Článek
Naproti tomu o třetí největší jaderné katastrofě v historii, toho dodnes mnoho nevíme.
Tak se to nyní pokusíme napravit. Ale ještě dříve, než se přeneseme do roku 1957, kdy k ní došlo, zabrousíme hlouběji do historie.
Jakmile se Sověti dověděli, že Američané vyvíjejí jadernou zbraň, nemohli zůstat pozadu. A tak již v roce 1943 odstartoval jejich jaderný program, respektive špionáž za velkou louží. S vývojem vlastní jaderné bomby započali v roce 1945 a zároveň s ním začaly v odlehlých oblastech SSSR kdesi za Uralem růst jako houby po dešti fabriky na výrobu plutonia. To je silně radioaktivní a toxický kovový prvek, který se používá jako štěpný materiál pro jaderný zbrojní průmysl. V přírodě se vyskytuje pouze v nepatrném množství, ale dá se jednoduše vyrobit z uranu v jaderném reaktoru.
A právě jedna taková fabrika začala v naprostém utajení růst koncem 40. let minulého století v Čeljabinské oblasti poblíž městečka Kyštym. Na výstavbě kombinátu na zpracování uranu a výrobu plutonia pracuje 40 000 vězňů z nedalekého komunistického gulagu. A nestaví jen fabriku s názvem Majak, rozkládající se na ploše 90 kilometrů čtverečních, ale zároveň s ní i město pro zaměstnance a jejich rodiny. Mimochodem, tak přísně utajené, že není zaneseno do žádných map.
S výstavbou závodu se značně spěchá, neboť v Sovětském svazu není prioritou kvalita odvedené práce, nýbrž plnění pětiletého plánu. S nějakými bezpečnostními opatřeními, ochranou životního prostředí a odstraňováním závad si nikdo hlavu neláme. A je jen otázkou času, kdy se to soudruhům vymstí.
Projekt je tak tajný, že ani stavbaři nevědí přesně, co budují. Tak jak mohou dodržet bezpečnostní standardy pro takovýto nebezpečný provoz? Mlčenlivostí jsou vázáni i všichni zaměstnanci. Jakmile by jen naznačili, co se ve fabrice vyrábí, dostali by okamžitý vyhazov. A nejen to, skončili by na dlouhá léta za mřížemi nebo ještě hůř.
Zato si žijí v relativním luxusu, alespoň na sovětské poměry. V uzavřeném městě Ozjorsk mají k dispozici poměrně dobře zásobené obchody, kvalitní infrastrukturu a nové prostorné byty. O tom se běžným občanům v SSSR může jedině tak zdát. Ke spokojenosti jim nic nechybí a že nesmí nikde mluvit o své práci, je ani netrápí.
A taky si nedělají těžkou hlavu z toho, že jaderné reaktory jsou chlazeny vodou z jezer Kyzyltaš a Karačaj, která se otevřeným chladícím okruhem vrací značně kontaminovaná zpět do přírody. Ani se netrápí tím, že kontaminace řeky Teča, která je zdrojem pitné vody pro okolní obce, mnohonásobně převyšuje maximálně povolený limit. Pojem ekologická katastrofa tu vůbec nikdo nezná, přitom radioaktivní odpad vyvážejí do řeky Ob, která ústí do Severního ledového oceánu.
Ale ta největší katasfrofa teprve přijde. Je neděle 29. září 1957, 16 hodin 20 minut a celým areálem i širokým okolím otřese mohutný výbuch, jehož síla je později stanovena na 100 tun TNT. Ta dokáže zvednout 160 tun těžké betonové víko jedné z obrovských nádob s vyhořelým jaderným palivem v úložišti jaderného odpadu.
To je tvořeno několika obrovskými betonovými nádržemi. Kolem každé z nich je rozmístěno 20 chladících tanků, které mají za úkol snižovat takzvané rozpadové teplo uvnitř nádob. Voda do tohoto chladícího systému je přiváděna z řeky Teča, jenže po několika suchých měsících jaksi neteče, respektive její hladina značně klesla.
A aby problémů nebylo málo, na chladícím systému došlo k závadě. Teda už před rokem, ale nikdo se nenamáhal ji odstranit. Kromě toho neexistuje žádný monitorovací systém, který by sledoval teplotu uvnitř odpadních nádrží. No a když se tyto faktory sejdou, katastrofě již není možné zabránit. Teplota uvnitř nádob přesáhne maximální přípustnou hranici o 350°C, začnou se vypařovat chemikálie jako například dusičnan amonný a acetáty a nádrž exploduje.
Během výbuchu údajně nikdo nezemřel, ovšem smrt do širokého okolí roznáší mohutný radioaktivní mrak. Dochází ke kontaminaci životního prostředí v okruhu několika set kilometrů od epicentra výbuchu. Radiací mnohonásobně převyšující limity je zasaženo území o rozloze 23 000 kilometrů čtverečních v Čeljabinské, Tjumenské a Sverdlovské oblasti.
Evakuováno je však pouhých 11 000 obyvatel z několika nejbližších vesnic, proces probíhá několik měsíců a občanům, kteří musí opustit své příbytky nikdo nesdělí důvod. A co je opravdu nepochopitelné, sedmdesátitisícového města Ozjorsk se evakuace vůbec netýká.
Lidé nemají o jaderné havárii nejmenší ponětí. Až když na sobě začnou pociťovat příznaky nemoci z ozáření, tuší, odkud vítr vane, respektive vál. Desetitisíce obyvatel zasažených radiací onemocní rakovinou a většina z nich umírá. Ale komunističtí mocipáni a vedení firmy Majak drží jazyk za zuby. Žádné odškodnění pozůstalým ani pomoc vážně nemocným. Soudruzi mají jedinou starost, katastrofu ututlat. A dlužno dodat, že se jim to daří.
První zmínku o ní najdeme až v roce 1976 v britském časopise New Scientist. Zveřejní ji původem ruský biolog, žijící ve Velké Británii Žores Medveděv, ale čtenáře nijak neupoutá, neboť ji neberou vážně. Tak se pravda o kyštymské katastrofě, která na sedmistupňové stupnici jaderných havárií zaujímá stupeň číslo 6, dostane na světlo světa až po rozpadu Sovětského svazu. Mimochodem, fabrika existuje dodnes, pracuje v ní 15 000 lidí a město Ozjorsk už na mapě najdeme.
Zbývá jen doufat, že naši krásnou planetu již nikdy žádná jaderná katastrofa nepostihne a štěpná reakce bude probíhat jen v jaderných elektrárnách.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/OITDa6Zdfrc?si=ksLoKALT0ysjera4
https://youtu.be/lYt55g7pqkA?si=slbsugCVgigkTUzl
https://youtu.be/6Cfjtw3bYh8?si=rR82XU8pn0j3n8Il
Kyshtym disaster | Causes, Concealment, Revelation, & Facts | Britannica https://share.google/ERTpK0XVRoDrvrRCk
