Článek
A přesně tak budou postupovat i experti z NTSB a FBI v našem dnešním příběhu letu TWA 800.
Je horký letní podvečer 17. července 1996 a na mezinárodním letišti J.F.K. v New Yorku se chystá ke startu posádka Boeingu 747 americké společnosti Trans World Airlines (TWA). Pozemní personál tankuje palivo na osmihodinový let a v 18 hodin začíná boarding. Na palubu 25 let starého stroje, který má za sebou už více jak 16 000 cyklů vzlet/přistání, nastupuje 212 pasažérů, mířících do Paříže. O ně bude pečovat 14 letušek a stewardů.
Velení v kokpitu má na starosti sedmapadesátiletý kapitán Stewen Snyder, který strávil za kniplem dopravních letounů 17 200 hodin, z toho 4 700 právě na tomto typu stroje a svému zaměstnavateli, společnosti TWA, je věrný dlouhých 32 let. Na postu prvního důstojníka sedí také kapitán, osmapadesátiletý Ralph Kevorkian, který má rovněž zkušeností na rozdávání a pro tento let mu připadla role řídícího pilota. Ve vzduchu strávil 18 700 hodin, z toho 5 490 v Boeingu 747. Svoji kariéru odstartoval jako letec u americké armády a poté přešel k TWA, kde létá již tři desetiletí.
Jelikož Jumbo z roku 1971 není vybaveno moderní avionikou a tolika počítačovými systémy jako současné dopravní letouny, najdeme v kokpitu ještě palubního inženýra, třiašedesátiletého Richarda Campbella. Ten pracuje pro TWA také 30 let a v oblacích pobyl 18 500 hodin, z toho 3 800 právě v největším Boeingu. Svoje bohaté zkušenosti předává dál mladým, například na tomto letu pětadvacetiletému stážistovi Oliveru Krickovi.
Krátce před 19. hodinou je posádka připravena na pojíždění k ranveji, když v tom se jim ozve pozemní personál s tím, že na palubu nenastoupila jedna cestující, jejíž zavazadlo bylo odbaveno. A v tomto případě nemohou vzlétnout, musí počkat, až se ona opozdilkyně objeví. Toto opatření bylo přijato po tragédii v Lockerbie v roce 1988. Tehdy nad tímto do té doby neznámým skotským městečkem explodoval Boeing 747 společnosti Panam. Příčinou byla bomba, kterou teroristé dostali do letadla v odbaveném zavazadle a sami do něho nenastoupili. Nikdo z 270 lidí na palubě nepřežil.
Boeing 747 TWA stojí na rozpálené letištní ploše již 50 minut, klimatizace jede naplno, jinak by se uvnitř nedalo přežít a hříšnice není k nalezení. A teď se podržte! Přesně ve 20 hodin, tedy hodinu po plánovaném odletu, oznámí pozemní kontrola, že chybějící pasažérka sedí na svém místě a dokonce nastoupila jako jedna z prvních!
Konečně, po naprosto zbytečném osmdesátiminutovém zdržení, ve 20 hodin 18 minut dostává Boeing 747 s 230 lidmi na palubě povolení ke vzletu a o minutu později se odlepí od ranveje. Kapitán Kevorkian zapíná autopilota a stroj stoupá do cestovní hladiny tři šest nula, tedy 36 000 stop nebo-li 10 972 metrů. Posádka letu TWA 800 přechází na frekvenci oblastního řízení letového provozu v New Yorku. Dispečer jim upravuje kurz tak, aby se vyhnuli silnému provozu na jedné z nejfrekventovanějších tras v americkém vzdušném prostoru. A to je naposledy, co je slyší.
Kousek za obřím Jumbem letí jeho menší bráška, Boeing 737 společnosti Eastwind Airlines, mířící do Trentonu v New Jersey. Jeho kapitán David McClaine má díky dokonalé viditelnosti let TWA před sebou jako na dlani a co vzápětí uvidí, předčí i ten nejhrůznější sen. Mohutný výbuch zčistajasna přemění obří Boeing v ohnivou kouli, která se jako střela řítí do vod Atlantiku.
Let TWA 800 mizí z obrazovek radarů řízení letového provozu, dispečer se pokouší spojit s posádkou, když v tom se mu ozve vyděšený kapitán McClaine a popisuje, co právě spatřil. A není jediným očitým svědkem havárie, poblíž letí ještě vrtulník národní gardy. Jakmile jeho posádka zpozoruje hořící trosky letounu padající z nebe do oceánu, vrací se na svoji základnu a vzápětí míří s posilami zpět na místo dopadu. V ten samý okamžik vyhlašuje poplach i newyorské centrum řízení letového provozu.
Záchranáři vědí, že v osmnáctistupňové vodě se dá bez problémů přežít a věří v zázrak. Do oblasti jižně od Long Islandu míří čtyřicítka lodí pobřežní stráže, armády i policie a několik záchranářských vrtulníků. Ostřílení účastníci zahraničních misí, kteří už v životě viděli ledacos, spatří poprvé v životě hořící moře. Je jim jasné, že tohle ohnivé peklo pohltilo všech 230 lidí z paluby letu TWA 800 a žádný zázrak se nekoná. Přesto se pouštějí do pátrání, které ztěžuje černočerná tma a ohromný žár. Zpráva o tragédii se ihned rozletí do světa a stejně tak rychle se vyrojí řada konspiračních teorií. Záchranářům pomáhají i dobrovolníci, ale po třech hodinách intenzivního pátrání je potvrzeno, že havárii skutečně nikdo nepřežil.
Jakmile se rozední, pokračují pátrači ve vytahování trosek, rozesetých na 13 kilometrech čtverečních vodní plochy a soustřeďují je do hangáru. Hned dopoledne je začnou ohledávat experti na letecké nehody z Národního úřadu pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických společně s agenty FBI. Ti jsou k vyšetřování přizváni proto, že se může jednat o teroristický čin, stejně jako již zmiňovaný případ z Lockerbie. Společně zkoumají místo dopadu a části letounu, které se zatím podařilo vylovit.
Piloti Boeingu 737 a posádka vrtulníku národní gardy, kteří viděli explozi a její bezprostřední následky na vlastní oči, podávají důležité svědectví. Podle nich k ní došlo znenadání a zevnitř, nejednalo se o zásah raketou. Desítky svědků na zemi však tvrdí pravý opak. Údajně spatřili raketu, která měla letoun sestřelit.
Podle zjištění specialistů z FBI disponují teroristé pouze zbraněmi s maximálním doletem 8 kilometrů, ale Boeing 747 TWA explodoval 13 kilometrů od nejbližší pevniny, tudíž by museli útočit z lodi. A těch se v okamžik výbuchu pohybovalo v pobřežních vodách kolem 20 000. Prověřit všechna plavidla a vyslechnout stovky svědků, dá vyšetřovatelům pořádně zabrat, ale snaha přinese kýžený výsledek. Žádné stopy po teroristickém útoku raketou nenajdou. Stejně tak vyvrátí i fámy o sestřelení letu TWA 800 americkou armádou, které se šíří rychlostí blesku. Ano, v blízkosti se skutečně nachází vojenská základna, ale onoho osudného večera nikdo nestřílel. Hypotézu o útoku zvenčí tedy mohou experti vyloučit.
Pátrací týmy mezitím nacházejí další trosky obřího Boeingu na dně oceánu v hloubce 37 metrů, rozeseté na ploše více než 100 kilometrů čtverečních. Zatím nejpravděpodobnější příčinou se zdá být exploze výbušného zařízení, propašovaného na palubu. Aby tuto verzi mohli vyšetřovatelé potvrdit či vyvrátit, potřebují najít černé skříňky. Ale po nich jako by se slehla zem. Až sedmý den pátrání se na potápěče usměje štěstí a najdou oba palubní zapisovače na mořském dně nedaleko od sebe. Jenže prvotní nadšení vyšetřovatelů vystřídá obava, zda budou záznamová média v pořádku, jelikož obě oranžové schránky jsou značně poškozené. Okamžitě putují do washingtonské laboratoře a světě div se, data se bez problémů podaří dešifrovat.
Dozví se experti to, co potřebují? Bedlivě naslouchají konverzaci v kokpitu a nic nenasvědčuje sebemenším problémům. A pak, ve 20 hodin, 31 minut a 12 sekund záznam náhle končí. Víc světla do vyšetřování nevnesou ani data ze zapisovače letových údajů. Veškeré palubní systémy pracovaly až do exploze naprosto správně. Na stopu mohou vyšetřovatele přivést už jedině trosky letounu, které postupně vyzdvihují ze dna. Specialisté z oboru metalurgie detailně zkoumají každý úlomek a dojdou k jednoznačnému závěru. Explozi nezpůsobila žádná bomba ani trhavina.
A vyšetřovatelé jsou po 6 měsících usilovné práce opět na začátku. Několik měsíců sestavují z desetitisíců úlomků obří Boeing, aby zjistili, kde přesně k výbuchu došlo. A co spatří, jim vyrazí dech. Trhliny se šíří od centrální palivové nádrže, která se nachází mezi křídly. Tudíž se zaměří na ni. Uvnitř najdou značně poškozené a zdeformované příčky a nosníky promáčklé ven, z čehož je zřejmé, že k výbuchu došlo uvnitř. Ale proč? Letecké palivo samo od sebe nevybouchne, nehledě na to, že ho bylo v nádrži jen na dně, pouhých 190 litrů.
Ano, to je ono! K explozi došlo právě proto, že byla nádrž takřka prázdná. Klimatizační jednotky, umístěné přímo pod ní, vyvinuly při dlouhém čekání na rozpálené letištní ploše tolik tepla, že zahřály zbytek paliva do bodu vzplanutí. Tím se nádrž zaplnila vysoce hořlavými výpary. Ale to by stále ještě žádnou katastrofu nezpůsobilo. Chybí totiž jiskra, která by je zapálila. I k ní se nakonec vyšetřovatelé dopracují.
Z nádrže vedou elektrické kabely od palivových čidel. V nich je velmi nízké napětí, které by výbuch nezpůsobilo. Ale vně nádrže se spojují se svazkem kabelů o vyšším napětí. Experti ten konkrétní svazek skutečně mezi troskami najdou a nestačí se divit. Kabeláž 25 let starého stroje je v dezolátním stavu, kabely prodřené a často jen omotané obyčejnou páskou. Takže není divu, že došlo ke zkratu a jiskra doputovala po vedení až do nádrže, kde zapálila výpary z leteckého paliva. Pak už to šlo ráz na ráz. Piloti v tomto případě nemohli vůbec nic dělat a pasažéři neměli šanci. Takže žádná bomba ani teroristé, ale obyčejný zkrat a nešťastná souhra náhod.
Po této nehodě vydal americký federální úřad pro letectví řadu nových bezpečnostních předpisů, aby se podobná havárie již nikdy neopakovala a zpřísnil technické prohlídky. Výrobce letounů Boeing realizoval úpravy, které zamezují vznícení paliva, respektive jeho výparů.
Zkrátka, pracovníci v aviacii, ať již na zemi nebo ve vzduchu, dělají vše pro to, aby byla letecká doprava stále bezpečnější. A dlužno dodat, že se jim to daří. Tak vzhůru do oblak!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/DHHeGrvuAhg?is=HYbFz8r0tBfeD1Ag
https://youtu.be/m0pwuCN7-ok?is=Ac9mvGeiz-vSCcK8
https://youtu.be/ww0DOBjXmgI?is=AAYmaN1OQhgaxWNc
https://youtu.be/i7QkcaPGq8Q?is=mm72EBSwZdfjdK8n
moriches_ny-TWA_800_Overview.pdf https://share.google/jEQMGujMWQeroZzMw
