Článek
Je nádherný slunečný pátek 29. září 2006, 14 hodin 52 minut a z letiště São Jose Dos Campos poblíž São Paula právě vzlétá zbrusu nový Embraer Legacy 600 s dvoučlennou americkou posádkou a sedmi pasažéry. Jedná se o takzvaný přepravní let od výrobce k zákazníkovi, kterým je společnost ExcelAir v New Yorku.
V kokpitu třináctimístného business jetu má hlavní slovo dvaačtyřicetiletý kapitán Joseph Lepore. Tento velice zkušený pilot s dvacetiletou praxí má na svém kontě téměř 10 000 letových hodin. Na postu prvního důstojníka sedí čtyřiatřicetiletý Jan Paul Paladino, který také není žádným nováčkem. Za kniplem dopravních letounů strávil 6 400 hodin. Supermoderní stroj stoupá do cestovní hladiny a po čtyřech hodinách letu ho čeká první mezipřistání ve městě Manaos. V tuto chvíli nikdo z pasažérů ani členů posádky netuší, že tam nedoletí.
V 15 hodin 33 minut dosáhne Embraer stanovené letové hladiny tři sedm nula, tedy 37 000 stop, což je 11 278 metrů a pokračuje na severozápad. O dvě minuty později startuje na mezinárodním letišti v Manaosu Boeing 737-800 brazilské společnosti Gol Transportes Aéreos na pravidelné vnitrostátní lince do Rio de Janeira s mezipřistáním v hlavním městě Brasília.
Šestičlenné posádce velí čtyřiačtyřicetiletý Decio Chaves, s náletem 15 500 hodin, z toho 13 500 na Boeingu 737. Jako jeden z nejzkušenějších pilotů působí v letecké společnosti rovněž jako instruktor pro tento typ letounu. Jenže v tomto případě mu budou veškeré zkušenosti a dovednosti k ničemu. Bývá obvyklé, že se zkušeným kapitánem letí mladý první důstojník, aby se něčemu přiučil. V tomto případě je to Tiago Jordão Cruso.
A co je nepochopitelné, dispečer posílá Boeing 737 se 148 pasažéry do stejné cestovní hladiny tři sedm nula, které dosáhne během půl hodiny. Teď si možná řeknete, vždyť ve vzduchu je místa dost. Bylo by, jenže oba tyto stroje letí proti sobě po stejné trase! Jen pro úplnost, řízení letového provozu nad Brazílií má na starosti armáda a v té době je na mizerné úrovni.
Aby problémů s řízením provozu nad amazonskými pralesy nebylo málo, vypoví krátce po 16. hodině místního času zbrusu novému Embraeru službu transpondér nebo-li odpovídač a letoun mizí z radarů řízení letového provozu. Ti si toho všimnou až po dlouhých minutách a snaží se s posádkou navázat spojení. Jenže mezitím se letoun dostává do takzvaného hluchého prostoru nad džunglí. Jak už název napovídá, jedná se o část vzdušného prostoru, kam nedosáhne rádiový signál, tudíž posádka a dispečeři se vzájemně neslyší. Dlužno dodat, že rádiové spojení tamějšího řízení letového provozu je v roce 2006 poněkud primitivní.
V souvislosti s výpadkem transpondéru vyvstává ještě jedna velice podstatná komplikace. Embraer nevidí na svých radarech ani posádky letounů pohybujících se v jeho okolí a nezaznamená ho ani jejich antikolizní systém nebo-li TCAS. To je zařízení, kterým musí být povinně vybavena všechna letadla. Dokáže včas upozornit posádku na přítomnost vzdušných plavidel v kolizním kurzu a navrhnout správný manévr. Ty nejsofistikovanější systémy ho i sami provedou.
Do hry vstupuje ještě jeden negativní faktor a opět ze střediska řízení letového provozu. Při předávání směny, již po výpadku odpovídače Embraeru, poskytuje odcházející dispečer nastupujícímu mylnou informaci. Sděluje mu, že Embraer letí ve výšce 36 000 stop, přitom se pohybuje o 1 000 stop výš.
Oba letouny se nacházejí severně od hlavního města Brazílie na stejné trase, ve stejné výšce a jejich přibližovací rychlost překračuje 1 500 kilometrů v hodině. A dispečeři, pasažéři ani posádky netuší, že se řítí proti sobě. Tato situace nemůže skončit jinak, než tragicky. V 16 hodin 56 minut se Boeing 737 společnosti Gol Transportes Aéreos se 154 lidmi na palubě a Embraer Legacy 600 se sedmi pasažéry a dvoučlennou posádkou, srazí.
Cestující v Embraeru zaslechnou šílenou ránu a stroj se silně otřese. Nikdo nemá zdání, že se srazili s jiným letounem. Až když se jeden z pasažérů podívá z okénka a vidí, že jim chybí konec křídla, takzvaný winglet. Piloti přebírají řízení od autopilota, neboť ten se sám vypnul. Letoun se však velice špatně ovládá. Posádka neví, že byl poškozen i stabilizátor. To je klíčová součást stroje, pomocí níž se řídí jeho podélný náklon, to jest klesání a stoupání. Udržet takto poškozený letoun ve vzduchu se pilotům daří jen s vypětím všech sil a potřebují co nejdřív přistát.
A co Boeing? Tak ten dopadl podstatně hůř. Embraer mu wingletem doslova uříznul levé křídlo hned za motorem. Tím vyřadil z provozu většinu nezbytných systémů a letoun se stal naprosto neovladatelným. Piloti neměli nejmenší šanci pasažéry a stroj zachránit. Ten přešel do vývrtky, působením značného přetížení se ve vzduchu rozpadl a trosky dopadly do džungle.
Ale vraťme se zpět na palubu Embraeru. Pilotům se navzdory značnému poškození daří udržet ho ve vzduchu, ale kde najít v amazonském pralese vhodné místo na přistání? Cestující ani nedutají, smířeni s osudem se modlí a loučí se životem. Nakonec se na ně přeci jen usměje štěstí, v neproniknutelné džungli se zčistajasna objeví letecká vojenská základna. Ale dokážou s poškozeným strojem přistát?
Jakousi záhadou asi tři minuty po srážce naskočil i transpondér, takže je dispečeři vidí, ale jsou v šoku z toho, kam se jim poděl Boeing. Pokouší se s jeho posádkou navázat spojení a když jim piloti Embraeru nahlásí poškození svého stroje, je jim vše jasné. Okamžitě vyhlašují po ztraceném Boeingu pátrání.
Zbrusu nový Embraer, na kterém sotva zaschnul lak, se s poškozeným křídlem a stabilizátorem blíží k vojenskému letišti. Piloti se plně soustředí na přistání, jelikož mají jen jediný pokus. Druhou šanci s orvaným strojem nedostanou a v tuto chvíli nevědí, jaké systémy doznaly úhony.
Nebudu vás déle napínat, Embraer bezpečně dosedá na 2 600 metrů dlouhou ranvej vojenského letiště Cachimbo a nikdo z devíti lidí na palubě není zraněn. Jakmile se cestující dozví o kolizi s brazilským Boeingem, jsou v šoku. Ke srážce došlo v tak vysoké rychlosti, že velký dopravní letoun v protisměru nikdo ani nezaregistroval.
Vzápětí se rozbíhá vyšetřování. Podílejí se na něm dva týmy expertů z brazilského úřadu pro bezpečnost dopravy a Národního úřadu pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických. To jsou ti páni s nápisem NTSB na bundách, které znáte z dokumentů o leteckých katastrofách. Nejprve se soustředí na záznamy z černých skříněk, které obvykle značnou měrou přispějí k objasnění havárie. Zatímco tato záznamová zařízení z Embraeru mají k dispozici ihned, neboť je pouze vymontují, zapisovač letových údajů a záznamník hovorů v kokpitu z Boeingu 737 najdou pátrači až za 5 měsíců.
A k jakým závěrům vyšetřovatelé dojdou? K rozdílným. Zatímco odborníci z NTSB jednoznačně určí za viníky tragédie dispečery brazilského řízení letového provozu, brazilští experti obviňují piloty Embraeru. Tamější policie je zadrží, sebere jim pasy a domů do New Yorku se dostanou až po dvou měsících. Ale zdaleka nemají vyhráno.
Jak už to v takovýchto případech chodí, vyrojí se i v souvislosti s tímto celá řada konspiračních teorií. Podle jedné měli piloti Embraeru provádět na stroji akrobacké kousky a tímto se dostat na kolizní kurz s brazilským Boeingem. Tuto fámu snadno vyvrátí data ze zapisovače letových údajů. Jak víme, na kolizní kurz poslal letouny dispečer, nikoliv hrátky ve vzduchu.
Devět měsíců po návratu do vlasti obvinila brazilská vláda kapitána Josepha Leporeho a prvního důstojníka Jana Paula Paladiniho společně se čtyřmi řídícím letového provozu z trestného činu ohrožení. Piloti se prostřednictvím svého právního zástupce odvolali a svého dosáhli až po vleklých soudních tahanicích, v květnu 2011, kdy je brazilský nejvyšší soud zprostil obžaloby. Ukázalo se, že piloti o výpadku transpondéru vůbec nevěděli, neboť se jevil jako zapnutý a žádná výstraha v kokpitu je na závadu neupozornila. Častou poruchovost tohoto typu odpovídače potvrdili i zástupci dalších leteckých společností z celého světa.
Brazilští odborníci ani laická veřejnost se nesmířila s výrokem o vině brazilských dispečerů. Ta byla však jednoznačně prokázána. Jistě, jsou to taky jen lidé, kteří občas chybují, ale v tomto případě se nakupilo chyb přespříliš a katastrofě již nešlo zabránit.
V současné době se poruchový typ odpovídače již nepoužívá a letouny i střediska řízení letového provozu jsou vybavena tou nejmodernější technologií, která pravděpodobnost srážky ve vzduchu snižuje na minimum. Tak se ničeho nebojte a vzhůru do oblak!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/F3YqbY8q-VA?si=pbhPgLzcLriBA_4K
https://youtu.be/hlCwhObWKD8?si=OTg7JIMaRyQDYYJn
Accident Boeing 737-8EH PR-GTD, Friday 29 September 2006 https://share.google/wtfzsXhJhXRTZ4YAd
