Článek
Třeskutý mráz, mnohá auta nestartují, jiná ani pod sněhovým příkrovem nenajdete, trolejbusy nejezdí, protože troleje pokryla silná vrstva námrazy a cestou do práce nepotkám ani živáčka. Paráda, to nebudou chodit lidi, pomyslím si ráno za poštovní přepážkou. Ouha, osmá hodina a fronta před vchodem mne přesvědčí o pravém opaku, holt naši senioři, zástupci živočišného druhu „Člověk mrazuvzdorný“, jsou nezlomní. Nezastavil je dokonce ani covid, někteří zvlášť odolní jedinci navštěvovali poštovní úřad i několikrát denně. Patrně jim chyběl sociální kontakt a boxovací pytel.
Tak pojďme na to, máme tu prvního zákazníka: Dobrý den, přejete si? Táži se ho a žádná reakce. Tak malinko přidám na hlase, pán asi hůř slyší. Zase nic. Možná je cizinec a nerozumí mi, tak to zkusím anglicky: Good morning! What can I do for you? Ani ťuk. Zvýším tedy hlas, jak nejvíc to jde. A že mluvím opravdu nahlas, potvrdí i mladík na konci fronty, který mne slyší i přes sluchátka na uších a v nich „tuc tuc“, které doléhá až ke mně. No konečně jsem se dočkala reakce, ovšem takové, kterou by nikdo nečekal: „Proč na mě tak ječíte? Budu si na vás stěžovat!“ Za jakým účelem tento starší pán na poštu přišel, netuším, patrně potřeboval pouze ukojit svou nutkavou touhu někomu po ránu vynadat. Obsluhuji dalšího zákazníka a najednou pocítím chlad po celém těle. Ne, není to husí kůže, i když tu taky někdy mívám. Příčinou je seniorka v kožichu, která stojí mezi dokořán otevřenými dveřmi a čte si ceduli na nich, jako by se nechumelilo. Slušně dámu upozorním, aby nám nevětrala, jelikož venku je mínus deset a bude-li ještě chvíli číst, bude vevnitř taky. Odsekne, že si přece musí přečíst, jak máme otevřeno. Ono to jde dost dobře, i když máme zavřeno, cedule je z venku. Myšlenkové pochody některých jedinců zkrátka nechápu….
Klienti pobrali důchod a vyrazili za slevovými akcemi do víru velkoměsta, tak je chvíli klid. Před polednem se přiřítí dva patrně manželské páry, rovněž v důchodovém věku, dřepnou si ke stolku, živě gestikulují a ještě živěji hovoří. Pánové rozebírají včerejší utkání hokejové extraligy, jejich polovičky klasiku – co budou vařit. Čekám, kdy se zvednou a zamíří k přepážce. Marně, patrně si spletli poštu s čekárnou na nádraží. Chtěla jsem je upozornit, že u nás se vlaku nedočkají, neb k nám koleje nevedou, ale jsou tak hluční, že by mne neslyšeli. A od rána už mé hlasivky vytrpěly dost. Pomůže mi zákaznice – paní z úřadu, co si zrovna vybírá z boxu firemní poštu. Upozorňuje hosty, že kávu tu opravdu nepodáváme. Dostane se jí odpovědi, že se přišli jen ohřát. Co na tom, že ostatní zákazníky vůbec neslyším….
Odpoledne přichází „zlatý hřeb“, moje sousedka z vedlejšího domu, notorická stěžovatelka. Včera si stěžovala, že jí někdo ukradl ze schránky noviny, předevčírem, že pošťačka chodí moc brzy. Tak copak to bude dnes? Aniž by počkala, až ji vyzvu, spustila a není k zastavení: „Poslala jsem peníze na špatný účet a chci je zpátky. A vy to musíte zařídit! Musíte zjistit, komu ten účet patří, musíte….“ Po chvíli se mi konečně podařilo ten vodopád slov utnout a upozornit nerudnou zákaznici, že nejsme detektivní kancelář. Marně se jí snažím vysvětlit, že se musí obrátit na banku a radím, jak má postupovat, i když bych nemusela, protože tato záležitost se pošty vůbec netýká. A za dobrotu na žebrotu! Při odchodu pronese hodně nahlas tak, aby to slyšeli všichni přítomní: „Jste zloději, okrádáte lidi a udám vás policii.“ Co na to říct? No comment.
A na závěr pohádková babička odvedle. Drobná osůbka v šátku – kde se vzala, tu se vzala, najednou stojí u okénka. Pozdraví, poprosí, poděkuje, rozloučí se a popřeje hezký zbytek dne. Zjevení z jiného světa! Chtělo by to víc takových pohádkových babiček a ani by nám nemusely plnit přání, stačilo by, kdyby se chovaly slušně.
Poznámka pod čarou pro věčné kritiky: Článek není vymyšlený ani přikrášlený, přesně zachycuje drsnou realitu jednoho všedního dne z pohledu pracovnice poštovní přepážky. A proč jsem si vzala na mušku seniory? Protože téměř nikdo jiný na poštu nechodí.
