Z deníku italského legionáře v první světové válce: italské zajetí, vytvoření legií

Některé části originálního deníku psané velmi drobným písmem byly nečitelné – v textu je uveden „(?)“.

Deník je natolik obsáhlý, že jej budu uvádět po částech s vynecháním informací, které jsou osobnějšího rázu, anebo přímo nesouvisí s deníkem. Na konci dílu bude uvedeno, o čem bude díl další. Ke každému předcházejícímu dílu uvedu odkaz.

Vznik čsl. Legie v Itálii

Výsledkem důrazného tlaku podplukovníka Štefánika, dr. Beneše a F. Hlaváčka, a také drtivé porážky italského vojska u Caporetta, bylo, že italská vláda dala 11. dubna 1918 konečně souhlas k vybudování „corpo cecoslovacco“ – Čsl. armádního sboru. Legionáři se lišili od běžných italských vojáků především alpinským kloboukem s orlím perem, což nosily jen alpinské jednotky – alpini – a dýkou, jež patřila do výzbroje úderných oddílů – arditů.

Hned na počátku se do legií přihlásilo 10 tisíc dobrovolců. Vstup do legie byl přísně kontrolován. Pochybná povaha, nespolehlivý člověk nebyl přijat. Za první město čsl. legií bylo určeno Foligno v Umbrii, severně od Říma.

V souvislosti s blížící se ofenzívou žádalo velitelství III. italské armády gen. Grazianiho o poslání většího oddílu legionářů do dolnopiavského úseku. Byl tedy odeslán 1. prapor 33. pluku, jehož příslušníkem byl i Jaroslav Tupý. Pluk byl nasazen na Piavě u Fossaty .

V den třetího výročí vstupu Itálie do války, 24. května 1918, byl předán čsl. legii prapor.

10. 10. Když nás Rakušané, kteří měli obsazeny vedlejší kopce, spatřili, spustili do nás z obou stran prudkou palbu ze strojních pušek a celé salvy šrapnelů, přičemž byli někteří raněni a i já jsem ucítil palčivou bolest na levé noze. Neměl jsem však času s tím se obírati, proto jsem utíkal dále. Poznal jsem, že to asi nic není, když mi to nevadí v běhu.

Pak nás vedli na kopec, na kterém bylo velitelství brigády a který se jen hemžil vojskem. Na brigádě jsme dostali vodu a pak jsme běželi dále.

Doběhli jsme k baterkám 15 cm, kdež dělostřelci měli právě večeři a přitom stále stříleli. Musili jsme se smáti. Každý byl bez blůzy, rukávy košile vyhrnuty, v jedné ruce nádobu s makarony, kterých si vždy nacpali do úst, co mohli, a hned zase běželi k dělu, aby také toto řádně nakrmili. Jakmile nás spatřili, radostí vyhazovali čapky do vzduchu a volali rovněž „bravo, Boemi!“. Měli radost z toho, že jejich námaha nebyla marnou a že se neminula s dobrým výsledkem. I my jsme měli radost a byli jsme již zase veselí jako nikdy předtím. Trochu jsme si oddechli a pak jsme utíkali ještě 1 ½ hodiny, až jsme byli z dostřelu. Pak jsme dorazili do vesnice, kde byl velmi čilý ruch. Tam nám odebrali nože a p., zkrátka nás vyšacovali, dali nám trochu vody a šli jsme dále.

Bylo nás od 102. pluku as 120. Byli jsme děsně utrmáceni, ale každý se přemáhal, protože věděl, že je z toho otroctví a trýznění osvobozen. Vzpomínal jsem na domov, co budou as říkati, až nepřijde domů ode mne dlouho žádná zpráva. Věděl jsem, že budou nejspíše souditi, že jsem padl, ačkoli jsem řekl o dovolené otci, co zamýšlím.

Z těchto myšlenek mě vytrhl křik sbíhajícího se lidu, kteří se přišli podívati na nové zajatce. Někteří se usmívali, jiní nadávali, někteří ukazovali, že nás mají svázati a p. Toho jsme si však nevšímali. Předně jsme byli rozrušeni z fronty a pak naše myšlenky zalétaly buď domů, anebo do budoucnosti, jak s námi bude asi zacházeno, poněvadž jsme v Rakousku neviděli nic dobrého dělati se zajatcema.

Za takových myšlenek jsme dorazili do vesnice, kdež nás zavedli do koňských stájí, ale vyčištěných. Každý sebou ihned hodil do slámy a usnul.

Ráno jsme se trochu umyli a pak nás dali na zahradu, kdež nám odebrali starou poštu z domova neb kdo měl nějaké poznámky, s podotknutím, že po censuře dostaneme vše zase zpět. Vyzvídali, jak to dopadá v Rakousku, jaké jsou tam poměry, které pluky byly ještě v zákopech a p. Sami však již vše věděli, poněvadž měli dobré zvědy. Řekli jsme jim vše, co jsme věděli. K večeru jsme dorazili do prvního zajateckého tábora, do Salmonové (?). Byl to tábor soustřeďovací a jen z celt postavený. Zalezli jsme, kam kdo mohl.

13. 10. Bylo nám dovoleno napsati první zprávu domů, že jsme v zajetí, Ve dvou dnech bylo do tohoto tábora přivedeno 10 000 zajatců všech národností. Nás Čechy však měli Italové nejraději, poněvadž jsme se nejlepší chovali a udržovali jsme nejlepší pořádek.

14. 10. Lékařská prohlídka, není-li mezi námi nějaká epidemická nemoc. Zase veliká švanda Totiž z toho, že každý musil udrobiti do nočníku kousek svého … a dáti lékaři, který si od každého kousek ukrojil. Jenomže my jsme na to šli chytře. Kdopak by svlékal na takový kousek kalhoty. Udělal to jeden a druzí si to od něho vypůjčovali. To by stálo za to, chytnouti to do kinematografu.

18. 10. začaly (transporty) odjížděti. Nám byl ohlášen odjezd na sobotu

22. 10. Seděl jsem ve voze a v myšlenkách jsem byl doma, kde bylo posvícení. Já jsem měl k posvícenskému obědu pohled skrze malou skulinku na slunečnou Itálii.

24. 10. Večer o 6. hodině příjezd do nádraží města Paduly. Vystoupili jsme a vojáci, kteří již na nás čekali, obklopili nás a nastal pochod do zajateckého tábora, který se nalézal v nížině mezi dvěma pásmy hor Do tábora jsme se dostali již potmě.

Při vchodu do brány kláštera, u kterého byl tento tábor postaven, jsme musili jíti po jednom, aby nás mohli dobře spočítati. Pak nás odpočítali po 275 a tuto každou částku zavedli do jednoho baráku. Byli jsme překvapeni pořádkem a zařízením uvnitř. Očekávali jsme, že se budeme váleti buď na zemi, nebo ve slámě jako dobytek, ale naše očekávání při vstupu do baráku se změnilo v radost. Pro každého zvlášť byla připravena postel (samo sebou se rozumí ne jako doma) s pěkně vycpaným slamníkem, podhlavníkem, dvěma prostěradly a dvěma dekami. Barák byl veliký, prostorný, čtyřmi řadami lůžka, z nichž dvě prostřední řady byly dvojité, vždy dvě a dvě lůžka nad sebou. V baráku i po táboře bylo elektrické osvětlení. Tam se každý řádně napil a ulehl, by si řádně odpočinul.

30. 10. Propuštění z ohrady. Vypadalo to, jako když vypustí ve zvěřinci dravou zvěř. Jeden se rozběhl ku svému známému, druhý do kantýny, zkrátka vše se rozběhlo jako zajíci po ráně.

4. 11. Dovoleno psáti první lístky z Paduly. Na baráku č. 42 byli samí Češi. Pokusili se o to, jak by se mohl zpříjemniti ten trudný zajatecký život. Zprvu hráli dva na housle, zpívali se české písně, tu a tam se vyskytl některý šprýmař „kupletář“ a tak vždycky uběhl večer jako voda. Jelikož se pomýšlelo stále na zdokonalení těchto večerů, pokusili se truhláři udělati housle, což se jim podařilo. Hudebníků se našlo dosti a tak za několik týdnů vznikla smyčcová kapela a již to bylo veselejší. Pořádali jsme večírky, zpívali se kuplety, čehož se účastnili i italští důstojníci a vojáci, kterým se to velmi líbilo, a tak se postupovalo dále, až konečně se sehrálo divadlo. Jeviště bylo postaveno z lůžek, k dekoraci stačily úplně pro začátek deky a prostěradla. Na vlásenky či paruky stačilo trochu koudele, líčidla nahradily saze, leštidlo na boty a p.

24. a 25. 12. dvojnásobná snídaně, kterou za minulý týden ušetřili, a to: 6 kaštanů nebo 9 fíků, nebo 3 ryby. Svátky uplynuly dosti rychle, za vzpomínek všech doma.

31. 12. Silvestr! Obdrželi jsme od velitele tábora přes čas, do 12 hodin v noci, rozumí se jen v táboře. Šli jsme na barák č. 42, kdež bylo hráno divadlo za účasti italských důstojníků, kteří poznávali, kdo jsou to Češi.

1. 1. 1917 – Nový rok. K Novému roku jsem obdržel první lístek z domova, ve kterém mně bylo sdělováno, že dle zpráv jiných jsem považován za mrtvého. V lístku bylo také oznámeno, že jsou mně zaslány peníze v obnosu 40 K. Těšil jsem se na ně. Přihlásila se myšlenka, zda budu příští Nový rok již slaviti doma.

11. 1. Odjezd všech Čechů do zajateckého tábora St. Marie, kdež měli býti soustředěni všichni čeští zajatci.

Tento tábor byl mnohem menší padulského, který byl na 25 tisíc, kdežto tento pouze na 5 tisíc zajatců. V tomto však byl mnohem větší pořádek, který udržoval vojenský lékař, kapitán. Do každého baráku bylo vměstnáno 130 mužů – a několik tisíc blech. Ty tam však nikdo nedával, ani je nezásoboval, neb byly tak přičinlivé, že se uživily samy. Každý den při prohlídce přikrývek bylo od každého zavražděno až 300 blech. Každý týden jsme se koupali a vyměňovali prádlo.

1. 3. Když byli Češi zkoncentrováni do tohoto tábora, počal jeden ze zajatců jménem Čapek organisovati sbor dobrovolníků, kteří chtěli vystoupiti činně ve frontě italské proti Rakousku a osvoboditi českou vlast. Pořádal přednášky, o kterých však Italové nesměli věděti, jinak by nás byli rozehnali. Chodil na velitelství k plukovníkovi a stále, neúnavně žádal o povolení k těmto přednáškám. Žádal a přesvědčoval, učil znáti český národ tak dlouho, až konečně mu plukovník povolil tyto přednášky. Pak zase šel se žádostí o povolení k založení Sokola a kopané. To bylo také povoleno.

Pak již nastal v táboře čilý život. Jedni cvičili, jiní hráli kopanou, někteří vyřezávali cigaretní krabičky. I já jsem se chytil vyšívání, čímž jsem si krátil dlouhou chvíli. Byla to úmorná práce, zvláště pro neodborníka, a vyžadovala veliké trpělivosti a chuti k této práci.

Kopaná sestávala z několika klubů. Při zápasech lepších klubů bylo vybíráno vstupné ve prospěch Českých dobrovolníků ve Francii.

O Velikonocích chtěli Češi ukázati Italům, co jsou a jaké mají vzdělání. Mělo to býti pro Italy školou, aby konečně poznali pravé smýšlení naše a aby stále nemyslili, že jsme Rakušané, jak nám stále říkali, neb dokonce něco jiného. Totiž nazývali nás „Boemi“, což ve Francii značí „cikáni“.

Na Bílou sobotu stavěli sokolové na prostorném místě uprostřed tábora, jež jsme pojmenovali „Václavák“, cvičiště.

8. 4. Po celém táboře slavnostní ruch, oznamovaly: „Sokolský sbor pořádá 8.4. 2017 na Václaváku První veřejné cvičení“.

Přesně v 8 hodin vykročili Sokolové a hudba spustila sokolský pochod. Cvičení započalo. Nejprve prostná cvičení, pak na nářadí, sokolské hry atd. Při přestávkách hrála hudba anebo zpíval zpěvácký sbor. Při první skupině držel muž nejvýše stojící český prapor a byl odměněn bouřlivým jásotem. Při druhé skupině držel onen muž v jedné ruce český a v druhé italský prapor, křížem složené. Tu nebylo od Italů konce potlesku a jásotu.

9. 4.Slavnostní odhalení obrazu „Za svobodu“. Veliké toto dílo bylo prací Bartoše, akademického malíře. Nedovedu vylíčiti zde, jaký dojem na mne tento obraz udělal.

6. 6. jsem svoji povinnost vykonal. Přihlásil jsem se do sboru dobrovolníků a byl jsem s radostí přijat, neb mě každý znal, že jsem vždy s nimi sympatisoval. Brzy po mém přihlášení přišla zpráva, že my dobrovolníci pojedeme na soluňskou frontu. Přijali jsme to s jakousi vnitřní radostí, že konečně budeme moci Italům ukázati, jaké jsou naše požadavky.

30. 6. a 1. 7. odjezd všech do Paduly. Neradi se s námi loučili velitel tábora a s ním všichni důstojníci i vojáci, poněvadž znali, že jsme dbalí pořádku a pak se nemusili báti, že by někdo utekl.

26. 9. Příjezd dr. Edvarda Beneše, generálního sekretáře Československé národní rady v Paříži. Přijel, aby poděkoval dobrovolníkům za jejich chování a aby povzbudil ty, kteří dosud stáli stranou. Nebylo mu však dovoleno jíti mezi nás, neboť Italové v Padule byli dost nedůvěřiví. Pustili ho jenom mezi výbor našeho sboru a ten pak nám tlumočil jeho rozkazy a přání.

15. 11. Jelikož nastalo v listopadu špatné počasí, při kterém se nedalo pracovati, byla nás odpočítána polovička a poslali nás dolů do tábora Certosa. Zase nastala dlouhá chvíle, kterou jsme si krátili čtením, hrou šachů, dámy, navštěvovali jsme rozličné kursy a p. Třikráte týdně bylo hráno divadlo, které tou dobou bylo tak zdokonaleno, že by se za něho nemusilo styděti sebevětší české město, neboť účinkovali též herci-zajatci z Národního divadla pražského. Dekorace byla krásná, práce to malíře Bartoše. Tento zobrazil píseň „Kde domov můj“ na oponu jeviště v olejových barvách.

1. 1. 1918– Nový rok. Koncert a jednoaktovka pro Italy. Z nás každý vzpomínal, co všecko bude musiti zažíti tento nový rok a zda nám bude dopřáno přiložiti ruce k dílu na osvobození vlasti. Doufali jsme pevně, že se nám to podaří. V hlavě se rojily myšlenky, kdo z nás se dočká příštího nového roku a zda bude již u svých drahých. Naděje dosud nebyla žádná.

15. 1. odjeli z tábora všichni tak zvaní „Austrofilci“, totiž ti, kteří dosud cítili s Rakouskem a mimo to se pokoušeli podrývati nám půdu a stále stáli v oposici proti nám.

To však my jsme také dobře věděli, že kdyby se jim podařilo propašovati naše jména, že by Rakousko krutě stíhalo rodiny všech dobrovolníků, ale to vše jsme musili obětovati, chtěli-li jsme svobodu dobýti.

12. 2. jsme byli odpoledne na kopané, když tu přišel rozkaz, že všichni dobrovolníci mají jíti do svých baráků, kdež byl pak nástup. Bylo nám oznámeno, že v nejbližších dnech odjedeme z tábora, abychom mohli vykonati svoji povinnost. Totiž že budeme ozbrojeni. Velitel setniny se ptal, zdali všichni chceme jíti do fronty proti Rakousku. Dostal jednotnou odpověď: „Všichni!“ Až se to táborem rozléhalo.

17. 2. Večer nám bylo při rozkaze oznámeno, že všichni Češi a dostanou úplnou svobodu v Itálii a prozatím že půjdou pomáhati pracovati Italům do druhé a třetí linie. Přijato bouřlivým souhlasem.

1. 3. Denně nějaký výprask některého smělého a prostořekého austriáka, z nichž některý skončil krvavě. Také při jednom takovém výprasku přiběhl na obvaziště „felák“ s kudlou zapíchnutou v zádech, který pak na to zemřel. Takových případů bylo více.

11. 3. Dělali jsme zákopy, a to ve třetí linii. Po práci jsme měli volno a mohli jsme jíti na procházku, čemuž někteří vojáci italští nemohl uvyknouti a stále na nás křičeli, abychom nikam nechodili.

Chodili jsme do okolních vesnic a hovořili s civilním obyvatelstvem, jenž nás stále mělo za zajatce, a přesvědčovali jsme je, kdo jsme, co chceme. Nechtěli nám uvěřit, že by bylo možno, aby nás vláda italská ozbrojila a pustila nás do fronty. Dokonce na nás měli zlost a řekli nám, že prodlužujeme válku.

18. 4. se k nám dostavil jeden bratr poručík, zástupce Slováků u Národní rady v Římě, by provedl odvod.Co tu bylo radosti, že konečně nadešla toužená chvíle!

27. 4. jsme dostali zbraně. Každý obdržel pušku, bodlo, nůž (pugnale), nábojnice a potřebné řemení. Pak byl sestavován oddíl automatických pistolí a to u každé setniny jedna četa, takže měla jedna setnina 5 čet.

Obdrželi jsme dvě automatické pistole, 4 revolvery, 12 pasů na střelivo (cinturony), 25 karabin a 10 000 patron a 400 karikatorků. Do každého karikatorku se složilo 25 kusů patron. Denně jsme chodili na cvičení za město nebo na dvoře kasáren.

11. 5. Příjezd československého plukovníka Dr. Milana Rastislava Štefánika, který byl ve Francii a přijel na přehlídku, hlavně však proto, aby u italské vlády zařídil toho, čeho dosud vláda nechtěla povoliti. Jelikož byl těžce nemocen, což bylo znáti na jeho bledém, vyhublém obličeji, mluviti k nám nemohl, proto za něho mluvil setník Šeba. Prostřednictvím setníka Šeby děkoval Štefánik za naše pochopení pro naši vlast a že dle pevného výrazu našich očí soudí, či lépe že vidí naši odvahu a naše odhodlání.

Hned jsme byli zavedeni ke skladišti a naše setnina obdržela alpinské klobouky a znovu defilovala. Z nás byli tedy uděláni alpini a v brzku toto obdržela celá naše armáda.

Prapory se dělily barvami. Na klobouku na levé straně měl každý jakousi bambulku a toto sloužilo k tomu, aby se za ni mohlo zastrčit pero. Barvy byly takovéto: 1. prapor bílé, 2. prapor červené, 3. prapor zelené, 4. prapor modré.

29. 5. Nástup celého pluku 33, k němuž měl generál Graziani řeč asi takto: „Bratři Čechoslováci! Při sestavování a budování vaší armády, do které jste dobrovolně a s nadšením vstupovali, slíbili jste, že svoji vlast osvobodíte a že neustanete, dokud se tak nestane.

Vím, že toužíte po tom okamžiku, kdy vám bude dopřáno vstoupiti znovu do zákopů a že jste si umínili, že z nich neodejdete, dokud společně s bratřími z Ruska a Francie neuvidíte svoji vlast svobodnou a probuzenou k novému životu. Konečně nadešla vámi vytoužená chvíle. Italská vláda povolila vstup vaší armády do zákopů. Pro začátek půjde 1. prapor 33. pluku jako výzvědné hlídky (* pozn. autora: příslušníkem 1.roty 33. pluku byl i Jaroslav Tupý).

Toto oznámení jsme přijali s bouřlivým voláním „ať žije Itálie!“.

2. 6. přišla zpráva, že od každé roty půjdou dvě čety do fronty na hlídky. Hlásila se však celá rota, nejvíce naše četa, poněvadž jsme byli všichni mladí.

3. 6. ráno jsme nastoupili do vlaku, kterým jsme odjeli do Trevisa, kdež na nás čekaly automobily, kterými jsme měli odjeti na frontu. Celkem nás bylo u čety 35.

Druhý večer jsme pak měli jeti na některý piavský ostrov na zvědy, kdež bylo naším účelem vyzvěděti, jaké národnosti jest vojsko, které stojí proti nám. Zdali jsou to nějaké slovanské pluky, tedy bylo naším účelem je informovati o naší armádě. Měli jsme sebou hlásné trouby, kterými jsme volali na druhý břeh Piavy, jindy jsme společně zpívali české písně i hymnu „Kde domov můj?“. To bylo Italům něco zvláštního, co ještě nepoznali a nikdy nezažili, aby vojsko pokřikovalo na nepřítele a zpívalo mu písně. Hleděli na nás udiveni a s jakousi tajemnou bázní a myšlenkou, kdo že jsou tito vojáci, kteří jdou do zákopů křičeti a zpívati, kdežto my se zde chvějeme strachy o naše životy, ač se chováme klidně? Očekávali, co se nám za to stane, za tuto naši smělost. Pro nás to bylo však jenom vyražení a dobrodružství.

14. 6. jsme jeli opět na hlídku. Bylo nám divné, že ač křičíme a šramotíme, nejsme v ničem rušeni. To však jsme netušili, ani si nepomyslili, že před bouří bývá vždy ticho.

Ráno o 2. hodině jsme odjeli zpět, když tu pojednou začala prudká dělostřelba rakouská. Italové pak, jak náleží, odpovídali. Jelikož byl rozkaz od italské vlády, by jakmile začne ofensiva, jsme byli staženi dozadu, odešli jsme tedy o 4. hodině zpět v největším ohni. Když jsme přicházeli k Trevisu, byl most silniční přes řeku do Trevisa prudce ostřelován 30 cm granáty. Nádraží bylo velmi již poroucháno a několik osob usmrceno a raněno. Proběhli jsme v tomto ohni přes most šťastně a bez ztrát.

Ráno o 5. hodině začali Rakušané útok. Dostali se přes Piavu a ještě týž den dobyli prvních zákopů.

17. 6. Když bylo as 7 hodin, šli jsme do první linie, dal rozkaz k postupu. Rozkaz byl však tak brzy, že 3. rota, která se měla rozvinouti na samém pravém křídle, nebyla dosud na místě, když 1. a 2. rota již vyrazily kupředu a to tak rychle, že ani major, ani druzí Italové nemohli stačiti.

Major Sagone stále volal „piano, piano“, ale nic platno, žádný to neslyšel.

Když Rakušané zpozorovali útok, počali prudce stříleti ze strojních pušek a zuřivě se bránili. To však nepomohlo, neboť jsme se po částech na ně vrhli s šílenou zuřivostí, jakou může vyvolati jenom velká nenávist a pomsta.

Při jednom takovém útoku as 7 mužů, které vedl pěšák Jan Čapek, první zakladatel sboru dobrovolníků, přišel tento do křížového ohně strojních pušek a padl, byv postřelen ze dvou stran skrze prsa. Tak dokonal, tam zanechal svůj nadějný a obětavý život ten muž, který by měl býti vzorem a příkladem každému Čechu.

V místech, kde byla 2. četa 1. roty na výzvědných hlídkách, zanechala několik mužů, rovněž tak 2. rota, kteří upadli do rakouského zajetí, kdež byli až na dva, pokud je nám známo, oběšeni.

20. 6. Odešli jsme zase do Cartone, kdež jsme byli ubytováni na sýpce velkého statku. Jednoho dne k večeru přišel nadporučík Tichý na návštěvu k 1. rotě a dal se s námi do debaty o posledním čase. Došlo to tak daleko, že jsme se s Tichým pohádali, neb on byl zcela jiných názorů než my a naše názory jakožto tolika mužů se celkem shodovaly.

Druhý den nám však chtěl ukázati, že on je velitelem roty a my že musíme poslouchati. Ráno nařídil vzít pušky s nábojnicemi a nástup všech. Ti, kteří byli napsaní jako nemocní, musili též nastoupiti. As za půl hodiny se přibelhal onen starý bratr. Tu jsem se již neudržel a prohodil jsem, jsa opřen o pušku: „Tohle je skandál, to je horší než v Rakousku, to je tyranství a barbarství“. Takže on to dobře slyšel. On se na to prudce otočil a ptal se: „Cos to řekl? Jak se jmenuješ?“ Tu jsem pokročil proti němu s puškou v pravé ruce, postavil se do pozoru a řekl jsem mu svoje jméno. Pak jsem mu opakoval to, co jsem před chvílí prohodil. To ho přímo rozzuřilo. Začal křičeti: „Odzbrojit ho, čtyři muži a pod bodáky nasazenými ho odvést!“ Hodil jsem puškou o zemi, beze slova jsem se odzbrojil a čekal na další rozkazy. Mezi tím ke mně přistoupil bratr Dušek a bratr Táfel a řekli Tichýmu „my se necháme také odvést“ a odložili zbraně.

Bratr důstojnický zástupce Hás měl za úkol vybrati 2 muže a s nimi mě odvést. Nikdo však ze střelců nechtěl jíti, až pak vystoupil desátník Droběna a střelec Najman, který byl s Tichým jedna ruka. Vtom však vystoupil z roty bratr střelec Štorc a prudce vzkřikl „když oni budou odvedeni, tedy nás musíte také odvést, celou rotu, neb my je nedáme, jsou v právu, jsou nevinni!“ a celá rota mimo oněch třech se hrnula za námi. Tu muselo býti od odvedení upuštěno a Tichý počal věc rozmlouvati.

Pak dal nadporučík Tichý rozkaz k nástupu a odchodu domů. Nechtěl jsem zbraň vzíti, až když sám přišel, že to odvolává.

V ubikaci jsem byl předvolán k řízení, kdež jsme si ještě trochu pohovořili a bylo vše spraveno.

3. 7. byli vybíráni ti, kteří se měli zúčastniti slavnostní dekorace v Bassano.

4. 7. ráno o 3. hodině nástup na náměstí, kdež stály připravené automobily k našemu odvezení.

Jednu chvíli, když bylo as 6 hodin ráno jsme jeli po rovné silnici jako šňůra, když v tom řidič prvního auta zahnul na křižovatku a druhý již neměl času zmírniti běh, tedy zahnul v té rychlosti, ale to bylo osudným. Auto se převrhlo kolama vzhůru a přelétlo napříč přes silniční příkop. Naši, kteří seděli uvnitř, spadli do příkopu do vody. Vyškrábali se všichni ven a teprve pohřešovali desátníka Brože. Zatím jsme vystoupili z auta a pomohli jsme vytáhnouti onoho raněného. Desátníka Brože naložili na jedno auto a jeli s ním rychle do nemocnice. Cestou jim však zemřel.

Do Bassana jsme přijeli as o 7 hodině. Při vstupu na ohromné sletiště nás očekávalo vojsko celé Dohody a to od každého státu jeden prapor.

Pojednou jsme byli z tohoto rozhlížení se vyrušeni udeřením zvuků hudby. To přicházel italský král Viktor Emanuel III. Ti, kteří byli navrženi k tomuto, šli do řady před tribunu, na kterouž jeden po druhém vystupoval a přijmul to neb ono vyznamenání z rukou krále a rovněž od něho stisknutí ruky a poděkování. Při dekoraci našich vojínů rozdával toto generál Štefánik. (* Pozn.: bronzovou medaili „Unita d‘Italia“ obdržel i Jaroslav Tupý.)

8. 7. ráno o 7. hodině odchod na nádraží, pak nástup do vlaku a odjezd k našemu pluku. Odpoledne jsme dorazili k velitelství divise, kdež nás očekával generál Graziani, brigadir plukovník Barrecca a generál Štefánik.

3. 8. jela deputace od 1. praporu do Milána pro prapor, který milánské dámy, mezi nimi i Češky, darovaly 1. praporu 33. pluku za boje na Piavě.

22. 9. časně ráno podnikl rakouský útočný prapor prudký útok za dělostřelecké přípravy na naše posice na kótu 703 na Doss Alto, jižně od Bago. Jelikož kóta byla našimi slabě obsazena, podařilo se Rakušanům dostati se až před kavernu „Rossu“, kdež byli však odraženi. Tento boj řídil sám generál Graziani, při čemž čile házel ruční granáty.

Při útoku zajmuli Rakušané naše přední stráže, které již nemohly utéci zpět. Poručík od 2. roty, kterého zajmuli, se jim v rukou zastřelil, když viděl, že se jinak nezachrání. Generál Graziani dával Čechoslováka za příklad. „Bojujte tak jako oni, ač jsou v cizí zemi,“ řekl.

27. 9. Navečer přišla kapela a společně jsme očekávali ohlášený nám příchod p. dr. Beneše. Najednou jsme spatřili v dáli přijíždějící automobil. Automobil přijel a z něho vystoupil generál Graziani a Dr. E. Beneš. Plukovník Barrecca podal hlášení a nato generál Graziani chtěl nám v české řeči představiti pana Dr. E.. Beneše, ale řekl jenom „Burči čechoslovaki“ a byl v koncích. Začal tedy italsky. Po tomto představení ujal se slova p. Dr. Beneš.

2. 10. jsme dostali nový oblek, boty a odznaky t.j. na klobouky orlice, na blůzy výložky a štítky na rukáv. Byla práce celou noc s přišíváním

7. 10. jsme odjeli do Kastelfrancy (Castel Franca Veneto). Z nádraží jsme šli přes město, kdež se udál případ, který sice byl vážný, avšak vyvolal mezi námi bouři smíchu a delší debatu. Totiž: při pochodu městem potkal nás jeden střelec italského pěšího vojska a nepozdravil ani italského majora, který nás vedl, ani naše důstojníky, ani nás. Než však mimo nás přešel, zastavil ho jeden ardita, rovněž pěšák, a vzkřikl na něho, jestli ví, co je to za vojsko, které potkal. Odpověděl, že jsou to Čechoslováci. Na to ardita: „Nevíš, co se patří, když potkáš důstojníky a hlavně Čechoslováky? Nevíš, že jsou to naši hosti, kteří kladou své životy za naši vlast? Jsou to hrdinové!“ Při tom musil onen vojín státi v pozoru a pak obdržel od ardity prudký políček, musil zasalutovati a teprve byl propuštěn. Z toho bylo viděti, které druhy italského vojska nás mají ve vážnosti a které druhy námi opovrhují.

Na tomto místě dříve tábořilo též italské vojsko, Když jsme odešli, tak druhý den se sběhlo několik civilních chlapců a prohledávali slámu, která zůstala po stanech. Jeden z nich našel bombu (petardu) a hrál si s ní za přítomnosti druhých. Přitom rozmotal obal, jímž byla bomba obtočena a bomba po uvolnění pojistky vybuchla. Onen hoch byl roztrhán na kusy a ostatní se s křikem rozutekli a zvláštní náhodou všichni bez zranění. Přišel pak rozkaz, že nikdo bomby v zázemí nesmí u sebe míti. Oné rodině, jejíž hoch byl zabit, byla čsl. vládou přiznána podpora. Tento případ vyvolal u tamějšího obyvatelstva rozruch a jistou nenávist k Čechům, ač se nemohlo dokázati, zda bomba byla zanechána skutečně Čechoslováky.

22. 10. byl pro nás tento den dnem památným, neboť jsme byli uznáni Dohodou za svobodný stát mající svoji vládu. Presidentem byl T.G.Masaryk. Přestali jsme býti legiemi a stali se řádným vojskem státu československého.

*

29. 10. přišla telegrafická zpráva, že zástupci vlády ve vlasti prohlásili rakouské vládě samostatnost (republiku) a tím se odtrhli od rakouské říše. To u nás vyvolalo bouřlivý jásot v prvních okamžicích a za chvíli tichou debatu a rokování a u mnohých i slzy. Každému probíhalo tělem teplé chvění a v srdci se ozýval hlas: „Zde je ovoce také tvé práce, neobětoval jsi se nadarmo“. Každý si zhluboka oddechl, ač Rakousko drželo ještě fronty a nebylo tudíž ještě úplně poraženo. Italská ofensiva byla v plné prudkosti vedena a rakouské vojsko od Piavy ustupovalo, přesto byl již každý jist, že to pro nás dopadlo dobře.

3. 11. O 8.30 hodině jsme byli probuzeni střelbou, jásotem a zpíváním písně „Kde domov můj?“. Nevěděli jsme zpočátku, co to znamená, vyběhli jsme tedy ven a tu nám hlásil vojín ve službě, že jest s Rakouskem uzavřeno příměří, které počne o 4. hodině odpolední. Byli jsme hluboce dojmuti a radovali se z toho, že konečně jest ten upír, který po 300 let vysával českému lidu krev, poražen.

Ráno nám byl přečten rozkaz vrchního italského velitele generála Diaze, v němž bylo ono příměří uvedeno. Na to jsme byli zpraveni, že ve třech dnech budeme dopraveni do vlasti.

16. 11. jsme dostali stříbrné odznaky čsl. zemí na klobouky, za něž se dávalo pero.

5. 12. jsme dostávali nový oblek, na který byly přišity odznaky a sice: výložky bíločervené na modrém podkladě. 8.12. měla býti v Padově odbývána slavnost skládání přísahy do rukou tatíčka Masaryka. Proto jsme byli oblečeni do onoho nového alpinského stejnokroje.

8. 12. V 8.30 odchod do Padovy na náměstí, kdež se shromáždily dvě divise československého vojska s jízdou a dělostřelectvem.

Po zahrání italské hymny přijel italský král a pozdravil nás „Na zdar!“ Pak Dr. Lev Borský přečetl přísahu, kterou jsme složili s obnaženými hlavami. Slovo „Tak přísaháme!“ zaznělo hromově. Na to zazpívána naše hymna. Pak byl odevzdán nový prapor od milánských dam 1. praporu 33. pluku.

* * *

9. 12. přijel k velitelství pluku Dr. Lev Borský a přehlížel každý prapor zvlášť. Řekl, že pojedeme vbrzku domů a přímo na Slovensko, abychom ho ochránili před výpady Maďarů. Obdrželi jsme rakouské pušky a italské pláště.

14. 12. odjel 39. pluk do vlasti. My jsme se připravovali k odjezdu. Co to bylo hovoru, těšení, vzpomínání, co as dělají doma, jak to asi vypadá ve vlasti. Ač jsme měli částečně zprávy, přec jsme byli zvědavi na vše. To bylo počítání, kdy už nastane den našeho odjezdu, ba někteří si počínali jako malé děti.

15. 12. Konečně přišel rozkaz k odjezdu. Rychle bylo vše složeno, nový oblek uložen na voze pro kancelář a ve 3 hodiny odpoledne jsme nastoupili pochod k nádraží do Batogli (?). Tam jsme se rozložili na lukách. Pak jsme šli do města ještě si něco v Itálii koupiti.

16. 12. ráno o 3.hodině jsme nastoupili do vlaku. Časně ráno projížděl nádražím tatíček Masaryk s italským králem. Jeli jsme přes Padovu, Mestre, Treviso, přes Piavu, a to právě přes most, u kterého jsme byli v červnu v bojích. Pak jsme jeli přes řeku Tagliamento. Celou cestu přes Itálii se ve všech vozech zpívalo, mávalo na italské vojsko a obyvatelstvo.

U Piavy jsme viděli účinky italských střel a poznali toho, jak asi bylo Rakušákům teplo, když jim tam tak topili.

Při jízdě přes Rakousko jsme nezpívali žádné národní písně, jenom světské, aby se nám nemohl vytýkati, že chceme provokovati. Nemohli jsme se dočkati chvíle, kdy vjedeme na českou půdu.

19. 12. Konečně nadešel ten den! Časně ráno, když již byl každý mrzut, přijeli jsme na jednu stanici, kteráž byla ověnčena a opletena chvojí, v níž byly vpleteny růže a zasazeny tabulky s různými nápisy a hesly, jako „Na zdar!“, „Ať žijí legionáři!“, „Sláva našim osvoboditelům!“, „Ať žije tatíček Masaryk!“, „Ať žije Willson!“ a p. Zřízenci na nádraží volali „Na zdar!“ a tu jsme již poznali, že jsme na české půdě. Hned bylo po spánku a každý se tlačil ku dveřím, aby shlédl první krásy své rodné vlasti.

Tak jsme projížděli jednu stanici za druhou, všechny krásně okrášlené. Na které jsme zastavili, ihned kdo byl na stanici, běžel k vlaku, aby se ptal na příbuzného nebo známého. Byli jsme překvapeni počasím, každý si představoval, co již bude v Čechách sněhu a zatím bylo úplně bez sněhu, pouze umrznuto. Obloha byla málo zachmuřená a dodávala ráz vážné chvíli, kdy se vraceli synové znovu vzkříšené matky Čechie.

Kolem šesté hodiny blížili jsme se k Českým Budějovicím, již se rozednívalo. Na nádraží nás uvítal ohromný zástup lidu s kapelou polního pluku 91 v čele, která hrála hymnu.

V Budějovicích jsme musili z vlaku vystoupiti a nastoupiti do jiného, do našeho vlastního, českého. Italský vlak, kterým jsme přijeli, musil býti poslán zpět. O 1 hodině odpoledne jsme měli vyjeti dále na Slovensko a mezi námi se hovořilo, že prý pojedeme přes Prahu. Na nádraží se projížděla nová lokomotiva, krásně ozdobená, ověnčená, s dlouhými stuhami v národních barvách a uprostřed s obrazem Masaryka. Byla to lokomotiva připravená pro tatíčka Masaryka, aby ho převzala na hranicích jím osvobozené země a dovezla ho do matičky Prahy.

Každému oči svítily radostí, když slyšel kolem sebe jeho rodnou, tak milou řeč. Nedovedu vylíčiti naše dojmy, zažité v prvním městě své vlasti. Nezapomenu nikdy na tyto okamžiky – nikdy!

Dosud jsme nevěděli, zdali je to vše snem či skutečností, a již jsme vjížděli do stanice Veselí-Mezimostí, odkud k nám zaléhaly milé zvuky „Kde domov můj?“ Pak jsme jeli na Jindřichův Hradec, kdež opět spousta lidu s hudbou čekalo.

Když se již počal vlak pohybovati, přilétl do vozu malý balíček, vhozený tam jednou mladou dívkou, druhý pak upadl k zemi. As pět rukou se hnalo po balíčku uvnitř vozu a jeden, bratr Emil Šťastný, byl skutečně šťastný, že balíček ulovil. Opatrně jej rozbalil a dobyl z něho jitrničky a adresu dárkyně s poznámkou „Našim osvoboditelům“. Nyní nastalo dělení. Četa pozůstávala z třiceti mužů, tedy uděláno 30 kusů, či kousků, což provedl onen šťastný bratr. Na stanici další od Jindřichova Hradce byl nápis „Žij, drahá Čechie – chrabré ještě děti máš“.

20. 12. jsme dojeli ráno do první stanice Střelice, pak přišlo Brno, kdež nás čekaly dvě kapely. Umyli jsme se, dostali čaj. Stanice však nebyla vyzdobena, poněvadž tam bylo mnoho Němců. Pak jsme jeli přes Hustopeče k Břeclavi.

Odpoledne jsme dojeli do Břeclavi. Setník po uvítací řeči se nám představil jako velitel roty z tak zvaného „zeleného kádru“, o kterémž jsme slyšeli v Itálii. Byli to vojáci, kteří za rakouské vlády zběhli buď přímo z pole, nebo z dovolené, a usadili se v hlubokých lesích, kdež se opevnili, opatřili zbraně ukradnutím jich vojenským povozům, nebo je přinesli od svých kádrů. Potravu jim poskytovali okolní občané. Zažili několik bojů, neboť na ně bylo vysíláno vojsko a podnikány na ně útoky. Četnictvem byli pronásledováni a nejeden z nich, když byl četníkem eskortován vlakem, se mu vyškubl a oknem vyskočil ven. Prohlášení onoho setníka vyvolalo mezi námi jásot a provolávání jim slávy.

Nato jsme odjeli za bouřlivého volání dále a večer jsme dojeli do Šaštína - Slováci nás přivítali s velkou radostí a ochotou.