Článek
Ale v našem dnešním děsivém příběhu letu ValuJet 592 tomu bude jinak.
Je krásná slunečná sobota 11. května 1996 krátce po poledni, a na mezinárodním letišti v Miami na Floridě panuje čilý ruch. Tato oblast Spojených států amerických láká turisty z celého světa a létá odsud i řada vnitrostátních linek. Některé z nich zajišťuje ultranízkonákladová letecká společnost ValuJet. Posádka jednoho z jejich letounů DC-9 se právě teď připravuje ke krátkému letu do Atlanty v Georgii.
Na palubu 27 let starého stroje nastupuje 105 pasažérů, o něž se po dobu 90 minut budou starat 3 členové palubního personálu. Kromě cestujících veze takřka historický letoun i 2 tuny nákladu, který bude hrát v našem příběhu stěžejní roli.
V kokpitu velí žena, skvěle hodnocená pětatřicetiletá kapitánka Candalyn Kubeck. Za kniplem dopravních letounů strávila 8 928 hodin, z nichž 2 116 absolvovala právě na décédevítce. Na postu prvního důstojníka jí bude sekundovat dvaapadesátiletý, rovněž velice zkušený Richard Hazen, bývalý vojenský pilot s náletem 11 800 hodin. Piloti při předletové kontrole zjistí drobný problém v elektrickém systému, kvůli němuž se start asi o hodinu opozdí. Konečně, ve 14 hodin místního času dostává let ValuJet 592 zelenou a o 4 minuty později se odpoutá od země. Vzlet proběhne zcela standardně, McDonnell Douglas se 110 lidmi na palubě zamíří na severozápad a stoupá do cestovní hladiny.
Vše se zdá být v naprostém pořádku, když v tom, pouhých 6 minut po startu, zaslechnou piloti odkudsi zezadu hlasitou ránu. Prakticky současně s ohlušujícím zvukem indikují palubní přístroje pokles elektrického napětí a posléze výpadek celého elektrického systému. V kokpitu se rozezvučí varovný signál a kontrolky na přístrojové desce se rozblikají jako vánoční stromeček. Rozsvítí se i ta nejobávanější „Master Warning“, což znamená nejvyšší stupeň nebezpečí, například selhání palubního systému, výpadek motorů, ztráta tlaku v kabině a podobně.
Posádka vysílá signál nouze a žádá o návratový kurz zpět na letiště v Miami. Piloti netuší, co se děje, ale pasažéři mají jasno. V zadním sektoru je cítit kouř, který se po pár sekundách promění v plameny. Paluba se plní jedovatým dýmem a oheň se šíří neuvěřitelnou rychlostí. Cestující bojují o přežití, ale z ohnivého pekla není úniku. Za necelé 4 minuty od prvních příznaků zachvátí požár celý letoun včetně kokpitu. Vyřadí z provozu veškeré palubní systémy a mnohatunový stroj se stává naprosto neovladatelným.
Kapitánka se snaží udržet ochromený letoun ve vzduchu, ale získat nad ním vládu není v lidských silách. Prudce se naklání, převrací se na bok, ztrácí vztlak a rychlostí přesahující 800 km/h se řítí k zemi. Osud letu ValuJet 592 je zpečetěn. Ve 14 hodin,13 minut a 42 sekund dopadá v téměř svislé poloze do nehostinných floridských močálů západně od Miami a mizí z obrazovek radarů řízení letového provozu.
Očití svědkové, kteří opodál chytají ryby, utrpí psychický šok a hořící letoun, který prorazil hladinu jako neřízená střela, vidí před očima dodnes. Řídící letového provozu okamžitě vyhlašují poplach a vysílají záchranáře do oblasti, kde let ValuJet 592 zmizel z radarů. Ve stejném čase volají na tísňovou linku i svědkové, kteří viděli letadlo padat.
Záchranářské vrtulníky krouží nad místem tragédie a posádkám je jasné, že tuhle hrůzu nemohl nikdo přežít. Bohužel se nemýlí. Tisíce drobných úlomků, připomínajících trsátka na kytaru, jsou rozesety široko daleko, ale po pasažérech ani stopy.
Pátrací týmy záhy vystřídají experti na letecké nehody z Národního úřadu pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických. Čeká je doslova mravenčí práce a nejnebezpečnější vyšetřování v jejich kariéře. Floridské močály jsou plné krokodýlů, hadů a bakterií. Vyšetřovatelé navlečou rybářské holínky a pohybují se po pás ve smrduté bažině. Nezbytnou výbavou je několikametrová hůl. S ní prohmatávají dno a odhánějí nebezpečné vetřelce.
Stále však nemají v rukou jediný důkaz, který by je přivedl na stopu. Zatímco jedna skupina vyšetřovatelů pokračuje v pátrání po troskách a palubních zapisovačích, druhá vyslechne řídící letového provozu. Od nich se dozví, že posádka vyhlásila stav nouze z důvodu požáru na palubě a požádala o návratový kurz do Miami. Pak už se neozvala.
Experty zaujme ještě jedna informace od dispečerů. Let byl přibližně o hodinu opožděn, neboť se piloti potýkali s blíže nespecifikovanou drobnou závadou v elektrickém systému. Mohla ohnivé peklo rozpoutat závada elektroinstalace? To zní vcelku věrohodně. Aby tuto hypotézu potvrdili, musí z temných bažinatých vod vydolovat kilometry elektrických kabelů, zacuchaných mezi troskami. A pak je čeká úmorná práce. Avšak k jejich velkému překvapení žádné stopy po zkratu nenajdou. Tuto potencionální příčinu mohou vyloučit a ocitají se ve slepé uličce.
Černé skříňky nejsou k nalezení a z trosek, které se jim dosud podařilo vylovit, záhadu letu ValuJet 592, neobjasní. Pokračují tedy v pátrání ve floridských močálech. A stále nic. Až jednoho dne si specialista na metalurgii všimne drobného ohořelého úlomku nerezové oceli, který leží ve změti trosek ze zadní části letounu a zavazadlového prostoru. Okamžitě zpozorní, neboť tady něco nehraje. Letadla se vyrábějí z lehkých materiálů jako je hliník nebo titan, určitě ne z oceli.
Že by onen kousek, který nakonec bude mít pro vyšetřovatele cenu zlata, pocházel z nákladu? Co vlastně décédevítka kromě pasažérů a jejich zavazadel vezla? Experti si vyžádají nákladové listy a zdá se, že jsou na stopě. Náklad sestával ze tří pneumatik a 144 kusů generátorů nebo-li vyvíječů kyslíku, vyrobených z nerezové oceli. Tato malá zařízení, tvarem připomínající plechovku od piva, se mohou rozžhavit až na 200°C, ovšem pouze v případě, pokud uvnitř probíhá chemická reakce, tedy výroba kyslíku. Ale v dokumentaci k nákladu je uvedeno, že se jedná o prázdné generátory. Jinak je ani transportovat nelze. Ale věřte kusu papíru.
Vyšetřovatelům nezbývá nic jiného, než po nich začít pátrat. A světě div se, po několika dnech je skutečně objeví. Jsou silně poškozené, ale část z nich je prokazatelně plných a obsahuje vysoce hořlavé chemikálie. Jak se dostaly na palubu? Jednoduše. Pracovník expedice vyvíječe kyslíku chybně označil. Místo „prošlé“ na ně napsal „prázdné“. Jedno jediné slovo tak způsobilo katastrofu nevídaných rozměrů. Ale skutečně tomu tak bylo? Nákladový prostor DC-9 je vzduchotěsný a pokud v něm dojde k požáru, měl by se sám uhasit. Bez kyslíku zkrátka nic nehoří. Jenže právě ten se mohl uvolnit z generátorů.
Aby si experti ověřili svoji domněnku, provedou ve speciální laboratoři leteckého ústavu rekonstrukci pravděpodobného děje. Jeden z vyvíječů kyslíku aktivují, ten se začne zahřívat a exploduje. A pak už to jde ráz naráz. Žárem vybuchují další a další, během pár sekund je zavazadlový prostor v plamenech a po 10 minutách dosahuje teplota uvnitř 1 100°C. Není divu, že prohořel strop a požár se bleskurychle rozšířil po celém letadle. Od prvních příznaků ho pohltil za 3 minuty a 42 sekund.
Od této tragédie, kterou zavinila záměna jediného slova, uplynuly již 3 desetiletí. Za tu dobu se bezpečnost letecké dopravy rapidně zvýšila. Moderní dopravní letouny jsou vybaveny mnoha detektory ohně, teplotními čidly a automatickými hasicími systémy. Veškeré materiály použité v interiéru musí splňovat přísné bezpečnostní normy a jsou samozhášivé. Ohnivého živlu na palubě se dnes už bát nemusíme. Tak vzhůru do oblak!
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/CXTitUxeoJo?is=cHyEPa3D6wvkbc62
https://youtu.be/iE3w7rx1_1o?is=woGVgiIYOb-gNaY8
https://youtu.be/wfnsAupm7q8?is=g4_ct_CIVoA6ZmuN
DCA96MA054.aspx https://share.google/MmPfv7wazkUj5Va1V
