Vojna za komunistů: Mazák rovná se komunista? Vracely se domů trosky? Ale kdepak!

Dnes jsem si přečetl článek jednoho z autorů Seznam Média, o vojně za předchozího režimu. Viz odkaz. Opomenu, že někteří dnešní „autoři“, včetně tohoto, nemají určitou primární potřebu a slušnost, než něco napíší, se o tom dozvědět, natož si ověřit objektivitu svých zdrojů.

Výsledkem je pak – při vší úctě - slátanina, která neříká vůbec nic o skutečné vojně a o pravdě, ať je jakákoliv. Je to taková pitomost, že se na ní nedá nic posuzovat a porovnávat.

Možná i autor netuší, co je to respekt k přátelství, k disciplíně, a že k tomu být chlapem nestačí napsat mizerný článek.

Taris Bogdatis (článek, jak je vojna špatná, ze dneška pak článek o té samé vojně, na níž byla legrace…)

To, že z vojny – podle autora - chodili hlavně trosky, svědčí o tom, že autor opravdu netuší, která bije. Mně můj táta říkal – až se vrátíš z vojny, na ty špatné věci zapomeneš a zůstanou ty dobré vzpomínky a kamarádi. A bylo to a je přesně tak. Protože vážit si kamarádství je přesně to, co vojna naučila nejvíc. Bez spolupráce jste sami nic nezmohli. A často jste pomoc potřebovali.

Neznám nikoho, opakuji nikoho, ze svého okolí ani z kluků, kteří šli se mnou z vojny, kdo by se vrátil jako troska.

A i když to zejména po té armádní a socialistické stránce bylo otřesné a hloupé, spousta charakterů ukázala své hnusné stránky, ale u jiných ty skvělé, a dva roky zbytečně moc, pořád to byla zkušenost, která postavila kluka na nohy a hlavně naučila starat se o sebe.

Sloužil jsem jako záklaďák na vojně dva roky na evidenčním oddělení útvaru, kde bylo na 300 vojáků z povolání a asi 1200 záklaďáků. Byly jsme poměrně velkým útvarem, ale byly i o dost větší. Na oddělení jsme měli spisy všech vojáků, s velitelem oddělení jsme řešili jejich zařazení k jednotkám a pozicím. Věděli jsme jejich civilní vzdělání, zaměstnání, výjimky ve zdravotním stavu, případné rozsudky od soudů – za násilí, krádeže a další. Věděli jsme u všech, odkud jsou a zapisovali jim do spisu dovolenky, opušťáky, svatby, rozvody. Totéž u důstojníků. Díky této „štábní funkci“ jsme s většinou důstojníků mluvili, šly přes nás veškeré prohřešky (basy) záklaďáků, žádosti o přemístění důstojníků i záklaďáků, předčasná propuštění do civilu. Znali jsme veškeré kanceláře útvaru, i civilní. Dostali se k nám logistické informace. A samozřejmě a především – znali jsme principy fungování útvaru a také charaktery důstojníků i některých záklaďáků, třeba když jsme zapisovali jejich prohřešky či trestné činy do spisu. Žádné GDPR neexistovalo.

Popíši tedy fungování i z těch technických pohledů a pak svůj názor a zkušenosti ze vztahu s lidmi a co mi vojna dala či vzala. Samozřejmě ta druhá část je individuální podle zkušeností každého.

Vojenská služba byla povinná pro všechny muže starší osmnácti let, kteří prošli odvodem jako tzv. schopní vojenské služby. Odvod byla „slavnostní“ událost, kde se sešli kluci podobného věku z téhož okresu. Předváděli odvodové komisi svou postavu bez trenek, vysvětlovali, proč nemohou na vojnu a obvykle jim to nebylo nic platné. Chtěli jsme se vyvlíknout snad úplně všichni, já to zkoušel přes alergii. Ti, co měli kliku nebo protekci, dostali modrou knížku. Tedy, že nemusí na vojnu a místo ní obvykle šli na tzv. civilní službu, tedy třeba dělat sanitáře do nemocnic apod. Protekce dovedla ovlivnit i to. Ta knížka vůbec modrá nebyla. Někteří šli na vojnu jen na pět měsíců, tzv. pětimetři – třeba proto, že už měli rodinu a děti, ale moc jich nebylo.

Samostatnou skupinou byli absolventi vysokých škol, tedy absové, kteří měli povinnou vojenskou přípravu už na výšce a na vojnu chodili na jeden rok. Neprošli přijímačem, měli jiné výložky a byli obvykle na funkcích velitelů menších jednotek.

A když jste při odvodu štěstí neměli, dostali jste po čase povolávací rozkaz – malý papír s termínem a útvarem, u něhož se máte daný den hlásit.

Na vojnu se chodilo dvakrát ročně. V dubnu a na konci října. Na evidenčním jsme asi dva měsíce předem dostali spisy vojáků, kteří k nám měli dorazit. Rozdělili jsme je zejména podle dvou hlavních hledisek – zdravotního a podle vzdělání: A – zcela zdravý, B – lehké omezení (B1,B2, b3 mentální či jiné omezení), C – závažnější zdravotní omezení. Já měl alergii, takže se Céčko hodilo.

Na náš útvar přicházelo každý termín asi 300 vojáků.

A přišel den D, kdy největší práci měli výstrojaři, holiči (u nás byli civilní kadeřnice) a doktoři s injekcí „na všechno“. Evidenční si odškrtávalo příchozí podle jmen a posílali je k přijímacím rotám. Tady se hojně vyskytovali vojáci, obvykle mazáci, a do nováčků ryli.

Pokud se někdo nedostavil na vojnu, bylo to obvykle, že se cestou nalil a přijel pozdě. To celkem šlo, akorát mu to čekající strážní a výstrojaři nechali sežrat.

Tady jsme jako nováčci poprvé pocítili, že nám končí svoboda a že je to situace ve fofru, kterou nikdo nechápal a nestačil mu. Poprvé jsme pochopili, že na nás nikdo s ničím nepočká. Že když se nám něco ztratí nebo nám to někdo vezme, těžko to získáme normálně zpátky. Postupně jsme začali chápat, že je především na nás samých, jak hodně či málo si budeme vojnu komplikovat.

Důležité bylo, že na určitě funkce na útvaru směly být jen dané zdravotní skupiny. Porušení by byl při kontrole z nadřízených orgánů (divize, armáda) značný problém. Áčkaři šli na funkce do tanku, k dělu. Béčkaři na některé podpůrné, céčkaři mohli do kanceláří, na výkonné praporčíky (starali se ve všem o četu či rotu).

Z hlediska vzdělání se třídili důležití kuchaři, řidiči a další technické funkce. Poptávka byla po ekonomkách, znalých psaní na stroji pro umístění na písaře a hlavně výkoňáky. A zvlášť se třídili hoši s členstvím v KSČ. O jejich využití až dále.

Tady se už projevila nedokonalost vojenské logiky. Některých profesí bylo málo, ale potřebovali jste jich hodně. Takže dialogy: „Na téhle pozici má být instalatér!“ „Ale už tu žádný není.“ „Musíte ho sehnat!“ byly dost časté. Řešilo se to riskantními přesuny lidí na funkce a uložením spisu dočasně někam neviditelně stranou, než se zapomene…

Okamžitě po příjmu se vojáci v pracovních četách odebrali do prostor pro přijímač, tedy měsíční období, kdy si všichni nováčci zvykají na vojenský režim, učí se povely, pochodovat (ne každému to šlo!) a též – poslouchat. Nestíháte úkoly? Nestíháte tedy ani oběd. Nikdo se s vámi nemaže.

Čili – učíte se starat o sebe.

Ale rozhodně tam nikdo neodpadl hlady, ani ta největší nemehla. Pokud jste nestíhali sníst celý oběd, s radostí jsme všichni v chlebníku nosili suchý chleba.

Jedna z hovadin tehdejšího režimu bylo PŠM – politické školení mužstva. Učili jsme se nazpaměť předpisy, to by šlo, ale taky politické činitele a za vším byl vzor Sovětský svaz. Kluci, co na učení prostě nebyli, měli problémy – protože podle toho byl hodnocen i zodpovědný důstojník.

Po měsíci výcviku následovala přísaha – tedy první veřejné vystoupení vojáků, kde jim byl přečten slib a vojáci sborově zařvali před rodiči, milenkami: „Tak přísaháme“ a pak se konečně mohlo jít na první vycházku. Velmi důležitý byl tehdy právní fakt, že voják není vojákem, dokud neprovede přísahu. Teprve pak dostal a podepsal vojenskou knížku a vztahovala se na něj opravdový vojenský právní řád. V přijímači jste tedy logicky nesměli sami na vycházky.

Po přísaze byli vojáci hned rozděleni ke svým rotám, jak to bylo předem definováno na evidenčním oddělení. Někteří odjeli na různé kurzy, obvykle 1 až 6 měsíců – řidiči aut, tanků, výkoňáci, specialisté.

Už v přijímači vznikla i silná přátelství a ukázaly se vypečené charaktery. Celá jednotka byla hodnocena podle nejslabšího článku. U nás jsme si prostě pomáhali, bylo to v našem zájmu. Sketám ovšem ne.

Nepamatuji, že by se v přijímači i přes ten velký skok do „života“ někdo výrazně sesypal. Myslím, že jsme v té době prostě nebyli takové bábovky.

Dodnes jsem v kontaktu s kamarádem, který mi tehdy jako suprák dělal v přijímači velitele. Přísný, ale férový chlap.

Tady už by mohl zbystřit autor článku, na nějž odkazuji, a něčemu se přiučit. Vysvětlím mu – a nejen jemu – jaká byla hierarchie. Dostávám se tedy pomalu k tomu, jak to fungovalo lidsky.

Jelikož byly dva nástupní termíny a dva roky, byla tu celkem čtyři základní dělení, která byla i uvedena oficiálně v evidencích: já jsem například nastoupil v říjnu 1986 (zobák) – přede mnou byl Duben 1986 (půlročák) , před tím Říjen 1985 (mazák) a půl roku do civilu měli supráci (Duben 1985).

Jak tohle dělení fungovalo?

Z hlediska vojenských předpisů naprosto nijak. Tuhle hierarchii vůbec předpisy neznaly – ale tolerovala se jako výborný pomocník pro důstojníky, protože za ně řešila řadu situací.

Toto dělení mělo mezi vojáky větší váhu než vztah k důstojníkům. Ač musí zakláďák zdravit všechny vyšší šarže, důstojníky jsme zdravili obvykle až od kapitána výše. Někdy dělal obyčejný poručík potíže, buzeroval. Obvykle se pak na něj „zapomínalo“ při plnění úkolů a tak.

Výrazně větší a zásadní význam měl vztah mezi vazbami mladí a mazáci. Říkalo se tomu mazácká vojna.

U některých útvarů ale vedla gumácká (důstojnická) vojna, kdy se dbalo výrazně na dodržování předpisů, pořadového vystupování a prostě důstojníci vám byly pořád za zadkem. Ale třeba letecké útvary už nebyla sranda, takže to mělo i svůj důvod.

Do nástupu dalšího termínu jsem byl zobák a v hierarchii jsem byl tedy „podřízen“ mazákovi téže roty (o rok déle na vojně než já). Nemohl mě úkolovat půlročák (o půl roku déle), ten mě mohl řídit v úklidu, a jeho zase „řídil“ suprák (půl roku do civilu) – v potravním řetězci vojny byl na vrcholu.

Tady autor odkazujícího článku dojde jistě k velkému údivu, protože pojem mazák neznamená rudá knížka, vůbec s tím nesouvisí.

Tady nastupuje pojem šikana, ale o té samostatně níže.

Povinností nováčků bylo uklízet, starat se o topení (u nás kamna na uhlí!), měnit povlečení už více jak dvaceti postelí, neboli bidel, mýt nádobí a tak. Až sem zcela v pořádku.

Dalším, co po vás mazáci mohli – nikoliv z hlediska řádu - chtít, bylo sehnání jídla, tedy bufetu, nebo pití – sahary. Tady se ukázaly vaše schopnosti – buď jste dali jídlo ze svého, ale toho moc nebylo, nebo jste prostě museli vyrazit za kamarády či jinými lidmi. Výborné byly balíky z domova. Odmítnutí mohlo mít drsné důsledky.

Ale tady píši mé hledisko – měl jsem štěstí, byl jsem mezi celkem solidními lidmi. I když někteří jídlo chtěli, nebylo tam násilí ani výhružky a bylo to celkem výjimečné a hleděli jsme si jen svého úklidu. Totéž už jinde nemuselo a ani neplatilo. V tom vše bohužel sehrála roli i úroveň inteligence. A nešlo při tom o vzdělání.

Každý z uvedených levelů měl i své vnější projevy a rysy. Mazáci a supráci směli například nosit přezky na kanadách křížem, mohli mít vzadu roztaženou lodičku a pádlo na kabátě či saku – tedy záložce na zádech, kterou držel opasek. Také směli jíst lžící i nepolévková jídla… Opravdoví blbci dobývali tvrdé maso jen lžící, protože prostě byli mazáci…

Jak toto porušil nováček, byl mazákem nemilosrdně v lepším případě zpucován, v horším dostal trest.

Obvyklým dotazem mazáka bylo „za kolik to máš, zobáku?“ Vaší povinností bylo odpovědět číslem, kolik zbývalo do civilu – maximem bylo 730. Byl to ale chyták, protože takové číslo se říkat nesmělo, bo by shořelo na jazyku 😊 Zcela nemyslitelná byla odpověď „za málo“, a to i třeba na obyčejné „díky“.

Z hlediska neznalce absurdní věci, ale tak to prostě bylo. A pokud tam nebyla šikana, tak to prostě normální chlap dal.

I tohle se dalo snést, a nebo spíše si na to zvyknout. Samozřejmě, že první dojmy dovedly vykolejit, ale právě umět si zvyknout na složité situace a ještě lépe se z nich dostat, patřilo k tomu, co se jste si mohli na sobě cenit. Opět platí – že šikana byla ale zcela jiný level.

Být mazákem nebyla samozřejmost. Krátce před odchodem mazáků (supráků) do civilu, což bylo těsně před příchodem dalších nováčků, došlo k rituálu pasování na mazáka.

Z dnešního hlediska by to asi končilo u soudů, ochránců práv a tak dále. Důrazně podotýkám, že sám násilí nesnáším, ale tady šlo o rituál, ne šikanu. A po roce jste na vojně už ledacos dovedli vydržet!

Povyšování bylo různé podle zvyklostí na daném útvaru. Obvykle se sešli mazáci v místnosti a „své mladé“ po jednom zvali dovnitř, kde si musel lehnout a odhalit břicho. To mu bylo polito nějakým alkoholem. Mlaďocha pak někteří drželi za ruce a ostatní postupně lžíci obouchávali břicho, takové lžícové pupendo. Je pravda, že břicho bylo nějaký čas modré, záleželo na jednotlivcích, ale obecně nic, co by se nedalo vydržet. Pak si povýšený nový mazák s ostatními podal ruku, vypil panáka či zapálil cigáro. A a od té chvíli nemusel uklízet, mohl si převázat kanady, roztáhnout lodičku, sedět na bidle i přes den a rozmlouvat se supráky. 😊

Jiné útvary měly třeba povyšování opaskem na holou.

V naprosto výjimečných případech (já žádný nezažil) nebyl dotyčný povýšen – pokud třeba donášel nebo podobně. A k takového jedince pak nemuseli poslouchat jeho mládí, tedy služebně o rok mladší.

Pro mne mazáctví především znamenalo, že nemusím uklízet, tedy dělat rajóny.

Díky spisům a v podstatě nezbytnosti je procházet kvůli zařazení jsme měli značný přehled o tom, jací to jsou lidé, odkud jsou a někdy i co mají za sebou.

Já to měl do Klatov 200 km, ale kluci z Východního Slovenska skoro tisíc! Jezdili domů více jak celý den. Měli jsme kluky, kteří byli umělci, muzikanti, dokonce i dva dnes známé herce. Byli kluci, kteří neuměli číst ani psát, nebo uměli jen maďarsky. Bylo nesmírně těžké je někam umístit, resp. se s nimi domluvit a dát jim povely a úkoly.

Byli tam kluci všech povah a charakterů, na které si vzpomenete. Některé bych potkat nemusel, některé nesmírně rád. Statisticky platilo – a zde zásadně píši za sebe, že Slováci, obzvláště Východňáři byly horké hlavy a pro chlapské vyřizování nešli daleko. Ale byli to fajn kluci. Moraváci – prostě samá sranda a odevšad se vozila skvělá slivovice a sýry a tak! Vynalézaví borci zatavili slivovici do konzerv se švestkami nebo s meruňkami. No paráda!

Důstojníci byli také z celé republiky. Ale tak daleko často za trest, když se třeba v Košicích poprali kvůli zahýbající manželce, a dokonce po sobě stříleli…

Šikana měla různé podoby a byl to a je – prostě průser a svinstvo vznikající v postižených mozcích. Viděl jsem kluky z tankových rot, kteří ráno na rozcvičce měli monokly, krev u nosu. Ze své pozice evidenčáka jsem byl jednou (sotva dva měsíce na vojně) večer na tankárně, kde zrovna probíhal „vláček“ – mladí vojáci se drželi v řadě a běhali po schodech. Opilí mazáci na ně řvali a občas někteří něco schytali pěstí. Šel jsem pro vojáka na odvelení k jinému útvaru. Dostal jsem se na pokoj, kde byl zcela nalitý voják, o němž jsem ze spisu věděl, že byl v civilu několikrát souzen za násilí. Držel v ruce sekeru a řval, že mě zabije a co tam chci. Byl jsem připosrán a neodvážil jsem se mu říct, proč tam jsem, a něco si vymyslel. Na což ti kluci, kteří to zažívali denně. Tady jsem přesvědčen, že to mohlo někoho vést k sebevraždě nebo k tomu, že se nevrátil z dovolené a tak. Ten voják později napadl pěstí důstojníka a sebral mu pistoli. Šel sedět na několik let na Bory.

Ano, případy šikany byly a nebylo toho bohužel málo. A byly důvodem i k pokusům o sebevraždu, k přemístěním vojáků, kteří měli odvahu mluvit, jinam. Jeden takový přesun jsem zařizoval, museli jsme kluka vést z útvaru mimo řádnou dobu, aby si na něj mazáci nepočkali.

Ale ve většině případů ti šikanování pak jako mazáci šikanovali stejně i „své mladé“ s odůvodněním, že jim to přeci dělali taky… A tito lidé rozhodně nechodili domů zlomení a jako trosky! Dodnes mi není jasné, co se v takových hlavách pak odehrávalo…

Oplácet na jiných příkoří je o charakteru, o zbabělosti. Nikdy jsem ani spousta dalších neposlal své „mladé“ pro jídlo. Považoval jsem si, že si ho dovedu zajistit sám. Nevím, co by se mnou udělala skutečná šikana, kterou zažila řada kluků, ale s odstupem času považuji vojnu za zkušenost. Když už nastala, vzal jsem si z ní to podstatné. Mým mazákem byl i kluk, který si nikdy na donášení jídla a podobně nehrál. Jsme dodnes přátelé.

Principy tehdejší armády jsem zkousával ještě dlouho po vojně. Díky funkci na evidenčním jsem se denně potkával hlavně s důstojníky. Zbabělost, podlézavost, donášení ale i strach a bezmoc. To vše jsem u nich osobně zažil. Byla to koncentrace všeobecného poklesu díky principům strachu, který socialistické zřízení živilo léta v celé společnosti. A taky jsem poznal pár skvělých chlapů, kteří měli o povolání vojáka jiné iluze. Nebo prostě udělali blbost a podepsali to, a nebo někdy udělali i průser a jako vykoupení bylo stát se vojákem z povolání. S takovými jsme vycházeli a ledacos pro ně rádi udělali.

Znal jsem důstojníky o vysoké hodnosti, kteří byli tak neschopní, že ani nedostávali vojenské úkoly. jejich životním cílem se stala buzerace. Co jim šlo skvěle, byla politická angažovanost a řvaní.

Politruci byli důstojníci, kteří měli vychovávat politicky i lidsky mužstvo i důstojníky. Funkce naprosto zbytečná, ale také nesmírně mocná.

Tato sorta lidí neměla dokonce na útvaru ani své spisy. Byly na vyšších úřadech. Nepodléhali v podstatě veliteli útvaru. Respektive velitel i všichni si museli dávat pozor na ústa.

Politruk našeho útvaru byl opilec a děvkař. S oblibou v časté opilosti přišel v neděli na útvar a obcházel jednotky a nutil je nastupovat a uklízet nesmyslně dokola.

Na štábu, kde jsme měli kancelář, byla i posádková ústředna. Tehdy nebyly mobily, jen sluchátka, fax a dálnopis – a zde i pro pět dalších útvarů z Klatov! A odsud se přepojovaly všechny vnější hovory! Jediné spojení se světem! Všichni kluci odsud byli naši kamarádi.

Opilý politruk jim zavolal z kanceláře, že pokud mu vezmou ještě jednou telefon, že jim tam – uřeže sluchátka… Řekli mu, že to vzít musí. A on tam došel a všechna sluchátka jim uřezal… Za normálních okolností znebojeschopnil celou posádku, tedy vojenský soud. Uvažujete správně, nic se nestalo. Útvarový právník nás doslova prosil, ať jsme zticha, a ústředňáci dostali mimořádný opušťák.

Měli jsme na společenských místnostech televize a museli jsme povinně sledovat zprávy. Byl jsem v Klatovech, kousek od západoněmeckých – tedy nepřátelských – hranic. Televize měly blokované německé pořady, které se daly chytat i na malé antény. Ale šikovní kluci předělali ovládání na skrytou možnost německou TV naladit.

Jeden z kamarádů měl na starosti kinosál a měl tam tedy i svůj kumbál. Jednou byl velitelem útvaru přistižen, že sleduje nějaký film na německém kanálu. Druhý den jsme museli připravit papíry na přesun toho kamaráda do civilní věznice za nepřátelskou činnost … Naštěstí se velitel druhý den uklidnil a zrušilo se to.

Pro řadu lidí z „nové“ doby asi těžko představitelné.

Pokud byl záklaďák členem KSČ, měl být dáván na pozice politruků rot a automaticky předsedů SSM – tedy Svazu mládeže, do něž jsme automaticky bez ptaní patřili všichni. Až na jednu bonzáckou výjimku ale to byli celkem normální kluci a schůze SSM pamatuji doopravdy asi dvakrát.

Ovšem ti, co měli nějaký proti socialistický postoj či zaměstnání, tak to snadné neměli. Jeden jehovista při nástupu odmítl převzít uniformu – putoval hned do civilního vězení. Převeleli k nám staršího kluka, který byl farářem. Zmíněný politruk útvaru, když byl zrovna střízlivý, nařídil, že musí dělat obyčejného střelce u roty, ač měl teologické a vyšší vzdělání. Dostával horší práce, ale s klukama nižšími důstojníky neměl žádné potíže. Během pár měsíců zařídil a předělal pro kluky sklepy na lepší sprchy a dal to tam pro dvě stě lidí do pořádku. Velitel útvaru mu pak dal mimořádnou dovolenou.

Na našem útvaru byla i kontrarozvědka. Dva mladí nenápadní kluci do třiceti let, které jsem nikdy neviděl v uniformě. Neměli na útvaru žádné spisy, znal jsem jen jejich jména a hodnosti.

Občas po nás chtěli spisy důstojníků nebo zaklaďáků. Na naše požadavky, že zápůjčku musíme evidovat, vždy reagovaly jen úsměvem nebo vůbec. Mohli cokoliv.

Bylo paradoxem, že jsem dělal na štábu s důvěrnými spisy, ač mám strejdu ve Švédsku a ani já ani nikdo z rodiny nebyl ve straně. Vysvětlení je snadné. Major, který velel kanceláři, byl normální chlap a potřeboval hlavně někoho, kdo píše na stroji. A můj spis prostě vždycky, když se tam měl někdo hrabat, schoval.

Jenže kontráši to věděli a pozvali si mě, asi měsíc po přijímači. Byl jsem vyplašený jak nikdy. Jestli prý jim dám adresu strejdy. Já, že ji neznám. Oni – tak dobře a pustili mě. A už se nikdy neptali. Ač mě pak celou dobu viděli v kanclu, měl jsem klid. Ale taky jsme jim nedělali potíže a oni zase nám.

U nás byla kontrarozvědka jen malá odnož velkého molocha, takže to neřešili. Ale obecně to byl úřad, který mohl spolu s politruky dělat kdekomu velmi zásadní potíže. To vše se odráželo na tom, že si důstojníci mezi sebou nevěřili, donášeli na sebe a předháněli se, kdo ukecá víc záložáků, aby podepsali vojáka z povolání.

Obvykle to podepsali nepříliš bystří kluci, kteří naletěli na domnělé výhody. Pamatuji na dva, kterým jsem připravoval papíry. Byli to vyučení kluci se špatným prospěchem a byli u vytržení z velkého plakátu nábojnice, který jsme měli v kanclu. Taková to podepsali na několik let a nejvyšší hodnost byla maximálně rotmistr, kterým se na útvaru neříkalo ani dobrý den.

Jak jsem zmínil, mezi důstojníky bylo jen málo skutečných odborníků a lidí, kteří byli prosti mizerných morálních vlastností. Na druhou stranu, pokud chtěl voják dosáhnout nějakého postupu, bez KSČ neměl šanci a musel být opravdu schopný voják.

O nějaké prestiži nemohla být naprosto řeč. S nižšími šaržemi se zacházelo i nedůstojně. Představa, že běžní důstojníci mohli opustit město, kdy chtějí, byla mylná. Museli žádat a trpělivě čekat, zda jim to bude povoleno. Stahování z volna a víkendů nebyla taková výjimka. Měli i tresty za prohřešky – domácí vězení, stržení z platu.

Řada z vojáků měla zdravotní potíže ze stresu, rozčilování. Ale někteří v tom uměli chodit. Náš velitel roty, poručík, věděl, že když nám dá určitou volnost, my mu zase zakamuflujeme jeho zašívání.

Pokud chtěl jít důstojník do civilu, rozhodně to nebylo tak snadné, že prostě půjde – jak zmiňuje autor odkazujícího článku. Obvykle totiž byl upsán na spoustu let. Musel podstoupit pohovory, výčitky, doplatit všechny půjčky, vrátit byt a trvalo to hodně dlouho. Na evidenčním jsme vyřizovali žádosti a kolky.

Neméně byrokratické to bylo i při žádosti o přemístění, většinou kvůli rodině.

Hodně traumat zažívali kluci zejména po nástupu na vojnu, když měli doma přítelkyně. Utíkali či se vraceli pozdě z opušťáků. Za všechno pak dostali basu a museli ji na konci vojny nasluhovat.

Dopis od holky o rozchodu fakt dovedl v takovém prostředí zacloumat. Na druhou stranu jsem znal kluky, kteří se naopak sami rozešli a našli si holku v Klatovech.

Tohle podle mne bylo jedno z největších působení na psychiku. Někdo měl štěstí a dovedl s z toho rychle vzpamatovat.

Já jsem naštěstí tento problém neměl a fakt jsem byl rád.

Několikrát za celé dva roky jsem se potkal vzdáleně či blíže se smrtí vojáků. Pokud to byla nedbalost, dostali jsme dálnopisem rozkaz, že velitelé musí o události informovat. Jednou se při cvičení převrátil tank a spadl z mostu do řeky, zahynulo několik vojáků. Na jednom cvičení spadl voják do jímky a doslova stovka divokých prasat ho ušlapala. Asi dva vojáci zahynuly při cvičeních na střelbách V jednom případě skočil opilý voják do mělkého rybníka po hlavě. Jednou se přímo u našeho útvaru zastřelil důstojník kvůli těžké nemoci. Byl to nesmírně fajn chlap.

Pokud se mluví o zlomeném vojákovi, jednoho jsem přece jen potkal a dodnes na to nezapomenu a je mi ho velmi líto.

Občas jsme přijímali vojáky z přesunů nebo když měli vojnu přerušenou a šli ji dosloužit. Takový byl i případ kluka, kterému bylo při novém nástupu asi 33 let, o 11 více než mě. Při příjmu nemluvil, neměl žádný úsměv, ale choval se důstojně. Ze spisu jsme zjistil, že osm let před tím jako voják ve stráži čistil samopal s ostrými náboji. Vyšla rána a zabila jeho kamaráda. On dostal 8 let v Sabinově a rovnou po konci basy šel dosloužit asi půl roku k nám. Dělal pak někde v dílně. Na jeho zlomený a přesto smířený výraz dodnes nezapomenu.

Odchod do civilu byla pro mě jedna z nejúžasnějších událostí v životě. Ten pocit se nedá převyprávět.

Nenapsal jsem tu zdaleka všechno, co by popsalo dokonale život na vojně i pocity a stresy.

Souhlasím, že z profesního hlediska byla vojna přínosem jen pro některé kluky – zejména ti, kteří tam získali řidičáky třeba na velké náklaďáky a tak. V tehdejší podobě bychom nebyli schopni vydržet v boji ani pět minut.

Vše podstatné se dalo naučit za půl roku.

Rozhodně to nebyly nejlepší dva roky mého života, ale rozhodně se většina lidí nevracela domů zlomená, ale pro mě měla vojna čtyři zásadní významy:

· Naučil jsem se starat se o sebe

· Poznal jsem, jak důležité je přátelství, bez něhož to tam nefunguje

· Naučil jsem se disciplíně. Že jsou situace, kdy prostě je potřeba někoho poslechnout, aby nebyl chaos a vše fungovalo. Že sám nic nezmůžu

· Život na vojně ukázal pravé charaktery

Může na to být různý názor a těžko ho pochopí ti, co vojnu nezažili, ale já osobně jsem přesvědčen, že by vojna měla být i v současnosti.

V jiné podobě, s odborným obsahem, bez politruků a kravin, a kratší – ale ne dva týdny ani měsíc, ale aspoň tři či šest a rozumně v kuse. Protože i fakt, že někde musíte být dlouho, bez oblíbených věcí a činností je nesmírně důležitý pro pochopení, jak se chovat a jak si vážit hodnot.

Výsledkem by měly pak být hlavně výše uvedené charakterové hodnoty. A taky schopnost bránit svou zemi a rodinu, když bude třeba.

Protože podle mne znát hodnotu sebe, přátelství a prožitých věcí pomáhá pochopit a vážit si jiných hodnot, potažmo své rodiny i své země.

V celém popisu jsem snažil vynechat emoce hodnocení a subjektivní hodnocení. Popsal jsem jen pocity a skutečnosti, jak jsem je zažil já a rozhodně nemohu tvrdit, že to bylo všude stejné.

Zažil jsem blbé chvíle i dobré.

Popsal jsem ale i (a to opravdu velmi stručně, účastníci pochopí), jak to na vojně chodilo z hlediska řízení. A i tady byly zážitky, nad kterými zůstával rozum stát. Ale někdy i humorné. A takové dovedly držet nad vodou, spolu s dobrými kamarády se zažila spousta dobrého. A s velkou úctou na ně vzpomínám… Kdo to nezažil, těžko pochopí. A vůbec to neznamená, že bych se tam chtěl vrátit. Je to o lidských hodnotách.

Ale za jedním si stojím – z vojny se nevracely trosky. Řada kluků v celé armádě neprošlo dobrými věcmi a zažili si hodně krušné chvíle a třeba nemají oprávněně na co vzpomínat. A pokud nebude někdo souhlasit s tím, co jsem psal, budu je z respektu k těm slušným, kteří vojnu zažili, ctít!

Ale jsem přesvědčen, že i tak každého vojna nějak posílila v tom lidském hledisku.

Zdroje:

vlastní zážitky

foto: http://csla.cz/vystroj/vzs.htm