Článek
My se nyní společně podíváme na ten vůbec poslední případ únosu dopravního letounu u nás a vlastně v celém komunistickém bloku. Protagonisty příběhu, který připomíná scénář béčkového akčního thrilleru, jsou dva šestnáctiletí mladíci, Dušan a Štefan. Jsou to nejen kamarádi, ale i spolužáci z učňáku. Studují obor automechanik ve středním odborném učilišti v Banské Bystrici na Slovensku.
Spojuje je nejen zájem o auta, ale i touha po dobrodružství. Hltají akční filmy, které se v té době dostávají k českým a slovenským divákům jako nelegální kopie videokazet, pašovaných z té pokrokovější ciziny. A samozřejmě jako většina jejich vrstevníků se chtějí akčním hrdinům podobat. Začnou tedy chodit na karate a dokonce se učit anglicky. Ovšem počáteční zápal jim dlouho nevydrží. Zato další společný nápad, emigrovat na západ, opravdu uskuteční. Ale nepředbíhejme.
Motivací k útěku u nich nejsou politické ani ekonomické důvody, o politiku se vůbec nezajímají a pocházejí z dobře situovaných rodin. Pouze touží po dobrodružství jako hrdinové z oblíbených filmů a jejich vysněnou zemí je Amerika. Začnou tedy snovat plány na útěk.
Původně uvažují o cestě lodí z některého baltského přístavu v Polsku nebo z tehdejší Jugoslávie. Dokonce se se svým plánem svěří spolužákům, jenže ti jim nevěří ani slovo. Nakonec se rozhodnou pro únos letadla, neboť první dvě varianty se jim zdají krkolomné a zdlouhavé. První volba padne na bratislavské letiště, nakonec zvítězí rušnější Praha a v úterý 28. března 1989 vyrazí do akce.
Dušan odejde z domova ve stejný čas jako chodívá do školy, kdežto Štefan oznámí rodičům, že jedou s učňákem na třídenní výlet. Štefanův otec myslivec má doma několik loveckých pušek a spoustu nábojů, takže o přísun zbraní mají naši aktéři postaráno. Vezmou si jednu kulovnici, brokovnici a pořádnou zásobu nábojů. Zbraním upilují hlavně přesně tak, jak to znají z filmů a ještě si opatří dokonalou atrapu ručního granátu.
Aby cestou nestrádali, odcizí rodičům asi 4 500 korun. Část z nich utratí za potraviny a nápoje. Ještě přibalí dalekohled a anglický slovník. Takto vybaveni sednou na autobus, který mají jako žáci dopravního učiliště zdarma a k večeru jsou v Praze. Okamžitě se vypraví na ruzyňské letiště, ale k velkému zklamání zjistí, že přes odbavovací halu se bez platné letenky na letištní plochu nedostanou.
Letiště není tehdy zdaleka tak střežené jako dnes, přesto neujdou pozornosti policie. Ta pouze ověří jejich totožnost, protože nemá důvod je pokutovat ani z letiště vykázat, neboť se pohybují v místech pro veřejnost. Policisty vůbec nenapadne zkontrolovat jejich tašku, jelikož na letišti mají obvykle všichni zavazadla. To by se pane divili, asi by mladíci neuspěli s výmluvou, že jedou na lov lesní zvěře.
Dušanovi a Štefanovi je naprosto jasné, že takhle pozdě večer žádné letadlo neunesou, neboť je minimální provoz a budou muset někde přečkat noc. Najdou starou opuštěnou budovu nedaleko letiště, rozdělají si oheň, povečeří z vlastních zásob a uloží se ke spánku. Ještě předtím, než se odeberou do této noclehárny, důkladně prozkoumají letiště a objeví otevřený a nestřežený boční vchod, vedoucí do takzvaného vládního salónku.
Ráno 29. března v něm čeká na odlet jakási sovětská delegace a také slovenský ministr obchodu s doprovodem, mířící do Francie. O těchto VIP cestujících nemají mládenci ani ponětí, ale do salónku se dostanou naprosto bez problémů. Nejprve vchází Dušan, Štefan vzápětí za ním. První z dvojice namíří zbraň na pracovnici, která zrovna kontroluje cestovní doklady slovenské delegaci a pod pohrůžkou zastřelení jí přikáže, aby ho i s kolegou okamžitě dovedla na letištní plochu k nejbližšímu letadlu.
Tím je Tupolev TU-154 maďarské letecké společnosti MALÉV na lince Budapešť - Praha - Amsterdam, který se po mezipřistání chystá na druhou etapu cesty do nizozemského hlavního města. Jeden z únosců pracovnici pozemního letištního personálu vede, druhý na ni míří zbraní. Dojdou k proskleným dveřím, vedoucím na letištní plochu, ale jsou zamčené a jejich oběť nemá klíče. Pro rozjeté mladíky není sklo žádná překážka, jednoduše ho rozbíjí pažbou kulovnice a razí si cestu dál.
Hluk a řinčení skla slyší ve svých kancelářích i další pracovníci pasové kontroly. Okamžitě vyběhnou na chodbu, ale už je pozdě. Ozbrojení únosci s členkou letištního personálu jsou již na ploše a míří k maďarskému letadlu. A co je v dnešní době absolutně nepochopitelné, nablízku není nikdo, kdo by je zastavil. Takže se oba únosci zcela bez problémů dostanou až do kokpitu.
Pilotům pod pohrůžkou použití zbraně přikážou, aby letěli do USA. Kapitán se jim snaží vysvětlit, že tento typ letadla tak dlouhou cestu nezvládne a nabídne jim jakoukoliv destinaci v západní Evropě. Palubní personál se mezitím snaží dostat ven cestující, nenápadně zadními dveřmi. Po delším váhání únosci přistoupí na kapitánův návrh a z nabízených možností si vyberou Frankfurt nad Mohanem. Ženám a dětem dovolí vystoupit, ale chaosu využije i řada mužů, takže z původních 110 pasažérů zůstane na palubě pouhých 10. S nimi, dvěma únosci a čtyřmi členy posádky zamíří TU-154 maďarské společnosti MALÉV do vzdušného prostoru tehdejší Německé spolkové republiky.
Aby problémů nebylo málo, přicházejí únosci s dalším požadavkem. Chtějí přistát na americké vojenské základně nedaleko frankfurtského letiště. Jenže to není možné, civilní letouny tam nesmí. Takže opět přichází na řadu vyjednávání. Nikde jsem nezjistila, v jakém jazyce únosci s posádkou komunikovali. Pravděpodobně anglicky, pochybuji, že ovládali maďarštinu. Ono to ani není podstatné.
Po hodině letu přistává letoun s 16 lidmi na palubě na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem. Únosci, stejně vyčerpaní jako posádka a pár cestujících, odkládají zbraně a vzdávají se německé policii. A co je čeká dál? Samozřejmě soud, ale mají štěstí, že jsou mladiství. Vyfasují jen dvouleté podmínečné tresty.
Mohlo by se zdát, že tím náš příběh definitivně končí. Jenže v souvislosti s tímto klukovským dobrodružstvím vyvstává spousta nezodpovězených otázek. Proč neměl Štefanův otec uložené zbraně a náboje pod zámkem? Jak je možné, že jejich odcizení nezpozoroval?
A nejzásadnější otázka na závěr: Jak byla na ruzyňském letišti zajištěna bezpečnost vládních činitelů, zahraničních delegací a VIP pasažérů, když se do jejich salonku mohl dostat bez problémů úplně každý? Jak byla zajištěna ostraha letištní plochy, když únosci pronikli bez použití zbraně až do letadla? Z toho mám opravdu husí kůži.
Naštěstí se tento incident obešel bez zranění, ztrát na životech a nepočítáme-li jedny rozbité dveře, tak i bez majetkových škod. Ale stačilo málo a mohl skončit mnohem tragičtěji. Dnes by měli hoši smůlu, do neveřejných prostor ani na letištní plochu by se rozhodně nedostali. A proč taky? Vždyť za svobodou už utíkat nemusíme, tak si ji važme.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/HTbbOb4ICzE?si=59rb51tmqyQlya9s
https://youtu.be/HvzqAqclVDw?si=7CA66l-mQopETK21
Únos letadla jako cesta z Československa? Mohlo to dopadnout… | Radiožurnál https://share.google/FvTqeAhtIC5mVAbbO
