Článek
My se dnes podíváme podrobně na jiný, podstatně méně medializovaný případ, v němž sehrál hlavní roli palubní personál. Ponořme se tedy do napínavého příběhu letu Air France 358 z roku 2005.
Je horký letní den, úterý 2. srpna 2005. Prázdniny jsou v plném proudu, mezinárodní letiště praskají ve švech a transatlantické lety jsou vyprodány dlouho dopředu. Výjimkou není ani pravidelná linka z pařížského mezinárodního letiště Charlese de Gaulla do Toronta v Kanadě. Na let Air France 358 je nasazen Airbus A340, širokotrupý čtyřmotorový dopravní letoun pro dlouhé trasy. Krátce po poledni začíná posádka se standardní předletovou přípravou a na palubu obřího stroje nastupuje 297 pasažérů. O ně bude po dobu více jak osmihodinového letu pečovat 10 členů palubního personálu.
Hlavní slovo v kokpitu má velmi zkušený sedmapadesátiletý kapitán Alain Rosaye, který strávil za kniplem dopravních letounů 15 411 hodin a ani na Airbusu A340 není žádným nováčkem. Na postu prvního důstojníka mu sekunduje třiačtyřicetiletý Frédéric Naud s náletem 4 834 hodin. Piloti se budou v řízení 6 let starého stroje střídat. Kapitán se postará o vzlet a v polovině cesty předá sidestick prvnímu důstojníkovi, který letoun dovede na přistávací dráhu. Jelikož je Airbus A340 vybaven špičkovými počítačovými palubními systémy a umí létat téměř sám, zvládnou dálkovou trasu úplně v pohodě 2 piloti, není potřeba střídající posádka.
Ve 13 hodin 30 minut středoevropského letního času dostává let Air France 358 zelenou. O 2 minuty později se Airbus s 309 lidmi na palubě odpoutá od ranveje, zamíří na severozápad a stoupá do cestovní hladiny tři šest nula, tedy 36 000 stop, což představuje 10 973 metrů. Po jejím dosažení začíná palubní personál obsluhovat cestující, kteří si užívají naprosto klidný let. Moderní Airbus řídí autopilot a posádka jen kontroluje činnost palubních systémů.
Jenže idylka netrvá dlouho. K největšímu kanadskému městu se zároveň s letem Air France 358 blíží i studená fronta a s ní spojená mohutná bouřková oblačnost. Piloti tedy navazují spojení s přibližovací službou v Torontu a žádají podrobné aktuální informace o vývoji povětrnostní situace. A ty je rozhodně nepotěší. Silná bouřka už do největšího kanadského města dorazila a nad letištěm Pearson visí téměř nehnutě černá mračna, z nichž se valí proudy vody. Bouři doprovází silný vítr a viditelnost se pohybuje na hranici minima. Přesto se kapitán rozhodne pokračovat na Toronto a pokud se počasí ještě zhorší, odkloní let do nedalekého Clevelandu ve Spojených státech amerických.
Airbus s 309 lidmi na palubě klesá k cílovému letišti, od něhož ho dělí pouhých 30 kilometrů. Palubní systém zachycuje paprsek letištního systému pro přesné přístrojové přiblížení (ILS), který je po sestupové rovině dovede až na práh dráhy. Piloti konfigurují letoun na přistání a letušky připravují kabinu. Vše jde jako po másle. Jediné, co posádce dělá starosti, jsou běsnící živly. Bouře nabírá na intenzitě, nebe nepřetržitě křižují blesky a vítr stále mění směr. Pasažéři jsou vystaveni silným projevům turbulence a začínají pociťovat strach a obavy, zda se v pořádku dostanou na zem.
Ve výšce 1 500 stop neboli 457 metrů vyletí Airbus z mraků a piloti získávají vizuální kontakt s dráhou 24 levá, na níž budou přistávat. Ta se leskne jako zrcadlo, což nevěstí nic dobrého. Ani jeden z mužů v kokpitu přistání na mokré ranveji nemiluje a není divu. Voda prodlužuje brzdnou dráhu, hrozí nebezpečí smyku a akvaplaningu. Ještě stále mohou přistávací manévr přerušit, provést průlet a vyčkat na zlepšení podmínek nebo divertovat na jiné letiště.
Ale rozhodnou se pro přistání. Ve výšce 100 metrů první důstojník vypíná autopilota, deaktivuje automat tahu a přechází na ruční řízení. Vzápětí dochází k poklesu rychlosti a letoun má tendenci klopit nos dolů. Posádka tedy zvýší výkon motorů, aniž by tušila, že právě zadělává na katastrofu. Dostává se totiž mírně nad sestupovou rovinu. A aby problémů nebylo málo, vítr, který vanul z boku, mění směr a začíná jim foukat do zad, což je pro přistání ta nejhorší varianta.
V 16 hodin 3 minuty místního času Airbus A340 Air France s 297 pasažéry a 12 členy posádky ve 12 metrech nad sestupovou rovinou míjí práh dráhy 24 levá a dosedá téměř v její polovině. Jakmile se podvozková kola dotknou země, automaticky se vysunují spoilery a piloti aktivují zpětný tah motorů čili reverz. Z neznámého důvodu k tomuto kroku přistoupí až 12 sekund po dosednutí. Mnohatunový kolos se po mokrém povrchu ranveje řítí dál a téměř nezpomaluje. Mezi cestujícími propuká panika, neboť je evidentní, že na dráze nezastaví. A skutečně, pouhých 6 let starý Airbus opouští zpevněnou plochu a zastavuje po 300 metrech šílené jízdy v hluboké roklině. Rozlomí se a okamžitě vzplane.
Dispečera na věži, který let Air France 358 sleduje, polije studený pot, když spatří to, co pro řídící letového provozu představuje noční můru. Plně obsazený Airbus A340 se ocitá v ohnivém pekle. Na letišti Pearson okamžitě vyhlašují nejvyšší stupeň poplachu pro veškeré záchranné složky. Hasiči a zdravotníci dorazí na místo havárie za neuvěřitelných 52 sekund.
A co se děje uvnitř hořícího vraku? Dokonale sehraný palubní personál okamžitě zahajuje evakuaci. Otevírá nouzové východy a spouští evakuační skluzavky. Bohužel, některé z nich se z neznámých důvodů nerozbalily celé a končí asi 2 metry nad zemí. Pasažérům nezbývá nic jiného než skočit. Ale zafunguje pud sebezáchovy a nikdo nepřemýšlí, jestli si zlomí nohu. A vyskytne se další komplikace. Část nouzových východů na levé straně nelze použít, neboť by se cestující sklouzli přímo do epicentra požáru.
Navzdory technickým komplikacím se perfektně vycvičenému a dokonale sehranému týmu letušek a stewardů společnosti Air France podaří úspěšně evakuovat všech 309 osob z paluby hořícího Airbusu A340 za méně než 90 sekund! První důstojník společně s vedoucím palubního personálu procházejí kabinu a nevěří vlastním očím. Skutečně nikde nikdo. Tito dva opouštějí palubu jako poslední a pár sekund nato plameny nouzové východy nadobro uzavřou a vzápětí pohltí celý letoun.
Hasiči bojují s mohutným požárem, živeným tunami leteckého paliva, až do odpoledních hodin následujícího dne. Kromě části kokpitu, křídel a motorů nezbylo z obřího Airbusu nic. Přesto můžeme mluvit o zázraku. Ovšem nikoliv o tom seslaném z nebes, nýbrž zázraku v podobě naprosté profesionality, rozhodnosti, vynalézavosti a dokonalé koordinace palubního personálu. Díky nim se tato hrůzostrašná havárie zapsala velkým písmem do historie letectví jako vzorová ukázka evakuace velkokapacitního letounu. Ostatně, čísla hovoří jasně: Úmrtí nula, zranění 43. Nikdo ze zraněných nebyl ohrožen na životě.
Po ukončení záchranných prací a uhašení požáru, se ujímá své práce vyšetřovací tým, jehož jádro tvoří experti na letecké nehody z kanadské rady pro bezpečnost dopravy. Záhy se k nim přidají specialisté z Národního úřadu pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických, zástupci letecké společnosti Air France a firmy Airbus.
Přestože stroj takřka lehnul popelem, obě černé skříňky se zachovaly a vyšetřovatelé je ihned odesílají do specializované laboratoře v Paříži. Mezitím, než obdrží výsledky, věnují se ohledání trosek. Z poškození ventilátorů motorů je zřejmé, že všechny 4 pohonné jednotky pracovaly správně až do samého konce. Stejně tak vyloučí z potencionálních příčin selhání brzd, spoilerů či obracečů tahu. Zbývá tedy počasí a selhání lidského faktoru.
Konečně mají k dispozici dešifrovaná data z černých skříněk a doufají, že je dovedou k cíli. Nejprve se zaměří na výstup ze zapisovače letových údajů. Z něj vyčtou, že letoun dosedl na ranvej až ve vzdálenosti 1 220 metrů od jejího prahu v rychlosti 148 uzlů, což je o 8 uzlů víc, než maximální přistávací rychlost, a ještě k tomu s větrem v zádech. Za sucha by plně obsazenému Airbusu A340 stačilo k zastavení 1 155 metrů. Za mokra a s větrem o rychlosti 5 uzlů v zádech, činí brzdná dráha 2 016 metrů, tudíž zastavit za těchto podmínek nebylo v lidských silách.
Tak to bychom měli, ale proč dosedli téměř v polovině dráhy? Letěli mírně nad sestupovou rovinou, tudíž práh dráhy přelétli. Těsně před dosednutím zaúřadoval střih větru, který je hnal dopředu. A když k tomu přičteme vyšší přistávací rychlost, můžeme si i tento otazník škrtnout.
Na havárii bylo zaděláno již ve chvíli, kdy první důstojník vypnul autopilota a zvýšil tah motorů, čímž dostal stroj nad sestupovou rovinu. Jakmile piloti viděli, že nezvládnou přistát na začátku dráhy, měli provést průlet. A proč aktivovali reverz až po 12 sekundách, zůstává tajemstvím dodnes.
Závěrečná vyšetřovací zpráva, která je zveřejněna 12. prosince 2007, hovoří jasně. Příčinou havárie letu Air France 358 bylo selhání lidského faktoru v kombinaci s krajně nepříznivým počasím. Dokument zároveň poukazuje na nedostatečný výcvik posádek Air France pro přistání za špatných povětrnostních podmínek a správě letiště Pearson v Torontu doporučuje upravit bezpečnostní zónu za dráhou 24 levá. Na druhou stranu vyzdvihuje profesionalitu týmu letušek a stewardů, díky nimž neskončila tato havárie tragicky. I přes nemalé technické problémy dokázali zachránit to nejcennější, 309 lidských životů.
Přestože zázrak v Torontu nepřestává fascinovat ani po 21 letech, přejme si, ať takovéto zásahy již nejsou potřeba.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/E8jeFouJOic?is=p4yWqMs2tXE8gFRI
https://youtu.be/T9KnTQPhLYI?is=H56mVFBffsQZIDQ8
Runway excursion Accident Airbus A340-313X F-GLZQ, Tuesday 2 August 2005 https://share.google/0gBPeVMPIKpMnCqn6
Air France Incident in Toronto, Ontario (A05H0002) - Recommendations - Transportation Safety Board of Canada https://share.google/gPdFPPYHkzRhmEewD
