Článek
Je úterý 22. srpna 2006 a v ruském černomořském letovisku Anapa v podhůří Kavkazu pomalu končí letní turistická sezóna. Všechny lety do Moskvy, Petrohradu a dalších velkých měst jsou beznadějně vyprodané. A na místním letišti, disponujícím jedinou ranvejí, panuje čilý ruch. Krátce po 13. hodině místního času se začíná připravovat k odletu i posádka TU-154 společnosti Pulkovo. Na palubu 14 let starého třímotorového proudového letounu mířícího do Petrohradu nastupuje 160 cestujících včetně 45 dětí. Po dobu tříhodinového letu o ně bude pečovat 5 členů palubního personálu.
A 5 mužů usedá i do kokpitu. Velet jim bude zkušený devětačtyřicetiletý kapitán Ivan Korogodin, který má na svém kontě 12 312 letových hodin. Téměř polovinu z nich abslovoval právě na tomto typu letounu. O 10 let starší první důstojník Vladimír Oniščenko strávil za kniplem dopravních letounů 11 876 hodin. A ani na TU-154 není žádným nováčkem. Své křeslo však pro dnešek přenechá mladému třiadvacetiletému pilotu stážistovi, Andreji Chodněvičovi a bude sedět za ním v roli pozorovatele.
Přestože bylo toto tůčko vyrobeno v roce 1992, nedisponuje sofistikovanými počítačovými systémy a jejich práci suplují další dva členové posádky. Navigaci má na starosti šestatřicetiletý Igor Levčenko a palubní systémy jsou doménou jednapadesátiletého inženýra Viktora Makarova. Oba mají nalétáno tisíce hodin.
V 15 hodin 4 minuty dostává let Pulkovo 612 zelenou. V zápětí se odpoutá od ranveje, zamíří na sever a stoupá do cestovní hladiny tři šest nula, tedy 36 000 stop, což představuje 10 973 metrů. Po několika desítkách minut se TU-154 se 170 lidmi na palubě blíží k ukrajinskému vzdušnému prostoru a posádka navazuje spojení s oblastním řízením letového provozu v Charkově. Pasažéři, plní zážitků z dovolených, si užívají klidný let a netuší, že se jim za chvíli obrátí svět vzhůru nohama, a to doslova.
Piloti spatří na palubním meteorologickém radaru právě se tvořící mohutnou bouřkovou oblačnost, která jim jde v ústrety a cestující začínají pociťovat turbulence. Letní bouřky bývají v této oblasti takřka na denním pořádku. Pro letecký provoz představují jisté komplikace, nikoli však nebezpečí. Posádky je včas vidí na svých radarech a mohou se jim vyhnout. Do bouřek se zkrátka nelétá, tak praví jedno ze základních bezpečnostních pravidel. V našem dnešním příběhu tomu však bude jinak, ale nepředbíhejme.
Kapitán žádá řídícího letového provozu o povolení vystoupat do 39 000 stop nebo-li 11 887 metrů, aby se bouřce vyhnuli. Tento typ letounu s konkrétní vzletovou hmotností může vystoupat ještě o kousek výš, do 12 100 metrů, tudíž se vejdou do limitu a doufají, že nechají hromy a blesky pod sebou. Jenže se šeredně mýlí.
Let Pulkovo 612 dělí od frontální bouřkové oblačnosti 50 kilometrů, což znamená, že ji dostihnou přibližně za 4 minuty. Ta stále nabírá na síle a nepřetržitá hra blesků vypadá opravdu zlověstně. Posádka hlásí dispečerovi dosažení cestovní hladiny tři devět nula, ale vzápětí se ukáže, že ani v této výšce nejsou v bezpečí. Žádají tudíž úpravu kurzu, aby mohli tuto pekelnou oblast obletět zleva. Řídící letového provozu jim okamžitě vyhoví.
Ale co se začne dít potom, to si nikdo nedovede představit ani v těch nejhrůznějších snech. Mnohatunovým dopravním letounem začínají smýkat mohutné turbulence a pasažéři mají pocit, že se řítí obrovskou rychlostí po zmrzlém zoraném poli nebo české okrsce. A to není vše. Blesky nepřetržitě křížují oblohu a do trupu mlátí obří kroupy, jejichž zvuky připomínají právě vrcholící technopárty. Piloti jsou zaskočeni a kapitán se rozhodne vystoupat ještě výš. A tím je osud letu Pulkovo 612 zpečetěn.
Posádka je zaujata jediným problémem, dostat se co nejdříve z jádra bouře a začíná se u ní projevovat takzvané tunelové vidění. Nikdo ze zkušených matadorů si nevšimne, že letí příliš pomalu. Jakmile vlétli do krupobití, automaticky se spustil protinámrazový systém motorů, který využívá vzduch z kompresorů, a tudíž klesá výkon pohonných jednotek. Piloti si neuvědomí, že výš už se při této rychlosti neudrží, jelikož s rostoucí výškou klesá hustota vzduchu a tedy i vztlak.
Rychlost se stále snižuje a, co víc, zaúřaduje autopilot. Kapitán přitáhne knipl a zvedne příď, aby stroj začal stoupat, ale autopilot příď sklopí, aby zvýšil rychlost, a tím předešel pádu. Zkušená posádka je natolik rozhozená bouří, že chování autopilota nechápe. Tak ho vypne a přechází na ruční řízení. A dál už to jde jen a jen z kopce. A že je to teda fičák!
V kokpitu se rozezní výstraha dosažení maximálního úhlu náběhu nebo-li varování před ztrátou vztlaku. Ale piloti na něj vůbec nereagují. Přitom by stačilo provést jeden jediný úkon, potlačit. Letoun by sklopil příď, nabral rychlost a nebezpečí by bylo zažehnáno. Blíží se k pádové rychlosti a s kapitánem to ani nehne. Proč nezasáhne někdo z posádky? Protože v ruské aviacii je kapitán něco jako Bůh. Nedotknutelný šéf, který má vždycky pravdu a nikdo se mu neodváží oponovat. A co se v tuto chvíli děje v kabině pro cestující? To raději ani nebudu popisovat. Slabší nátury by to nemusely ustát.
Kapitán, patrně pod vlivem stresu a utkvělé představy, že musí stoupat, přitáhne knipl k sobě. TU-154 zvedá nos a piloti nad ním ztracejí kontrolu. Tak si dělá, co chce. S přídí vzhůru přechází do pravého náklonu 50°, přetáčí se na záda a dostává se do takzvané ploché vývrtky. Dva motory vypovídají službu a ručička rychloměru padá na nulu. Kapitán se ze všech sil snaží letoun ovládnout, ale marně. Přitom by se z takovéto prekérní situace dalo dostat, ovšem pouze za dokonalé koordinace a maximálního soustředění celé posádky. A jak víme, tyto atributy u našich mužů v kokpitu opravdu nenajdeme. Téhle posádce už totiž ani nikdo nevelí. Kapitán není schopen ani vyslat signál nouze. Učiní tak pilot stážista, kterému se před pár minutami všichni smáli, že má obavy z bouřky.
TU-154 společnosti Pulkovo se 160 pasažéry a 10 členy posádky se nezadržitelně blíží k zemi a v 15 hodin 38 minut se zřítí na pole v katastru obce Sucha Balka 45 kilometrů severozápadně od Doněcka. Následuje mohutný výbuch a stroj pohltí plameny. Exploze vyděsí obyvatele nedaleké vesnice, kteří okamžitě zalarmují záchranné jednotky a hasiče. Ti mohou pouze zkonstatovat, že havárii nikdo nepřežil.
Mezistátní letecký výbor Ruské federace vysílá na místo své experty, kteří neprodleně začínají pátrat po příčinách tragédie. A jak už v Rusku bývá zvykem, snaží se svalit vinu na druhé. V našem případě na ukrajinské dispečery, kteří údajně posádku včas nevarovali před blížící se bouřkou, což samozřejmě není pravda. Na základě oprávněného protestu ukrajinské strany je posléze toto obvinění staženo.
Vyšetřovatelé na základě analýzy dat z palubních zapisovačů a ohledání trosek dospějí k jednoznačnému výsledku, zveřejněnému v závěrečné vyšetřovací zprávě. Příčinou havárie letu Pulkovo 612 bylo selhání lidského faktoru. Posádka, ochromená tunelovým viděním, nesledovala přístroje, nereagovala na varování před ztrátou vztlaku, nedokázala vyrovnat náklon a získat zpět kontrolu nad letounem. Piloti evidentně postrádali patřičný výcvik. Takovéto situace vůbec netrénovali.
Co přesně se v kokpitu v průběhu letu dělo, se už asi nikdy nedozvíme. Čím víc se o této tragédii člověk snaží zjistit, tím více nezodpovězených otázek vyplouvá na povrch. Například, proč kapitán ponechal v pravém křesle nezkušeného pilota stážistu, když viděl, že se na ně žene ukrutná bouře? Proč se nevrátili zpět na výchozí letiště, dokud byl čas? Proč první důstojník s více jak třicetiletou praxí nepřevzal řízení, když mu muselo být jasné, že jsou oba kolegové za kniplem totálně v háji? A tak bychom mohli pokračovat.
Ano, tyto otázky zůstanou patrně navždy nezodpovězené. Jedno však víme jistě. Ruské aerolinky zaujímají už dlouhá léta přední příčky ve světových statistikách nehodovosti, proto se jim raději vyhněte.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/_MYsGszMi2U?is=UvqyE7jkXhkSHwEF
https://youtu.be/VOcO1CNg4ko?is=3J3c_qRCB-wN-ak1
https://youtu.be/xg-oBtZaGvk?is=wtYsCGQ2aOMLTuLd
Accident Tupolev Tu-154M RA-85185, Tuesday 22 August 2006 https://share.google/0rpOQ3×8yVN8fWmgP
