Článek
Mimo jiné k tomu využívají speciálně upravené a vybavené letouny, s nimiž se dostanou až do oka hurikánu nebo doprostřed té nejdivočejší bouře. A právě o jednom takovém výzkumném letu, jehož osud visel doslova na vlásku, bude nyní řeč.
Je středa 15. září 1989 a z letecké základny na karibském ostrově Barbados startuje speciálně upravený a vybavený čtyřmotorový turbovrtulový letoun Lockheed P3 Orion s týmem vědců z amerického národního úřadu pro oceán a atmosféru. A letí vstříc hurikánu Hugo, který se blíží do Karibiku. Velitel letu Jeffrey Masters musí navést stroj přímo do jeho oka, aby výzkumníci mohli pomocí speciálních přístrojů na palubě sbírat potřebná data o jeho síle, rychlosti a směru. Ta pomohou přesněji předpovědět trasu hurikánu a umožní obyvatelstvu dotčených oblastí včasnou evakuaci.
Za kniplem speciálu sedí velice zkušený kapitán Gerry Mckim, který se do oka hurikánu podívá již popáté. Na postu druhého pilota mu sekunduje Lowelly Genzlinger. Ten v kokpitu výzkumného letounu strávil již 13 let a je to pro něho 249. mise! Lockheed P3 Orion je vysoce výkonný a odolný stroj, mohli bychom říci, takové „esuvéčko“ ve vzduchu. Díky silným pohonným jednotkám a krátkým křídlům si poradí i se silnými turbulencemi, proletí bez úhony i tou nejprudší bouří a nevadí mu ani kroupy. Tato vzdušná laboratoř je vybavena přístroji za desítky milionů dolarů, o ceně samotného letounu ani nemluvě.
Vědci na jeho palubě mají dokonalý přehled o povětrnostní situaci a zdá se, že je ani posádku nemůže nic překvapit. Jenže situace se za chvíli diametrálně změní, ale nepředbíhejme. Let NOAA 42 se nachází ve výšce 10 000 stop, tedy 3 048 metrů a za 45 minut by měl proniknout stěnou hurikánu do jeho oka. Výzkumníci budou studovat interakci tropického cyklónu s oceánem, tudíž musí posádka sklesat až do 450 metrů nad hladinu.
Výzkumný speciál doprovází vojenský stroj Lockheed Martin C-130 Hercules, který letí ve větší výšce asi půl hodiny za ním. Posádky obou letounů si budou vzájemně nápomocny, aby získaly co nejvíce potřebných dat. Mezitím národní centrum pro hurikány v Miami vydává varování pro obyvatele jihovýchodní oblasti USA. A to právě na základě dat z paluby letu NOAA 42, která jsou aktualizována a odesílána každých 30 sekund.
Lockheed P3 Orion začíná klesat, aby do hurikánu vlétl co nejníže, když v tom vypadne velice důležitý palubní radarový systém, takzvaný navigační radar. Posádka se nemá podle čeho orientovat a tak zatímco technici pracují na opravě, piloti krouží na jednom místě. Po dvaceti minutách se podaří odborníkům systém znovu nahodit a stroj může pokračovat ve stíhání tropické bouře jen pár set metrů nad hladinou Atlantiku. A proč tak nízko? Protože tam dosahuje hurikán nejvyšší rychlosti.
Posádka však jeho sílu pozná, až do něj vletí, zatím ji může pouze odhadovat ze satelitních snímků. Podle nich se rychlost větru pohybuje kolem 200 kilometrů v hodině, což odpovídá stupni 3 a speciálně upravený letoun by s tím neměl mít žádné problémy. Takže není čeho se bát. Ale stejně musí být piloti ve střehu, neboť v takto malé výšce není prostor pro chybu. Ta by znamenala totální katastrofu.
Speciální letoun proniká dovnitř hurikánu a za pár minut ho má následovat armádní Hercules, ten však poletí ve výšce 10 000 stop. Speciálem cloumají poryvy větru a abnormálně silné turbulence, jaké běžný smrtelník v dopravním letounu nikdy nezažije. Průlet stěnou hurikánu, kde je jeho síla nejvíc citelná, trvá asi 20 minut. Naopak, až se dostanou do jeho oka, pocítí všichni na palubě naprostý klid. Ale ještě tam nejsou.
Turbulence jsou tak silné, že piloti mají co dělat, aby udrželi knipl v ruce a to řídí oba dva zároveň! Orientovat se mohou pouze podle přístrojů, to jest umělého horizontu, rychloměru a výškoměru. A co je nejhorší, vítr se do letadla opírá z boku, což znesnadňuje udržení směru letu. Déšť houstne a rychlost větru se neustále zvyšuje. I přes nepříznivé podmínky se vědci na palubě Orionu věnují své práci, shromažďují potřebná data přesně podle plánu a odesílají je pozemnímu středisku.
Tamější odborníci jsou zděšeni, jakou sílu hurikán nabírá a obávají se, že dosáhne maximálního stupně číslo 5. To znamená, že rychlost větru přesáhne 250 kilometrů za hodinu, což je i na speciálně upravený letoun dost. Bouře této síly dokáže vytrhnout dům ze základů a se stromy si pohrává jako s párátky. Piloty čeká velice těžká zkouška. Obstojí v ní? A co letoun, vydrží působení obrovských sil? Jenže z tohoto bodu již není návratu, takže posádce nezbývá nic jiného, než pokračovat dál. Poryvy větru smýkají s výzkumným speciálem ze strany na stranu a ten ztrácí výšku. Piloti zvyšují tah motorů na maximum, avšak místo, aby stoupali, stroj se začíná prudce naklánět doprava a silně se otřásá. Kapitán se ho vší silou snaží vyrovnat, ale marně.
Na palubě nastává boží dopuštění. Vše, co není připevněno, létá vzduchem a kácí se i těžké části vybavení. No a aby problémů nebylo málo, rozezní se v kokpitu alarm a rozsvítí se kontrolka upozorňující na požár motoru číslo 3. Letoun znovu ztrácí výšku, posádka motor vypíná a zavírá přívod paliva k němu. Tím požár uhasí, ale stroj stále letí v náklonu a klesá, přestože zbývající 3 pohonné jednotky jedou na plný výkon. Pilotům se řízení vymyká z rukou a výzkumný speciál se nezadržitelně blíží k rozbouřené hladině Atlantiku. Pokusit se přistát na ní, by znamenalo podepsat si ortel smrti.
A najednou se stane zázrak! Když letoun dělí od hladiny asi 200 metrů, přestává klesat a vyrovná se! Ne, není to zázrak, nýbrž oko hurikánu, kde je klid a relativní bezpečí. Jenže jak se s ochromeným letadlem dostat ven? Nejprve musí nabrat výšku, ale to s výkonem pouhých tří motorů nebude snadné. A ještě ke všemu musí stihnout vystoupat v oku, které má v průměru pouhých 20 kilometrů. Nezbývá, než stoupat ve spirále a to zdaleka není tak jednoduché, jak se zdá, protože hurikán se pohybuje vysokou rychlostí a ještě při tom kličkuje.
Posádka vůbec netuší, do jaké míry je letoun poškozen a informuje piloty vojenského Herculesu o ztrátě motoru. Ti spěchají za nimi do oka bouře, aby provedli vizuální kontrolu stroje a odhalili případné poškození. Mezitím než dorazí, rozhodne kapitán speciálu o odpuštění části paliva, aby se jim lépe stoupalo. Ale něco za něco. Budou sice lehčí, ovšem palivo jim stačí jen na 4 hodiny letu. Armádní letoun konečně dorazil do oka bouře taky, ale musí sklesat níž, zatímco Orion se snaží stoupat. Když jsou ve stejné hladině, zkoordinují rychlosti a přiblíží se na minimálně možnou vzdálenost 300 metrů. Vojáci zkontrolují výzkumný speciál ze všech stran a mohou zkonstatovat, že kromě nefunkčního motoru mu vůbec nic nechybí, což je pro posádku skvělá zpráva.
Jenže zdaleka nemají vyhráno, ještě se potřebují bezpečně dostat ven. Požádají tedy kolegy o pomoc ještě jednou. Ti provedou s Herculesem několik průniků skrz stěnu a najdou jim nejvhodnější místo pro únik z pekla ve výšce 2 700 metrů, kde už hurikán nemívá takovou sílu. Přesto bude tento manévr s pouhými třemi funkčními motory velice riskantní. Piloti však nemají na vybranou, ven se dostat musí.
Pohonné jednotky jedou na plný výkon a vítr si s letounem pohrává, jako by byl z papíru. Po nekonečných 25 minutách se dokonale sehrané posádce podaří dostat z hurikánu ven. Jaká je to úleva, když vidí slunce a modré nebe! Lockheed P3 Orion s 16 lidmi na palubě, kteří doslova o vlásek unikli smrti, posléze v pořádku přistane na Barbadosu. A to díky dokonalé koordinaci posádky, vrcholnému pilotnímu umění mužů za kniplem a obrovské pomoci kolegů z vojenského doprovodného letounu.
Takže všichni jsou v pořádku na zemi, ale trápí je otázka, proč začal hořet motor? Mohly požár způsobit abnormálně silné turbulence? To musí zjistit vyšetřovací tým, který se ihned dává do práce. Experti komplet rozeberou poškozenou pohonnou jednotku a snaží se nalézt příčinu uvnitř. Jiní odborníci zkoumají sílu turbulencí, která na stroj v danou chvíli působila. Na jeho palubě jsou umístěna čidla, která měří sílu otřesů. A ta značně přesahovala maximální limity letounu. Ten je konstruován na maximální přetížení 3,5 G+ a 1 G-. A naměřené hodnoty činily 5,8 G+ a 3,7 G-. Ano, vlivem přetížení může dojít k poškození letounu, nikoliv však k požáru motoru. Tudíž tuto variantu vyšetřovatelé vyloučí a čekají na jeho expertízu.
Ta záhy přinese rozluštění celé záhady. Příčinou požáru opravdu nebyly turbulence a přetížení, nýbrž porucha čidla regulátoru paliva. Ten pouštěl do motoru více pohonných hmot než bylo záhodno a tak došlo k jejich vznícení. Požár s průletem stěnou hurikánu vůbec nesouvisel, šlo pouze o náhodu, k níž došlo v nevhodný čas na nevhodném místě.
Analýzou dat získaných během letu objevili vědci do té doby nepozorovaný jev. Uvnitř hurikánu se vytvořily ještě další samostatné vzdušné víry podobné tornádům. Uvnitř dosahovala rychlost větru neuvěřitelných 320 kilometrů za hodinu. A výzkumný letoun se právě do jednoho z nich trefil. Přesto se naprosto profesionální posádka dokázala z této šlamastiky dostat. Zachránila tak letoun za mnoho milionů dolarů včetně vybavení a životy všech 16 lidí na jeho palubě. Kloubouk dolů!
Hurikán Hugo způsobil škody za více jak 8 miliard dolarů a 49 lidí při jeho řádění přišlo o život. Ale nebýt těchto odvážlivců ve výzkumných letounech, byly by následky řádění přírodních živlů mnohem tragičtější.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/x7jwePOaiqc?si=HsM-rNp92bDEFnCj
https://youtu.be/5FeUgcdK89Q?si=6BnR6VPz3bIthU5Q
https://www.wunderground.com/hurricane/articles/hunting-hugo-part-1
25th Anniversary of a ‚hairy hop‘ into Hurricane Hugo - NOAA's Atlantic Oceanographic and Meteorological Laboratory https://share.google/FwoYsRvhTF38bPxN7
