Hlavní obsah
Lidé a společnost

Při havárii Boeingu 737 Continental Airlines visely životy všech 110 pasažérů na vlásku

Foto: Wikipedia, licence Creative Commons 2.0, autor Colin Brown

Boeing 737 Continental Airlines

Příroda nám čas od času dá zřetelně najevo, kdo že je tady na Zemi pánem. Běsnění živlů se nevyhýbá ani letištím a vzdušnému prostoru. A právě o jednom takovém nerovném souboji si nyní povíme víc.

Článek

Příběh letu 1404 americké společnosti Continental Airlines se začíná psát v podvečerní sobotní čas 20. prosince 2008 na mezinárodním letišti v Denveru ve státě Colorado. Chystá se tu k odletu Boeing 737-500, imatrikulace AS N18611 na pravidelné lince do Hustonu v Texasu. Na jeho palubu nastupuje 110 pasažérů, o něž se bude starat 5 členů posádky.

V kokpitu sedí dva velice zkušení piloti. Velení má pod palcem padesátiletý kapitán David Butler, který má na svém kontě 13 100 letových hodin, z toho 6 300 za kniplem Boeingu 737 a pro Continental Airlines pracuje již 11 let. Post prvního důstojníka zastává čtyřiatřicetiletý Chad Levang s 8 000 hodinami strávenými v kokpitu dopravních letounů, z nichž 1 500 absolvoval právě na tomto typu stroje.

Posádka bude pilotovat 14 let starý dvoumotorový proudový letoun Boeing 737-500, který má za sebou 70 500 hodin letu a 21 500 cyklů vzlet/přistání. Piloti provádějí zevní předletovou kontrolu stroje, posléze se přesunou dovnitř a pokračují kontrolními seznamy a dalšími rutinními úkony. Po vytlačení od brány kapitán spouští motory a zároveň zapíná odmrazování, jelikož má obavy, aby křídla nezačala namrzat.

Dispečer na věži denverského letiště povoluje letu 1404 pojíždění na dráhu 34 pravá. Na jejím prahu čekají 3 minuty, než obdrží povolení ke vzletu. Mezitím se první důstojník obrací na řízení letového provozu se žádostí o aktuální informace o počasí, zejména síle a směru větru. Pilotům se totiž podle rychlého pohybu mraků zdá, že hodně fouká, přičemž poslední povětrnostní zpráva, kterou mají k dispozici, silný vítr nezmiňuje.

Dispečer hlásí vítr 270° o rychlosti 27 uzlů, což je 50 kilometrů v hodině. Tato informace je poněkud překvapí, jelikož data z ATISU neboli automatizovaného informačního letištního systému hovořila jinak. Podle nich dosahovala rychlost větru na ranveji pouhých 11 uzlů. Nicméně v 18 hodin a 17 minut dostává posádka Boeingu 737 Continental Airlines povolení ke vzletu.

První důstojník potvrzuje připravenost a kapitán, který je pro tento let pilotem řídícím, posunuje plynové páky od sebe a zvyšuje tah motorů. Vše se zdá být v naprostém pořádku, až do chvíle, kdy letoun dosáhne rychlosti 90 uzlů, což je 167 kilometrů za hodinu. Poté se Boeing se 115 lidmi na palubě začne nebezpečně stáčet doleva jako by ho z pravé strany zasáhl abnormálně silný poryv větru. Kapitán se ze všech sil snaží udržet přímý směr. Bohužel marně, stroj se chová jako auto na náledí, jede si, kam chce. Vybočí o 40° doleva a ve vzdálenosti 1 200 metrů od prahu dráhy z ní vyjede.

Piloti se pokoušejí brzdit a zapínají zpětný tah motorů, ten se bohužel neaktivuje. Tak Boeing pokračuje ve zběsilé jízdě přes travnatý pás, pojezdovou dráhu a obslužnou komunikaci. Naštěstí se tam nenachází žádná jiná letadla ani pozemní personál, jinak by je smetl. Pilotům se řízení naprosto vymyká z rukou, letoun překoná mírný násep a svoji divokou jízdu končí v 15 metrů hluboké rokli pár set metrů od ranveje. Těsně za křídly se rozlomí, vznítí se pravý motor a od něho okamžitě vzplane celá pravá strana trupu. Ze silně poškozeného letounu uniká palivo a hrozí nebezpečí výbuchu. Paluba se začíná plnit hustým štiplavým kouřem a viditelnost je prakticky nulová.

Palubní personál okamžitě zahajuje evakuaci, kterou značně komplikuje fakt, že lze použít pouze nouzové východy na levé straně, neboť pravá je v jednom ohni. A ještě ji značně ztěžuje špatná viditelnost a jedovaté zplodiny z hoření. Žár je tak silný, že se začínají tavit skříňky na zavazadla nad hlavami pasažérů. Všichni se snaží z ohnivého pekla uniknout a personál má co dělat, aby dal chaosu nějaký řád.

Jako pasažér tímto spojem cestuje i pilot Richard Lowe, který letuškám s evakuací pomáhá a opouští palubu jako poslední. Kapitán David Butler je těžce zraněn, zatímco první důstojník utrpěl jen škrábance a pohmožděniny. Díky naprosté profesionalitě palubního personálu, se podaří všechny pasažéry evakuovat ještě dříve, než za stanovených 90 sekund, přestože mají k dispozici jen polovinu nouzových východů.

Ze 115 lidí přítomných na palubě letu 1404 Continental Airlines 37 utrpělo zranění převážně lehčího charakteru a 1 člověk těžké.

Přesto, že životy všech 110 cestujících a 5 členů posádky visely na vlásku, nevyžádala si tato hrůzu nahánějící havárie žádné oběti na životech. K tomu bezesporu přispěli i záchranáři a hasiči, kteří byli na místě téměř okamžitě, neboť k nehodě došlo v blízkosti jedné z několika letištních hasičských stanic. Zásah však ztěžovala hloubka rokle, do níž se letoun zřítil.

Ale proč k tomu vůbec došlo? Byl na vině skutečně poryv větru nebo se jednalo o technickou závadu či pochybení pilotů? To bude muset zjistit vyšetřovací tým složený z nejlepších expertů na letecké nehody Národního úřadu pro bezpečnost dopravy Spojených států amerických (NTSB).

Vyšetřovatelé se dávají do práce jen pár hodin po uhašení požáru a nejprve se soustředí na nalezení černých skříněk. A obě dvě, to jest zapisovač letových údajů a záznamník hovorů v kokpitu záhy objeví a vypadá, že jsou v pořádku. Posílají je okamžitě k analýze do své laboratoře ve Washingtonu. Mezitím, než obdrží potřebná data, vyslechnou členy posádky, kromě kapitána, který toho zatím není schopen. Ale jejich výpovědi jim příliš nepomohou.

Tak se zaměří na možnost technické závady, konkrétně zablokování podvozku, který by mohl způsobit vybočení z dráhy a neřiditelnost stroje na zemi. Podvozkové nohy se sice ulomily, ale po důkladném zkoumání dojdou odborníci k závěru, že k žádnému zablokování nedošlo.

A co ranvej, v jakém byla stavu? Ta nebyla mokrá, zasněžená ani kluzká a nenacházel se na ní žádný cizí předmět, který by mohl vybočení způsobit. Takže zase slepá ulička. Ale konečně mají vyšetřovatelé k dispozici data z černých skříněk. Pomohou jim rozluštit záhadu nahlého vyjetí z dráhy? Komunikace v kokpitu probíhala naprosto standardně a nic nenasvědčovalo žádným problémům. Takže záznamník hovorů vyšetřování nikam neposunul.

Přispějí k odhalení příčiny havárie letové údaje? Ty expertům také mnoho neřeknou, jen potvrdí výpovědi pilotů. Motory pracovaly správně a letoun byl nakonfigurován pro vzlet. Dokonce se i na okamžik vznesl, jenže už mimo ranvej a pak sebou praštil o zem.

Od havárie uplynul rok a vyšetřovatelé stále neznají příčinu. Kapitán tvrdí, že je zasáhl nenadálý abnormálně silný poryv bočního větru, který stroj doslova smetl z ranveje. A stal se neovladatelným, jako kdyby jel po ledě. A tak se experti znovu zaměří na počasí. A tím, co zjistí, jsou naprosto šokováni. Vítr na konci ranveje dosahoval 40 uzlů, tedy 74 kilometrů v hodině a letoun zasáhl poryv větru o rychlosti 45 uzlů (83 km), což představuje stupeň číslo 9 z 12 stupňů Beaufortovy stupnice rychlosti větru, označovaný jako vichřice. Ten dokáže lámat stromy a odnášet střešní krytinu.

Piloti s tak silným bočním větrem neměli žádné zkušenosti, neboť se s ním dosud nesetkali. Ani při výcviku a tréninku na simulátoru se s takovouto vichřicí nepočítá. Takže tuto nerovnou bitvu s rozmary přírody nemohli vyhrát. Zkrátka to nebylo v jejich silách. Jak už to v případě leteckých nehod bývá, i v této hrálo roli vícero faktorů. Pokud by piloti obdrželi přesné a aktuální informace o počasí, v těchto krajně nepříznivých podmínkách by se s největší pravděpodobností o vzlet vůbec nepokoušeli. A nemalá část viny padá i na provozovatele letiště. Bezpečnostní zóna za ranvejí nemůže končit roklí.

Po tomto incidentu bylo leteckým společnostem doporučeno klást při výcviku větší důraz na rozmary počasí. A dispečeři na řídících věžích jsou povinni dodávat posádkám aktuální a přesné informace o povětrnostních podmínkách.

Přesto, že v tomto příběhu měla příroda navrch, díky perfektně vycvičenému a dokonale sehranému palubnímu personálu, neskončil tragicky. Richard Lowe, který pomáhal s evakuací, obdržel vysoké pilotní vyznamenání.

Zkrátka, větru, dešti ani bouři neporučíme. Tak to mějme na paměti ve vzduchu i na zemi.

V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:

https://youtu.be/Ib6OOZdJjJA?si=m_NJSsRV5kWVA-SM

https://youtu.be/h0VqtQVm074?si=DDItPeRYaiafRFHC

https://youtu.be/JzEO7FCYwG8?si=fx70tcTtKVztiEvR

data.ntsb.gov/carol-main-public/sr-details/A-10-118 https://share.google/V1YcUIXHmLoP6ndLs

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz