Článek
Podíváme se podrobně na obdobný případ se šťastným koncem, který se udál ještě v době předinternetové a nebyla mu věnována téměř žádná mediální pozornost.
Je pondělní večer, 15. října 1956, 20 hodin 26 minut a z mezinárodního letiště v Honolulu na Havaji právě vzlétá čtyřmotorový vrtulový letoun pro dálkové trasy Boeing 377 Stratocruiser společnosti Pan Am s 31 lidmi na palubě, který má namířeno do San Francisca. Sedmičlenné posádce velí velice zkušený kapitán, čtyřiačtyřicetiletý Richard Ogg, který strávil v kokpitu dopravních letounů více jak 13 000 hodin. Post prvního důstojníka zastává čtyřicetiletý George Haaker, rovněž skvělý pilot s dlouholetou praxí. Sestavu v kokpitu doplňuje ještě navigátor, jednatřicetiletý Richard Brown a třicetiletý palubní inženýr Frank Garcia.
Kromě 24 pasažérů posádka přepravuje ještě další živý náklad, a sice 44 beden ptactva, konkrétně kanárů, které zaplňují celý zavazadlový prostor. Po několika hodinách letu v cestovní hladině dva jedna nula, tedy 21 000 stop, což je 6 400 metrů, dojde k závadě na vrtuli motoru číslo jedna. Později se ukáže, že se jedná o zlomenou hnací hřídel. Piloti jsou nuceni motor vypnout a pokračovat se třemi, což by nemělo představovat žádný velký problém.
Jenže po několika minutách postihne závada i motor číslo čtyři. A to už začíná jít do tuhého. Pochroumané vrtule není možné přenastavit, odborně řečeno nelze provést jejich praporování, které by snížilo aerodynamický odpor. Přestože posádka nastaví zbývající dva motory na plný výkon, letoun zpomaluje, jelikož vrtule nefunkčních motorů v nesprávném položení ho brzdí. Představte si to asi jako kdybyste jeli autem se zataženou ruční brzdou. Tímto způsobem do San Francisca ani zpět na Havaj nedoletí. Co teď, uprostřed Pacifiku tisíce kilometrů od nejbližší pevniny? Zbývá jediné, avšak velice riskantní řešení, pokusit se přistát na mořské hladině.
Na palubě letu Pan Am se nacházejí pasažéři z různých zemí a co je s podivem, vůbec nepropadají panice nebo to alespoň nedávají znát. Modlí se nebo jen tiše sedí, i když tuší, že se patrně odvíjejí poslední okamžiky jejich života.
V kokpitu mají naopak všichni plné ruce práce. Navigátor a radista v jedné osobě se pomocí vysílačky spojí s nejbližší lodí americké pobřežní stráže, která operuje v této oblasti a informuje její posádku o stavu nouze a zaměru přistát na hladinu.
Vyvstane však další problém, letoun je příliš těžký a pro přistání na vodu musí být co nejlehčí, aby se nějakou dobu udržel na hladině a nešel hned ke dnu. A čím bude lehčí, tím nižší může být přistávací rychlost, což je také velice důležitý faktor. Piloti se proto rozhodnou, že budou kroužit nad touto oblastí, dokud nespotřebují většinu paliva. Jen pro úplnost, před 70 lety nebyly dopravní letouny vybaveny zařízením umožňujícím jeho vypouštění za letu. A když stráví nějakou dobu na „vyčkávacím okruhu“, budou přistávat již za světla. Pokusit se přistát na moři potmě by byl zbytečný hazard. Zkrátka, posádka se všemi možnými způsoby snaží zvýšit šanci na přežití 31 lidí na palubě.
Kapitán Ogg zachovává naprostý klid, snaží se uklidnit i cestující a ujistit je, že všechno dobře dopadne. Dokonce jim navrhuje, aby si zapálili. Ano, tenkrát se na palubách dopravních letadel běžně kouřilo. Pro pasažéry však představuje nekonečné čekání na přistání šílená muka. Ale piloti udělali dobře, že počkali až do rána, moře je totiž mnohem klidnější, než v noci. A teplota vody je také příjemná, 24°C, takže pokud se v ní trosečníci ocitnou, ani nenachladnou.
Palubní personál připravuje kabinu na velice riskantní přistání na mořské hladině, které je pro cestující v této situaci jedinou spásou. Ti dostávají instrukce, jak si obléci záchrannou vestu a zachovat se v okamžiku nárazu na hladinu. Kapitán má obavy, že se po kontaktu s vlnami ulomí ocas, proto nažene všechny cestující do přední části trupu a sníží rychlost na 170 kilometrů v hodině. Těsně před dosednutím zavelí „připravte se na náraz“ a v 6 hodin 15 minut dosedá na hladinu Pacifiku uprostřed trasy mezi Havají a americkou pevninou.
Celý přistávací manévr zachytí kamery v rukou členů pobřežní stráže a ocas letounu se po kontaktu s hladinou opravdu odlomí. Takže kapitánova předvídavost zachránila řadě pasažérů život. Loď pobřežní stráže okamžitě míří k letounu a její osazenstvo je přesvědčeno, že tuto havárii nikdo nepřežil. Jakmile připlují blíž, nevěří vlastním očím. Vidí pasažéry, deroucí se ven otvorem po ulomeném ocase a z předních dveří stroje někdo dokonce spouští na hladinu záchranný člun. Všichni vylezou z letounu po svých a kapitán Ogg opouští palubu jako poslední.
Boeing 377 Stratocruiser společnosti Pan Am se za 21 minut po nouzovém přistání potopí. Všichni pasažéři i členové posádky se z něho dostali včas a nikdo nebyl vážně zraněn. Nepřežili pouze kanárci v nákladovém prostoru.
Cestujících se ujali členové pobřežní stráže, ubytovali je ve svých kajutách a dopluli s nimi do San Francicsa.
Kapitán Richard Ogg za svoji rozvahu a pilotní umění obdržel jako první pilot v historii vyznamenání od mezinárodní organizace pro civilní letectví a všichni členové posádky pochvalu od vedení letecké společnosti Pan Am. A dlužno dodat, že naprosto právem, neboť jsou dodnes jedinou posádkou, která dokázala přistát s dopravním letounem na moři bez ztrát na lidských životech.
Tento příběh se šťastným koncem je opět důkazem, že i zdánlivě ztracené situace mají řešení. Chce to jen zachovat klid a rozvahu. Tak až si budete myslet, že jste v koncích, vzpomeňte si na tento případ a kapitána, který to nevzdal.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/WMk8z3h2QC8?si=Lw7s35p9N-fkJirX
https://youtu.be/FqRAOvz71B0?si=VVNjz6yDh5LdP_kc
https://www.thisdayinaviation.com/16-october-1956/
