Článek
Je trochu starší a odehrál se ještě za éry Sovětského svazu.
Je čtvrtek 1. září 1983, krátce po druhé hodině ranní a z aljašského Anchorage právě vzlétá Boeing 747 Korean Air s 269 lidmi na palubě a vydává se na druhou etapu letu 007 z New Yorku do Soulu. Na Aljašce dotankoval palivo a pokračuje dál. Pasažéři, kteří mají za sebou již více jak 13 hodin cesty, podřimují a letoun stoupá do cestovní hladiny tři jedna nula, tedy 31 000 stop, což je 9 449 metrů.
V kokpitu velí velice zkušený kapitán Chum Byung In, bývalý vojenský pilot, který létá pro Korean Air již 11 let. Stroj si poklidně pluje nad Severním Pacifikem a nic nenasvědčuje tomu, že se naprosto rutinní dálkový let za okamžik promění v tragédii.
Aby ušetřili palivo, žádají piloti řízení letového provozu v Tokiu o povolení stoupat do hladiny tři pět nula, tedy 35 000 stop. (Čím větší výška, tím řidší vzduch a tudíž menší spotřeba paliva.) Za okamžik se ozve ohlušující rána a Boeing 747 s 269 lidmi se stává naprosto neovladatelným. Na palubě dochází k dekompresi, palubní personál instruuje pasažéry, jak si nasadit kyslíkové masky a připravuje kabinu na nouzový sestup.
Motory běží normálně, ale stroj nelze řídit, to jest ovládat stoupání, klesání, náklon a směr letu. Letoun samovolně prudce stoupá a posádka hlásí dispečerům v Tokiu stav nouze. V tom se komunikace přeruší a Boeing 747 Korean Air mizí z obrazovek radarů řízení letového provozu.
Dispečeři žádají posádku letu Korean Air 015, který letí poblíž, aby se pokusila se zmizelým letadlem spojit. Marně, ani jim se nedaří. Zdá se, že havarovalo nebo bylo nuceno nouzově přistát mimo letiště. Zkrátka, jako by se po něm slehla zem.
Okamžitě se rozbíhá pátrání, jenže kde hledat? Spadlo ihned po ztrátě spojení nebo letělo dál? Přistálo nebo se rozpadlo ve vzduchu? To nikdo neví. A do toho učiní americká armáda děsivý objev. Její špionážní centrum monitoruje sovětské radiovysílání a zaslechne hrůzný povel určený pilotovi stíhacího letounu Suchoj-15: „Po překročení státní hranice se přibližte k cíli a zničte ho“.
Zprvu nikdo nevěří, že by byli Sověti schopni sestřelit civilní dopravní letoun, ale američtí vládní činitelé jsou si tím čím dál tím víc jisti. Sověti samozřejmě jakýkoliv útok na Boeing 747 Korean Air popírají a přijdou se svojí báchorkou. Mířili na americký výzvědný letoun, který se objevil v jejich vzdušném prostoru. Na jeho palubě údajně byly špionážní přístroje jako špičkové kamery, rekordéry a podobně. Toto nepravdivé nařčení si americká strana nechce nechat líbit a trvá na tom, že Sověti sestřelili civilní dopravní letoun jihokorejských aerolinií. Napětí mezi oběma stranami vzrůstá. Za těchto okolností a zvláště v období takzvané studené války, je nezbytné zajistit nestranné vyšetřování. Toho se zhostí Mezinárodní organizace pro civilní letectví, která sestaví nezávislý mezinárodní vyšetřovací tým.
Na jeho členy je od samého počátku vyvíjen obrovský tlak. Pozůstalí po obětech i široká veřejnost se chtějí co nejdříve dovědět, co se s letadlem stalo a kdo smrt jejich blízkých zavinil. Podle letového plánu se let KAL-007 vůbec neměl do sovětského vzdušného prostoru dostat. Buď byl sestřelen nad mezinárodními vodami nebo se odchýlil od kurzu. Objasnění této otázky a pátrání po černých skříňkách je pro vyšetřovatele prioritou.
Po záznamníku hovorů v kokpitu a zapisovači letových údajů pátrají Američané společně s Jihokorejci a Japonci. Jenže je začínají hledat i Rusové. Ne, aby napomohli vyšetřování, ale aby je mohli odcizit a zničit tak veškeré důkazy, které by svědčily v jejich neprospěch. Dál pokračuje vzájemné obviňování a vyšetřování nikam nevede.
Sověti dokonce používají přístroje na rušení signálu amerických detekčních zařízení a stále tvrdí, že sestřelili špionážní letoun nad Sachalinem. Pokud se Boeing 747 opravdu nacházel v těchto místech, musel se značně odchýlit od určeného letového koridoru. Záhy se objevují první náznaky, že tomu tak skutečně bylo, ovšem posádka o tom nevěděla.
Jako poslední s piloty hovořil řídící letového provozu v Tokiu. Tomu potvrdili polohu letounu na stanovené trase. On ji ovšem nemohl zkontrolovat, neboť tokijský radar letadla pohybující se nad oceánem nezachytí. Že by se tak zkušená posádka opravdu zmýlila? Jsou to jen lidé a ti občas chybují, ale kvůli tomu je přeci nemusí hned někdo sestřelit.
Černé skříňky stále nejsou k nalezení, tak experti zatím vyslýchají piloty dalšího letounu Korean Air, který letěl jen pár minut za sestřeleným strojem. A po jejich výpovědi se zdá být možnost tragického omylu ještě pravděpodobnější. Posádky obou letounů si totiž cestou povídaly. A mimo jiné si předávaly informace o síle a směru větru. Zatímco jedněm foukal do zad, druhým proti. Pokud by letěli stejným směrem, je to nesmysl.
Jenže bez černých skříněk vyšetřovatelé nezjistí, kde se letouny v době rozhovoru nacházely. Podaří se jim získat alespoň pár informací od americké armády, konkrétně vysoce utajovaná data z takzvaného pasivního radaru. A výsledek experty šokuje. Boeing 747 Korean Air byl prakticky po celou dobu od vzletu z Anchorage vzdálen od stanovené trasy. Letěl severněji, než měl. Ale proč?
Experti tedy zaměří svoji pozornost na takzvaný inerciální navigační systém Boeingu 747. Ten se řídí podle souřadnic nebo-li traťových bodů zadaných do autopilota před začátkem letu a je velice přesný. Jak je tedy možné, že posádka nedoletěla ani k prvnímu z nich a stále se vzdalovala od kurzu? Zadala snad souřadnice chybně nebo byla na vině technická závada?
Naděje na objevení černých skříněk po deseti týdnech prakticky vyhasla, tak je pátrání odvoláno. K vyšetřovatelům se připojují specialisté z firmy Boeing. Na svém trenažéru nasimulují přesnou trasu, kudy měl zmizelý letoun letět a dojdou k následujícímu závěru. Buď se skutečně posádka zmýlila při samotném programování nebo body zadala správně, ale zapomněla přepnout autopilot do inerciálního navigačního módu.
Expertům však vrtá hlavou víc otázek. Kupříkladu, proč by Sovětský svaz riskoval eskalaci napětí či dokonce rozpoutání války sestřelením civilního dopravního letounu z Jižní Koreje? Odpověď najdou u americké armády. Sověti si spletli civilní letoun se strojem U.S Air Force RC-135, který operoval nedaleko, ovšem mimo sovětský vzdušný prostor. Tam vyčkával, až bude zahájen test sovětských jaderných raket.
No a když operátoři sovětské protivzdušné obrany uviděli na radaru civilní Boeing 747, byli přesvědčeni, že se jedná o tento americký špionážní letoun. K narušiteli jejich vzdušného prostoru vyslali stíhačku Suchoj-15 s jediným cílem: Bez jakéhokoliv předchozího varování letoun okamžitě zničit. Vojáci se absolutně nenamáhali navázat s posádkou zbloudilého letu spojení, ani si vizuálně neověřili, o jaký letoun se jedná. Veškeré žádosti vyšetřovací komise o vyslechnutí pilota stíhačky jsou sovětskou stranou zamítnuty.
V prosinci 1983 zveřejňuje Mezinárodní organizace pro civilní letectví závěrečnou vyšetřovací zprávu, přestože chybí nezvratné důkazy. Podle ní vlétl Boeing 747 Korean Air na letu 007 do sovětského vzdušného prostoru omylem a posádka si chyby nebyla vědoma. S největší pravděpodobností piloti nepřepnuli autopilot do inerciálního navigačního módu.
Ovšem pozůstalí po obětech nejsou s tímto strohým závěrem vyšetřovací komise spokojeni a žádají, aby se ve vyšetřování pokračovalo. V zimě vyplaví moře u japonských břehů malé části trosek letounu, pár kousků oblečení a osobních věcí pasažérů. Ale stále nikdo z vyšetřovatelů neví, kde hledat vrak.
Jenže on už ho mezitím někdo našel. A dokonce i černé skříňky. Kdo myslíte, že to byl? Ano, Sověti a samozřejmě to drží v tajnosti. Skříňky KGB pečlivě ukryje v nedobytném trezoru. A to na celých 10 let! Na světlo světa se dostanou až po rozpadu Sovětského svazu a v roce 1993 je vyšetřování obnoveno.
Nově složený mezinárodní vyšetřovací tým pracuje v Paříži. Úkolem expertů je v prvé řadě ověřit pravost záznamů z černých skříněk, neboť si nejsou jisti, zda je Sověti nepozměnili. Potrhané magnetické pásky jsou slepené a odborníky čeká doslova mravenčí práce. Pod mikroskopem zkoumají spoje a dojdou k závěru, že ze záznamu hovorů v kokpitu žádná část nechybí ani nebyla pozměněna. Jednoznačnou odpověď na otázku, proč se letoun dostal do sovětského vzdušného prostoru, poskytne vyšetřovatelům až zapisovač letových údajů. Letadlo letělo po celou trasu od vzletu v Anchorage až do tragického konce podle konstantního magnetického kurzu. Tím pádem se potvrdila příčina, uvedená v původní vyšetřovací zprávě z roku 1983. Posádka nepřepnula autopilot do správného navigačního módu. Piloti letěli podle kompasu, nikoliv podle stanovených traťových bodů.
A jak je možné, že si tak zkušená posádka chybu neuvědomila? Palubní počítač jim normálně zobrazoval traťové body, i když se k nim vůbec nepřiblížili. Tak se po třech hodinách letu ocitli v sovětském vzdušném prostoru. A když si je sovětská armáda spletla s americkým špionážním letounem, došlo k tragédii. Vojáci se absolutně nenamáhali navázat s posádkou jihokorejského letounu spojení ani vyslat varovný signál. Prostě bezmyšlenkovitě vypálili dvě střely jako do terče na pouti. Jedna z nich stroj zasáhla, vyřadila z provozu hydrauliku a osud 269 lidí na palubě Boeingu 747 Korean Air byl zpečetěn.
Pro Sověty byli zkrátka všichni špioni. Nutno dodat, že sovětská ani nástupnická ruská strana se nikdy nemluvila. Ostatně, co čekat od lidí, o jejichž podlém charakteru se přesvědčujeme ve válce na Ukrajině dennodenně již čtvrtým rokem.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/62awC0exJUs?si=eKzJTyydPewdPL9X
https://youtu.be/CUIlq7htr7I?si=YfvHjyjJUQeb9sly
Korean Air Lines flight 007 | Missiles, Investigation, & Facts | Britannica https://share.google/nTyqKOCU91uQ4Ewcy
Unlawful Interference Boeing 747-230B HL7442, Thursday 1 September 1983 https://share.google/cqrMEloyOBaQdFiOK
