Článek
Naproti tomu tragédie, kterou si připomeneme dnes, se dostala na světlo světa až po rozpadu východního impéria a vsadím se, že mnoho lidí o ní ani neví. Tak se přenesme do Kyjeva 60. let minulého století, konkrétně do místních částí Babyn Jar a Kurenivka a pojďme to napravit.
Babyn Jar, v překladu Babinská rokle, představuje jedno z nejhrůznějších míst na planetě Zemi. Staly se tu totiž dvě tragédie, jejichž oběti se počítají na desetitisíce. První z nich měli na svědomí nacisté, kteří na tomto místě 30. září 1941 popravili 33 000 židovských obyvatel ukrajinského hlavního města. A další katastrofa se zde odehrála o 20 let později, v dobách míru, hektického budování socialismu a honby za plněním plánu. A právě tyto faktory budou hrát v následujícím příběhu důležitou roli.
Ale nepředbíhejme, píše se rok 1947 a na místě válečné tragédie má být zbudován park. Jenže strana a vláda rozhodne jinak. Přednost dostane bytová výstavba a obnova infrastruktury. No a na tu je potřeba obrovské množství cihel. Tak v Babynu Jaru vyroste mamutí cihelna, Petrovského závod. No a obří podnik vyprodukuje ohromné množství odpadu v podobě písku, hlíny a vody. Takže se naskýtá Nerudovská otázka, kam s ním. A přilehlá rokle nabízí ideální řešení, vybudovat kaskádu tří odpadních nádrží na přírodním základu.
O tři roky později je cihelna i odpadní hospodářství s velkou slávou uvedeno do provozu a jako obvykle se s dokončením spěchá na úkor kvality. Proč budovat hráze z betonu, když je stačí nahrnout z hlíny, která je všude a zadarmo. Proč by moskevští projektanti jezdili na místo, zpracují projekt na dálku. S nějakým geologickým průzkumem před započetím stavby si taky nikdo hlavu neláme, vždyť to jsou jen odpadní jímky. A že jsou drenážní roury menšího průměru? No a co, pod zemí je nikdo nevidí. A když se projekt až tak úplně nedodrží a sem tam se něco ošidí, tak se nic moc nestane. Nestavíme přeci palác pro generálního tajemníka strany. Asi tak nějak uvažují kompetentní i nekompetentní pracovníci. Že se jim to v budoucnu může vymstít a vyústit v katastrofu nedozírných rozměrů, si nikdo z nich nepřipouští.
Na počátku 60. let se v Kyjevě staví jako o závod a cihelna jede naplno. Dvě ze tří odpadních nádrží jsou již dávno naplněné po okraj a třetí taky praská ve švech. Správně se má vypouštět pisčitohlinitý odpad z cihelny rozmělněný vodou pouze od dubna do prosince a maximálně 8 hodin denně. Skutečnost se ovšem diametrálně liší. Odpad proudí z fabriky i 16 hodin denně a po celý rok. Tudíž směs nemá čas vyschnout a voda se vsáknout. No a na jaře roku 1961 pohár, respektive nádrž, přeteče, přesněji řečeno protrhne se hráz. Ta nevydrží obrovský nápor odpadní masy přiživený vodou z tajícího sněhu a dlouhotrvajících dešťů.
Je pondělí 13. března 6 hodin 45 minut a jeden z tamějších pracovníků si povšimne trhliny v hrázi a prosakující vody. Snaží se ji ucpat, prostě zasypat hlínou, ale trhlina se naopak zvětšuje. Povolá na pomoc další kolegy, ale jejich veškerá snaha je marná. Hráz praskne, část se vyvalí a katastrofě již nelze zabránit. Na kyjevskou čtvrť Kurenivka se řítí tisíce kubíků smrtonosného bahna rychlostí 5 metrů za sekundu.
Jako první tuto apokalypsu spatří pacienti psychiatrické kliniky, která je umístěna ve výškové budově na okraji čtvrti a situována směrem na Babyn Jar. Ale nikdo jim to nevěří, vždyť je mají za blázny.
Je 8 hodin 30 minut a většina obyvatel Kurenivky je již na svých pracovištích nebo ve škole, ale někteří teprve do zaměstnání jedou. Zkrátka takový úplně obyčejný všední den. A nikdo z nich zatím netuší, že se na jejich čtvrť valí skrz protrženou hráz odpadní nádrže cihelny spoušť v podobě směsi písku, hlíny a vody. Mimochodem, těsně před tragédií v ní bylo 4 miliony krychlových metrů odpadu.
Když se v ulicích okrajové kyjevské čtvrti objeví první bláto, lidé nijak nepropadají panice, protože záplavy a nánosy bahna tu bývají při jarním tání častým jevem. Jenže za pár minut je občanům jasné, že tohle není jarní tání. Na město se valí obrovská masa bahnité odpadní vody a bere sebou vše, co jí přijde do cesty. Kácí stromy a sloupy elektrického vedení, unáší auta, autobusy i celé domky. O lidech, kteří jsou v tu chvíli na ulici ani nemluvě.
Hladina vystoupá až do výše 10 metrů. Kompletně zatopí celé tramvajové depo, kde v této odporné odpadní hmotě najde smrt 50 pracovníků. Ženoucí se proud mazlavé směsi připomínající lávu podsekává sloup elektrického vedení, který padá na trolejbus plný lidí. Ten vybuchuje. Běsnění živlu nezůstane ušetřena ani nemocnice, porodnice či mateřská školka. Záplavová vlna postupuje tak rychle, že lidé nemají šanci utéct a většinou ani ujet. Do 10. hodiny hladina stále stoupá a v některých místech dosahuje až 14 metrů! Blátivá řeka totálně zničí 63 bytových domů, 13 administrativních budov, 163 rodinných domků, stovky aut, trolejbusů, tramvají a občanskou vybavenost.
Na likvidaci této pohromy jsou povolání vojáci ze ženijního útvaru. Celou oblast okamžitě uzavírají a jakmile vidí někoho s fotoaparátem nebo kamerou, přístroj mu zabaví nebo z něho alespoň vytrhnou film. Zkrátka, apokalypsa musí zůstat utajena. Vždyť v zemi, kde vládne pevná ruka komunismu, totalita a tvrdá cenzura, se přeci žádné tragédie nestávají, tam vše šlape jak švýcarské hodinky. O jakémsi technickém incidentu se krátce zmíní pouze sovětský rozhlas. A proč ne televize? Protože by musela ukázat nějaké záběry. O škodách nepadne ani slovo, soudruzi přiznají 145 úmrtí, ale tvrdí, že se jedná především o zaměstnance cihelny a jejího odpadního provozu.
Skutečný počet obětí je však mnohonásobně vyšší. K přesným číslům se historici a badatelé nedopracovali, ale střízlivý odhad představuje minimálně 1 500 lidí. Zahraniční zpravodajské služby a informační média, jako například BBC, CNN, Reuters a další, uvádějí až 5 000 obětí.
Soudruzi se samozřejmě jako obvykle snaží tuto tragédii s nedozírnými následky utajit a dlužno dodat, že se jim to podaří. Na světlo světa se dostane až v 90. letech minulého století po rozpadu Sovětského svazu. A po odtajnění materiálů vyjdou na povrch zarážející fakta. Čtyři roky před katastrofou, v únoru 1957 zjistila bezpečnostní kontrola závažná pochybení a porušování technologických postupů a norem v odpadním hospodářství cihelny. Již tenkrát byly odpadní nádrže v havarijním stavu. Náčelník bezpečnostní inspekce přikázal řediteli firmy okamžitou nápravu. Ta mimo jiné spočívala v opravě hrází a snížení objemu vypouštěného odpadu, což by znamenalo snížení výroby.
Ale nejvyšší soudruh v cihelně rozhodl, že se nic snižovat nebude, protože pětiletka se plnit musí. Tak se plnilo až tak, že každé jaro nádrž přetekla a způsobila záplavy v okolí. No a v jednašedesátém už hráz nevydržela a jedna z největších průmyslových havárii v Sovětském svazu byla neodvratitelná. Zkrátka při výstavbě a provozu této firmy bylo od samého počátku vše špatně.
A co viníci? Po velkých soudních tahanicích byli v této kauze odsouzeni 2 projektanti z Moskvy a 4 pracovníci provozu odpadního hospodářství cihelny. Z vedoucích pracovníků ani zástupců města, kteří o nebezpečí havárie věděli, nebyl potrestán nikdo. Ale není známo, jak vysoké tresty byly viníkům vyměřeny ani zda vůbec nastoupili k jejich výkonu, neboť všechny soudní spisy byly ještě do rozpadu SSSR zničeny.
Pouhých 119 pozůstalých po obětech zbytečné tragédie obdrželo směšnou kompenzaci ve výši 200 rublů, což byla asi čtvrtina tehdejšího průměrného platu v Sovětském svazu. Lidé, kteří přišli o své domy a byty, dostali časem jiné. Babyn Jar byl později zasypán, na místě odpadních nádrží vznikl park a v roce 2021 u příležitosti 60. výročí tragédie v něm byl odhalen památník obětem. A kdyby se Sovětský svaz nerozpadl, kurenivská apokalypsa by zůstala utajena navždy.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://youtu.be/_Co8inGMfvg?si=4df4pLaa4uLzJjWo
https://youtu.be/FzRWGLfkCGg?si=3G8UoM0POVfR0HN
https://youtu.be/ClX9d4sBRjc?si=-d1M_zf1iLk5u3eE
Babyn Yar's 'Revenge'? The Deadly Mudslide The KGB Tried To Cover Up https://share.google/Y2cyTu1Kc0j34oaYK
