vznítila. Od dopravníku chytlo dřevěné obložení ve sloji, kde nikdo nebyl a neštěstí bylo na světě.
O hodinu později už šlo opravdu do tuhého, ale nikdo nic neřešil. Zápach cítili i horníci v odlehlejších částech dolu a v bližších už viděli i kouř. Až v 17:05 byla povolána báňská záchranná služba. A právě pro silné zadýmení prostoru měla problém se k horníkům dostat a postupovala velice pomalu. Záchranáři šli jeden za druhým spojeni lanem a dle výpovědi jednoho z nich si doslova ani neviděli na špičku nosu.
Než se dostali k horníkům do zasažené sloje, rozpoutalo se v dole doslova ohnivé peklo. Když totálně vyčerpaní dorazili na místo, nebylo prakticky koho zachraňovat. Někdo z „chytrých“ po vypuknutí požáru uzavřel sloj i přívod vzduchu do ní, prý aby zamezil případnému výbuchu. Takže kdo neuhořel, ten se otrávil oxidem uhelnatým, který neměl kudy uniknout.
Jak je možné, že situaci nikdo z kompetentních pracovníků na povrchu neřešil okamžitě, jakmile dostali hlášku o pachu spálené gumy a kouři? Snad jim muselo být jasné, že někde dole hoří. Proč ihned nevydali všem v podzemí příkaz k vyfárání? I kdyby to mělo být zbytečné, vždyť lidské životy musí být vždy na prvém místě. Ano, to si říkáme dnes, ale tenkrát v době úderníků a stachanovských rekordů, bylo prioritou plnění plánu. O odvolání všech horníků na povrch bylo rozhodnuto až v 19 hodin. Bohužel, vyfáralo jich pouze 230.
Ještě téhož dne před půlnocí rozhodlo vedení dolu o zazdění chodeb, vedoucích od místa, kde zuřil požár, aby se nejrozšířil do celého dolu, takže pokud by se v inkriminovaných místech nacházel ještě někdo živý, už by se ven nedostal. Hrůzná představa o zazdění zaživa!
Mimochodem, hašení požáru znesnadňovala i absence vody v podzemí, neboť vodovodní potrubí, které dolů vedlo, bylo někde prasklé, takže místo vody z něho šla jen pára.
A co viníci, byli náležitě potrestáni? Hlavním viníkem byl shledán dispečer, který podcenil situaci a nevydal včas příkaz k vyfárání horníků. Vyfasoval čtyři roky nepodmíněně. A druhý viník, hlavní inženýr, který se hned na počátku tragédie nenápadně vytratil, byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři a půl roku.
Zda si tyto tresty opravdu odseděli, se mi nepodařilo zjistit. Ale i kdyby, stejně to životy více jak stovce horníků už nikdy nevrátí.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://www.zdarbuh.cz/reviry/okd/katastrofa-na-dole-dukla-77-1961/2/
https://zoom.iprima.cz/historie/nejvetsi-dulni-nestesti-v-cesku
https://www.lidovky.cz/domov/pohnute-osudy-chyby-a-zanedbana-bezpecnost-soudruhum-se-o-108-uhorelych-a-udusenych-nehodilo-mluvit.A160705_042339_lide_gib
