Článek
Svět se přeci nesmí dovědět, že v komunistické společnosti nešlape všechno jako švýcarské hodinky. A dlužno dodat, že se jim to dařilo, tedy až na výjimky. A právě jednou z nich se teď budeme zabývat podrobněji.
Jak je všeobecně známo, Sovětský svaz se snažil v dobývání vesmíru přetrumfnout Spojené státy americké za každou cenu. A v této honbě za prvenstvím docházelo i k zbytečným ztrátám na lidských životech, jako například v případě havárie kosmické lodi Sojuz 11. Ta dopravila trojici kosmonautů na orbitální stanici Saljut 1. Ale my se v našem příběhu nejprve vrátíme o pár měsíců nazpět.
Sovětská strana a vláda se při plánování významných událostí jako třeba spuštění nové jaderné elektrárny, zahájení provozu fabriky či otevření nového dolu, neřídila kalendářem, nýbrž termíny komunistických sjezdů nebo výročí VŘSR. A přesně tak tomu má být i v případě vypuštění první vesmírné orbitální stanice Saljut 1, které je naplánováno na zahájení 24. sjezdu komunistické strany. Jenže soudruzi, jako obvykle, nestíhají a k jejímu vynesení na oběžnou dráhu dojde až 10 dnů potom, co dorokují, přesně 19. dubna 1971.
O 5 dnů později už míří k Saljutu 1 kosmická loď Sojuz 10 s tříčlennou posádkou složenou z velitele Šatalova a palubních inženýrů Jelizejeva a Rukavišnikova. Ti mají na vesmírné stanici pobýt 24 dnů. Jenže kvůli technickým problémům se jim vůbec nepodaří se Saljutem spojit a jsou nuceni se vrátit zpět na Zem.
Během následujícího měsíce provedou páni inženýři patřičné úpravy a odstraní tím technické nedostatky předchozí lodi, které zamezily spojení s orbitální stanicí. A 6. června 1971 v 7 hodin 55 minut moskevského času odstartuje z kosmodromu Bajkonur v dnešním Kazachstánu vylepšená kosmická loď Sojuz 11 s rovněž tříčlennou posádkou. Té velí třiačtyřicetiletý podplukovník vzdušných sil Georgij Dobrovolskij, pro něhož je to první cesta do vesmíru. Pětatřicetiletý palubní inženýr Vladislav Volkov cestuje do kosmu již podruhé a pro jeho kolegu sedmatřicetiletého Viktora Pacajeva je výlet na oběžnou dráhu Země rovněž premiérou.
Stejně jako jejich předchůdci v Sojuzu 10, se i tato trojice kosmonautů musí obejít bez skafandrů, jelikož v nich by se do lodi projektované pouze pro dvoučlennou posádku, nevešli. A tento fakt bude hrát v našem příběhu stěžejní, bohužel tragickou roli. Ale nepředbíhejme, hezky popořádku.
Je pondělí 7. června 1971 a posádku čeká nejobtížnější část vesmírné expedice, spojení s orbitální stanicí, které se jejich předchůdcům nezdařilo. O to větší tlak je vyvíjen na Dobrovolského, Volkova a Pacajeva. Tentokrát se to prostě povést musí! V 7 hodin a 26 minut ve vzdálenosti 6 kilometrů od Saljutu, zapínají kosmonauti motory a Sojuz 11 se přiblíží k orbitální stanici na pouhých 100 metrů. Konečné přiblížení a spojení řídí posádka ručně a v 8 hodin 10 minut se oba kosmické objekty úspěšně spojí.
Po prověření hermetičnosti stanice se do ní posádka přesune a začíná pracovat. Čeká ji 25 dnů nabitých řadou vědeckých experimentů a pozorování. Stěžejním tématem je chování živých organizmů ve stavu beztíže. Kosmonauti se rychle adaptují na pobyt ve vesmíru, tvoří jeden sehraný tým a vše probíhá podle harmonogramu. Až do 16. června, kdy ucítí silný zápach spáleniny. Palubní inženýr Volkov okamžitě navazuje spojení s řídícím střediskem a hlásí požár na palubě.
Řízení letu navrhuje okamžitou evakuaci ze stanice a návrat domů, neboť hrozí nebezpečí, že by oheň mohl poškodit i připojenou kosmickou loď. Ale velitel Dobrovolskij nechce evakuaci uspěchat. Místo toho se rozhodne vypnout některé v tu chvíli nepotřebné přístroje. A skutečně, tento zákrok zabere a zápach spáleniny zmizí stejně rychle jako se objevil. Kosmonauti už ho dál neřeší a pokračují ve své práci.
Na oběžné dráze zůstanou nakonec celých 23 dnů a provedou všechny plánované experimenty. Zbývá pouze zakonzervovat stanici a připravit ji pro příští návštěvníky. A pak hurá domů. V tuto chvíli však nikdo netuší, že žádné hurá nebude.
Večer 29. června 1971 ve 21 hodin 25 minut moskevského času se kosmická loď Sojuz 11 úspěšně odpojí od orbitální stanice Saljut 1 a míří k Zemi. Měla by přistát v kazašské stepi, kde jsou již připraveny hlídkové vrtulníky s pracovníky vesmírného střediska a lékaři. Posádka je ve spojení s řídícím centrem, které ji navadí na sestupový kurz. V jednu hodinu a 54 minut nového dne zaregistrují přistávací modul radary protivzdušné obrany. Ve výšce 7 kilometrů se otevírá jeho hlavní padák a vše se zdá být v naprostém pořádku.
Spojení s posádkou vypadne, ale to bývá při vstupu do atmosféry zcela obvyklé. Kosmonauti se mají řídícímu centru ozvat až po přistání. Jenže v tomto případě se tak neděje. Ve 2 hodiny a 5 minut nacházejí hlídkující vrtulníky střediska řízení vesmírných letů návratový modul, který zevně nevykazuje absolutně žádné známky poškození. A proč taky? Vždyť přistání proběhlo zcela standardně. O to větší je zděšení přítomných vojáků, když po otevření poklopu zjistí, že ani jeden z kosmonautů nejeví známky života. Zprvu se domnívají, že posádka pouze upadla do bezvědomí, ale všechny oživovací pokusy v podobě masáže srdce a umělého dýchaní vyjdou naprázdno.
Přítomní lékaři po prvotním ohledání vysloví domněnku, že příčinou smrti byla pravděpodobně dekomprese nebo-li prudký pokles tlaku vzduchu v přistávacím modulu. To však ještě musí potvrdit pitva. A pitevní zpráva později skutečně uvádí u všech kosmonautů prasklé ušní bubínky a přítomnost vzduchových bublin v srdečních komorách a v krevním oběhu. Což jsou všechno důsledky abnormálně silné dekomprese. Ale proč k ní došlo?
To musí zjistit členové vyšetřovacího týmu, které čeká velice náročná, doslova mravenčí práce. K dispozici mají telemetrická data a záznam komunikace posádky se zemí. Poslední rozhovor s řídícím střediskem si přehrávají stále dokola a snaží se pochopit, co se při sestupu z oběžné dráhy stalo. Zároveň nastupují technici a milimetr po milimetru zkoumají přistávací modul.
Po několika měsících usilovné práce dojde vyšetřovací komise k tomuto závěru. Kosmonauti zahynuli v důsledku dekomprese při porušení hermetičnosti kvůli předčasnému otevření jednoho ze tří ventilačních systémů ve výšce 150 kilometrů nad zemí. Tedy záhy po oddělení přistávacího modulu. Tyto ventily sloužily k vyrovnání tlaku, ale otevíraly se v podstatně nižší výšce.
Posádka se podle všeho snažila situaci řešit, ale čas pracoval proti ní. Za necelé 2 minuty od porušení hermetičnosti lodi se kosmonauti udusili. Proč k otevření ventilu došlo, závěrečná vyšetřovací zpráva neuvádí. Stejně tak není známo, co bylo příčinou zápachu po spálenině na orbitální stanici.
Toto je oficiální verze, ale skutečnou příčinu zbytečné smrti tří sovětských kosmonautů je třeba hledat jinde. A sice v lidském faktoru. Viníkem je ten, kdo poslal do vesmíru posádku bez záchranných skafandrů. Ale konkrétní jména ani žádné tresty nepadly.
Vždyť i posádky a cestující v obyčejných dopravních letadlech mají pro případ dekomprese k dispozicí kyslíkové masky. A posádka kosmické lodi neměla nic! Bez individuální ochrany neměli při prudkém poklesu tlaku v kabině nejmenší šanci.
Po této tragédii byl sovětský vesmírný program téměř na 2 roky přerušen. A poté bylo povinně zavedeno používání záchranných skafandrů a do kosmu létaly pouze dvoučlenné posádky.
U příležitosti 10. výročí největší sovětské kosmické havárie byl na místě přistání Sojuzu 11 odhalen památník třem kosmonautům, kteří chybné rozhodnutí druhých zaplatili životem. O skutečné příčině této tragédie se svět dozvěděl až po více jak 30 letech. A nic se nezměnilo ani dnes. V zemi, kde zítra znamená hůř než včera, je lež, utajování a mlžení na denním pořádku.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/4PKWfpKDVsI?si=MRRRAFi6WZzIVQMu
https://youtu.be/c9s6geVkcPg?si=BRVzicZsCwlqcrVX
https://youtu.be/0rySX3E0Drs?si=cLfTuJnadKnlel5c
50 Years Ago: Remembering the Crew of Soyuz 11 - NASA https://share.google/dd1EJcXf5LUEUmFOX
