Článek
Velice podobná tragická nehoda vládního letounu se stala o 14 let dříve v chorvatském Dubrovníku. Ale nebyla zdaleka tolik medializovaná, tak si o ní nyní povíme víc.
Je středa 3. dubna 1996, jižní Dalmácii bičuje hustý déšť, nebe křížují blesky a pobřeží Jadranu halí hustá mlha. Ne jinak tomu je v centru této oblasti, v Dubrovníku. Na zdejším letišti netrpělivě přešlapují dva vysocí vládní představitelé: chorvatský premiér Zlatko Mateša a americký velvyslanec v Chorvatsku Peter Galbraith. Čekají na přílet amerického vládního speciálu Boeing 737 s obchodní delegací v čele s americkým ministrem obchodu Ronem Brownem. Jejich nervozita a obavy jsou naprosto oprávněné. Přiletěli sem totiž před pár hodinami a pilotům se podařilo dosednout na mokrou dráhu za hustého deště a mlhy až napodruhé. A od té doby se počasí ještě zhoršilo, takže ani nepředpokládají, že delegace přistane a očekávají informace o přesměrování letu. Všechny pravidelné linky byly zrušeny nebo odkloněny, ale řídící na věži informují premiéra a velvyslance, že posádka vládního speciálu se o přistání pokusí.
Americká obchodní delegace je pro Dubrovník velice důležitá. Chorvaté s ní mají projednávat pomoc při obnově válkou zničené infrastruktury, zejména v oblasti turistického ruchu. Vždyť na něm je závislá ekonomika celé země.
Speciálně upravený Boeing 737 se blíží k Dubrovníku a piloti jsou odhodláni udělat vše, aby přistáli. Jsou to vojáci zvyklí plnit příkazy. Tříčlenné posádce v kokpitu velí velice zkušený kapitán s dlouholetou praxí Ashley Jay Davis. Má mimo jiné i zkušenosti z války v Perském zálivu, kde pilotoval obří tankovací letouny. Později přešel k vládní letce, s níž procestoval celý svět. O 31 VIP pasažérů se stará jedna letuška, seržantka Shelly Kellyová.
Vojenský vládní speciál se blíží k pobřeží Jadranu a ve vzduchu se žení všichni čerti. Kapitán proto žádá řízení letového provozu o úpravu přibližovacího kurzu, aby se vyhnul mohutné bouřkové oblačnosti. Dispečeři mu vyhoví, obletět ji známená časovou ztrátu, ale nedá se nic dělat. Posádka bojuje s nepříznivými povětrnostními podmínkami a žádá letiště v Dubrovníku o aktuální informace o počasí. A ty vůbec nejsou příznivé. Spodní hranice oblačnosti se nachází v 500 metrech, což je v tamějším hornatém terénu na hraně. A když k tomu přičteme prudký déšť, hustou mlhu a vodu na ranveji, představuje přistání obrovský risk. Přesto do něj piloti jdou. O krajně nepříznivých podmínkách je informuje i jejich kolega, kapitán předchozího letu, který dopravil do Dubrovníku amerického velvyslance a chorvatského premiéra. A doporučuje jim divertovat do Splitu.
A počasí není jediným problémem na této cestě. Další komplikaci představují takzvané bezpečné koridory, to jest vymezené trasy pro dopravní letouny. Čtyři měsíce po válce není totiž v chorvatském vzdušném prostoru ani pod ním bezpečno. Proto vzdušný prostor této nám velice dobře známé země hlídají letouny včasného varování z evropských vojenských základen. Ty můžete znát také pod zkratkou AWACS a poznáte je velice snadno podle typického radaru v podobě talíře. Ale vraťme se zpět k našemu letu. Jeho piloty právě upozorňuje posádka letounu včasného varování, že opustili stanovený bezpečný koridor. Ti se do něj okamžitě vrací. A proč se tak stalo? Koridory byly změněny, ale posádce amerického vládního Boeingu to nikdo nesdělil.
Letuška informuje prominentní pasažéry o patnáctiminutovém zpoždění a piloti si razí cestu prudkým lijákem k letišti, které vůbec neznají. Řídící letového provozu jim povoluje klesání do 10 000 stop, což je 3 048 metrů a čeká je nejnáročnější část letu, konečné přiblížení a přistání na dráhu 21 letiště v Dubrovníku. To bylo ve válce značně poškozeno a disponuje velice zastaralým vybavením. Kupříkladu postrádá takzvaný směrový radiomaják, který umožňuje letadlům přistání podle přístrojů a dispečeři na věži nemají k dispozici ani radar! Takže se piloti musí spolehnout výhradně sami na sebe a dva staré nesměrové majáky. Když se vládní speciál nachází ve výšce 4 000 stop, tedy 1 220 metrů, posádka zachytí signál prvního z nich, podívá se do mapy a tam najde kurz k letišti, který nastaví do navigace.
Letuška připravuje kabinu na přistání, ale piloti nevidí vůbec nic, natož ranvej. V tom se v kokpitu rozezní výstraha před blízkostí země, přímo před letounem se objeví horský masiv a katastrofě už nelze zabránit. Dispečer na letištní věži se snaží kontaktovat posádku, ale marně. Domnívá se, že pouze vypadlo spojení nebo se piloti rozhodli divertovat na jiné letiště a Dubrovníku to zapomněli oznámit. Když se neozývají, obvolávají dispečeři všechna oblastní řízení letového provozu v okolí, ale nikdo o ztraceném vládním Boeingu neví. Tak vyhlašují pohotovost.
Na předpokládané místo posledního výskytu letounu okamžitě míří dva velké vojenské vrtulníky se záchranáři z letecké základny v Brindisi. Vojáci začínají pátrat v prostoru mezi dvěma majáky, neboť zachycení signálu prvního z nich posádka hlásila řízení letového provozu. Ale ani po několika hodinách usilovného pátrání ztracený letoun či jeho trosky nenajdou. Hledání komplikuje déšť a hustá mlha. Boeing je sice vybaven takzvaným nouzovým radiomajákem, který má v případě havárie vysílat signál, podle něhož ho lze lokalizovat, jenže to má háček. Dubrovnické letiště nedisponuje přijímačem pro jeho zachycení.
Za několik hodin se vojákům ozve obyvatel vesničky v horách a tvrdí, že cosi podobného letadlu zahlédl na úbočí kopce za vsí. Jenže to je zcela mimo předpokládaný letový kurz. Přesto se tam pátrači vypraví. Terénními vozidly se po rozbité cestě dostanou pod kopec. Dál už musí pěšky a náročný výstup jim zabere hodinu. Ale vyplatí se. Po 4,5 hodinách od posledního kontaktu s vládním speciálem nacházejí jeho dosud hořící trosky. O neštěstí okamžitě informují Pentagon a americkou vládu.
Jakmile záchranáři spatří dohořívající trosky a úlomky stroje roztroušené široko daleko, je jim jasné, že havárii nemohl nikdo přežít. Na místo přijíždějí i místní policisté a při prvotním ohledání trosek přeci jen najdou živého člověka. Je jím letuška Shelly Kellyová, která však bohužel umírá při převozu do nemocnice. Stovka pátračů prohledává okolí, ale další živé nenajde. Všech 35 lidí na palubě amerického vládního speciálu našlo na hoře svatého Jana smrt.
Způsobilo tuto havárii nepříznivé počasí ve spojení s nedostatečným vybavením letiště? Sehrál tu roli i lidský faktor, technická závada či se snad jednalo o teroristický čin? To musí zjistit vyšetřovací tým složený z nejlepších amerických expertů na letecké nehody.
Následující den ráno konečně ustává déšť a na místo katastrofy dorazí i americký velvyslanec Peter Galbraith. Vyšetřovatele čeká doslova mravenčí práce, neboť se budou muset obejít bez dat z černých skříněk. Je to nepochopitelné, ale vojenské letouny v této době nemusí být vybaveny zapisovačem letových údajů ani záznamníkem hovorů v kokpitu.
Expertům musí stačit radarová data poskytnutá posádkou letounu včasného varování. Ta ukazují, že vládní Boeing se až na jedno již zmiňované vybočení z určené trasy opravdu držel kurzu. Mimo něj se dostal až v závěrečné fázi, asi 20 kilometrů před letištěm, kdy piloti z neznámých důvodů zamířili k horám. Proč? Experti pečlivě zkoumají i zastaralé navigační zařízení na letišti a dojdou k závěru, že systém je sice primitivní, ale pracoval správně. Tuto příčinu mohou tedy vyloučit.
Stejně tak vyloučí možnost teroristického útoku. Nenajdou žádné stopy po výbuchu na palubě ani zásahu ze země. Potřebují ještě najít navigační zařízení z letadla, takzvaný automatický radiokompas. Jen pro úplnost, navigační přístroje na bázi GPS jsou v polovině 90. let minulého století ještě vzácností a disponují jimi pouze zcela nové letouny. Po několika dnech usilovného pátrání se vyšetřovatelům konečně podaří najít tento důležitý přístroj. Jenže zjistí, že byl pilotům téměř k ničemu. Toto zařízení totiž nedokázalo přijímat 2 signály zároveň, tudíž, aby posádka dokázala navést letoun na ranvej, musela neustále přelaďovat mezi frekvencemi prvního a druhého letištního majáku.
Jak je možné, že speciál přepravující vládní činitele nejmocnějšího státu světa neměl potřebné vybavení? Nad tím zůstává expertům rozum stát. A co zjistí dál? Posádka v závěrečné fázi letu pravděpodobně nechtěla spoléhat na složitou navigaci, jelikož neustálé přelaďování z jedné frekvence na druhou rozptylovalo jejich pozornost. Tak se rozhodla oprášit ještě starší, takzvaný inerciální navigační systém, který je však nepřesný. Ten mohl způsobit odchylku od stanoveného kurzu a navést stroj k horskému masivu.
Vyšetřovatelé najdou mezi troskami ještě jeden předmět doličný, ohořelou leteckou mapu a v ní zarážející chybu, špatně uvedenou minimálně povolenou výšku letu. Z ní musí piloti vidět ranvej a pokud tomu tak není, jsou povinni přiblížení přerušit. Mapa uvádí hodnotu 640 metrů, která je v rozporu s americkými předpisy. Podle nich musí být v takto hornatém terénu minimální povolená výška alespoň 850 metrů.
Na vojenské základně v německém Ramsteinu se kvůli této tragické nehodě scházejí vysocí američtí letečtí důstojníci. Již vědí, že havárii nezpůsobili teroristé ani technická závada, její viníky musí hledat ve vlastních řadách. A mají před sebou spoustu nezodpovězených otázek. Proč se piloti za těchto krajně nepříznivých podmínek vůbec pokoušeli přistát? Proč byly ve vojenských leteckých mapách chybné údaje? Jak je možné, že se běžně létalo do Dubrovníku, když tato oblast byla stále považována za nebezpečnou, tamější letiště nemělo potřebné vybavení a lety tam byly oficiálně zakázané? Proč nebyl vládní letoun vybaven černými skříňkami a odpovídajícím navigačním zařízením?
Závěrečná vyšetřovací zpráva o rozsahu více jak 7 000 stran hovoří jasně. Havárii Boeingu 737 s vysokými vládními činiteli Spojených států amerických způsobila kombinace několika faktorů: Krajně nepříznivé povětrnostní podmínky, které neumožnovaly bezpečné přiblížení a přistání, zbytečné riskování posádky, neznámé a nedostatečně vybavené letiště, absence druhého radiokompasu v letadle a chybné údaje v mapách.
Za hlavní viníky smrti 35 lidí jsou považováni vysocí američtí důstojníci z vrchního velení vojenského letectva. Potrestáno je celkem 13 mužů, 2 z nich nadobro zbaveni funkcí a hodností. Od této tragické havárie musí být všechna vojenská letadla vybavena černými skříňkami a moderním navigačním zařízením. A žádný stroj nesmí přistát na letišti, které nebylo schváleno americkým ministerstvem obrany.
Tato opatření patrně zafungovala, neboť žádný jiný americký vládní letoun už nehavaroval. Ale o 14 let později se udála obdobná havárie polského vládního speciálu v ruském Smolensku s ještě tragičtějším dopadem. A její průběh? Jako přes kopírák. Doufejme, že si vládní letouny svoji smůlu definitivně vybraly a k žádné další nehodě již nedojde.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/0fN4RjH0ByQ?si=1jVm0kHoYUElYPOA
https://youtu.be/8-QMEjia9II?si=2×kB9IWSj8Y6H6iE
The Air Crash of Dubrovnik, Croatia https://natgeotv.com.au/the-air-crash-of-dubrovnik-croatia/
