Článek
Začíná 25. prosincový den roku 2016 a na vojenském letišti Čkalovskij nedaleko Moskvy se připravuje ke vzletu posádka letounu TU-154B Vzdušných sil Ruské federace. Na palubu 33 let starého třímotorového proudového letounu sovětské výroby nastupuje 84 pasažérů. Mezi nimi je 64 členů světoznámého ruského armádního uměleckého souboru Alexandrovci. Mimochodem, několikrát vystupovali i u nás. A zbytek cestujících tvoří novináři, reportéři ruských televizních stanic a vojáci. Všichni mají namířeno do Sýrie na vojenskou základnu Chmejmím poblíž města Latákija, s mezipřistáním v Soči. Zpěváci, hudebníci a tanečníci mají svým vystoupením rozptýlit a potěšit tamější vojáky.
Na postu kapitána a zároveň velitele letu sedí pětatřicetiletý Roman Volkov v hodnosti majora. Za kniplem TU-154 rozhodně není s 3 500 hodinami žádný začátečník a jeho řízení má v malíku. Pro tento let mu připadla role řídícího pilota, zatímco první důstojník, třiatřicetiletý Alexandr Rovenskyj, bude monitorovat přístroje a zajišťovat komunikaci s řízením letového provozu.
Jelikož stařičké tůčko není vybaveno moderními palubními počítačovými systémy jako současné dopravní letouny, zastávají jejich funkci další členové posádky. Kromě pilotů tak sedí v kokpitu ještě 2 navigátoři a palubní inženýr. Jejich jména uvádět nebudu, neboť v našem příběhu nehrají žádnou roli.
V 1 hodinu 38 minut moskevského času se letoun s 92 lidmi na palubě konečně odpoutá od ranveje a zamíří na jih. Noční let do černomořského letoviska proběhne naprosto bez problémů a ve 3 hodiny 43 minut přistává TU-154 na mezinárodním letišti v Soči za účelem doplnění paliva. Cestující zůstávají po celou dobu na svých místech a v 5 hodin místního času hlásí kapitán dispečerům na věži připravenost ke startu. Vzápětí dostává povolení k pojíždění a v 5 hodin 24 minut i ke vzletu z dráhy číslo 24.
7 sekund po rozjezdu, v okamžiku, kdy mnohatunový stroj dosahuje rychlosti 70 km/h, se kapitán ptá kolegů na kurz, jaký má nabrat po vzletu. To přece musí vědět předem! Itinerář celé trasy se probírá na předletovém brífingu. Tím pádem se řídící pilot nesoustředí na vzlet a nekontroluje jeho parametry. Takřka historický letoun dosahuje rychlosti rozhodnutí (V1), po níž již nelze přerušit vzlet a o pár sekund později se při rychlosti 300 km/h odlepí od země.
Ve výšce 10 metrů piloti zasunují podvozek a pokračují ve stoupání. Jakmile dosáhnou 157 metrů, dává kapitán prvnímu důstojníkovi pokyn k zasunutí klapek. Přitom podle předletových instrukcí je měli zasunout až ve výšce 500 metrů a při vyšší rychlosti, než jakou letí teď.
Volkov poté zcela nepochopitelně potlačí knipl od sebe, čímž sklopí příď letounu dolů. Ten přestane stoupat a naopak klesá. O pár sekund později se v kokpitu rozezní varovný signál upozorňující na blízkost země. Kapitán kdovíproč otočí kniplem doleva a poté přitáhne. Ale tůčko přesto klesá dál a ještě k tomu v levém náklonu, který nebezpečně roste.
Posádka naprosto ztrácí prostorovou orientaci a rozezvučí se další výstraha, tentokrát překročení maximálního úhlu náklonu. Kapitán otočí kniplem doprava, ale je pozdě, letoun ztrácí vztlak a katastrofě už nelze zabránit. V rychlosti 540 km/h, při klesání 30 metrů za sekundu a náklonu 60°, se TU-154 s 84 pasažéry a 8 členy posádky zřítí do vln Černého moře 1 300 metrů od břehu a 6 kilometrů od ranveje letiště v Soči. Ve vzduchu se udržel pouhých 70 sekund.
Řízení letového provozu okamžitě vyhlašuje nejvyšší stupeň poplachu pro záchranné a pátrací jednotky. Více jak 3 000 vojáků, policistů a příslušníků vojenského námořnictva pročesávají hladinu i dno Černého moře. Vrak letounu, který se velice rychle potopil, nacházejí 1,5 kilometru od břehu v hloubce 70 metrů. A při pohledu na tisíce úlomků rozesetých na hladině široko daleko je jasné, že tuto tragédii nemohl nikdo přežít. To se po ukončení pátrání skutečně potvrdí.
Krátce po havárii dorazí na místo experti na letecké nehody z Mezistátního leteckého výboru Ruské federace. Jejich prvořadým úkolem je nalézt černé skříňky, které mají pro vyšetřování zásadní význam. To se jim za pomoci armádních potápěčů podaří a okamžitě je odesílají k dešifrování do Moskvy. Mezitím, než budou mít k dispozici důležitá data, soustředí se na ohledání trosek a jejich vyzvedávání z moře.
Ovšem ruská média na žádné oficiální vyšetřovací zprávy nečekají a vymyslí si svoji vlastní verzi průběhu havárie a její příčiny. Mediální hypotéza hovoří o teroristickém útoku, konkrétně výbuchu bomby na palubě. Několik svědků totiž v rozhovoru s novináři uvedlo, že se letoun rozpadl již ve vzduchu. Experti však žádné stopy po explozi nenajdou a tuto potencionální příčinu vyloučí.
A co technická závada? Za 33 let provozu prošel stroj množstvím oprav a jak všichni víme, technický stav ruských letounů bývá žalostný. Vyšetřovatelé se zaměří na motory, které vyzvedli z mořského dna. Podle poškození lopatek ventilátorů mohou s jistotou zkonstatovat, že fungovaly až do nárazu na hladinu. Více světla do vyšetřování nevnese ani výstup ze zapisovače letových údajů. Všechny palubní systémy pracovaly zcela správně. Technickou závadu tedy mohou experti stoprocentně vyloučit a ocitají se ve slepé uličce. Z ní je nevyvede ani zvukový záznam z kokpitu. Posádka se při komunikaci s řízením letového provozu nezmiňuje o žádných problémech ani nevysílá signál nouze. Havárie armádního letounu se zdá být jednou velkou záhadou.
Až po půl roce usilovného pátrání spatří světlo světa závěrečná vyšetřovací zpráva, která hovoří jasně. Příčinou tragické havárie, která vzala životy 92 lidem včetně 64 členů proslulého uměleckého souboru, bylo selhání lidského faktoru. U kapitána Volkova se projevila takzvaná somatografická iluze. Laicky řečeno, pilot v naprosté tmě (letěli od města nad moře) ztratil prostorovou orientaci. Ale vždyť není závislý na pohledu z okna, má přece k dispozici palubní přístroje, které mu všechno ukazují. Stačí se řídit podle nich. Jenže on je naprosto ignoroval. Podlehl vizuální iluzi a mozek mu říkal, že letoun stoupá příliš prudce. Tak potlačil, stroj ztratil vztlak a zřítil se do vody jako kámen.
Nabízí se však otázka, proč nezasáhl první důstojník? Protože kapitán letu a zvláště v hodnosti majora, je v ruské aviacii něco jako Bůh. Nikdo si mu nedovolí oponovat, natož zasáhnout do řízení. Zkrátka, kapitán a nadřízený má vždycky pravdu. A když ji nemá, platí pravidlo číslo jedna.
Od této havárie zanedlouho uplyne 10 let, ale kdyby nebyli jejími oběťmi členové významného uměleckého souboru, možná bychom se o ní ani nedověděli.
A jak je na tom ruská dopravní aviacie dnes? To snad ani nechtějte vědět. Staré stroje, nakoupené po rozpadu SSSR, dosluhují, tuzemská výroba stagnuje a náhradní díly ze západu, natož nové letouny, Putinistán naprosto právem asi hodně dlouho neuvidí. Tamějším aerolinkám se proto raději vyhněte.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/eajw5bDtv74?is=ITkXIiQdOlk7tI4u
https://youtu.be/HHbPemah_OY?is=1rS9T1kXamdOCzFK
https://youtu.be/iwpvEmRZvMI?is=_-WqgtCfyUGhq2kh
Aircraft accident investigation https://share.google/Eau63yTV5JgbhGLwE
