Z deníku italského legionáře v první světové válce: na italské frontě

Deník, který si můj děda Jaroslav Tupý vedl po celou dobu první války až po nástup k četnictvu, několik let před začátkem druhé světové války, objevil můj otec Vladimír Tupý v dědově pozůstalosti v roce 2006. Deník se stal součástí jeho knihy Kořeny a kořínky.

Některé části originálního deníku psané velmi drobným písmem byly nečitelné – v textu je uveden „(?)“.

Deník je natolik obsáhlý, že jej budu uvádět po částech s vynecháním informací, které jsou osobnějšího rázu, anebo přímo nesouvisí s deníkem. Na konci dílu bude uvedeno, o čem bude díl další. Ke každému předcházejícímu dílu uvedu odkaz.

Itálie byla původně v trojspolku s Německem a Rakousko-Uherskem. Její postavení v trojspolku bylo velmi podivné a odporovalo duchu italských dějin. Otcem tohoto zvláštního stmelení byl Bismarc.

Vypovězení války Itálií nebylo tedy pro Rakousko překvapením. 3. května 1915 vypověděla Itálie Rakousku spojenectví. Itálie vstoupila do války téměř o celý rok později než ostatní státy

15.12. jsem byl poslán se svobodníkem a ještě dvěma muži na kopec 196 metrů nad mořem, kdež jsme byli jako pozorovací stanice. Prací naší bylo seděti a dávati pozor po italských letadlech a pak počítati rány italských střel, které dopadly na rakouské území, totiž tak, že jsme měli každý kopec očíslovaný a dle toho jsme zapisovali, kolik dopadlo střel na ten či onen kopec, což jsme pak hlásili telefonní stanici, která se nalézala též na místě, kde jsme byli my. Ti pak to hlásili na velitelství pluku.

Jelikož se proslýchalo, že již brzy půjdeme na Doberdo, dostal jsem zaječí úmysly, zkrátka jsem se chtěl ulíti. Šel jsem k lékařské prohlídce k plukovnímu lékaři, který mi řekl, abych přišel ještě druhý den a pak že budu poslán pryč. Měl jsem z toho radost. Ale tu se stalo večer něco, což mi všechnu radost zkalilo. Přišel rozkaz k připravení se k odchodu do zákopů. Inu to se ví, abych nepřišel o tu rajskou slast. Nic nepomohlo, musil jsem si sebrati svůj barák na záda a jíti dle hudby, kterou nám Italové uspořádali na cestu. Byla to pravá trnitá cesta, po jaké se prý chodí do nebe, ale my jsme do nebe nepřišli, z jaké příčiny, nevím. Nejspíše neměli důstojníci dobré mapy a my zbloudili místo do nebe do správného pekla.

4.4. jsme šli, dvě čety, zesíliti 15. setninu. Měl jsem u čety několik kamarádů-krajanů, s kterými jsem se uradil, že se jedné krásné noci ulejeme. Co to znamená, to každý válečník zná, hlavně Čech. Seděl jsem v úkrytu, tiše, jako bych se bál, bych někoho spícího nevzbudil. Večer přišel rozkaz, že k ránu bude od 91. pluku úderná trupa dělati útok na levém křídle našeho pluku a na pravém křídle že se má spustiti prudký oheň z pušek.

Byl jsem v úkrytu s jedním svobodníkem. K ránu ve 3 hodiny jsme spustili rozkázaný oheň. Tu přilétla jedna z mnoha vrhaných min za náš úkryt a svobodník svým výkřikem dal najevo, že jest raněn. Utržil 27 ran ve svých nohách. Odnesli jsme ho do kaverny a já opět usedl do úkrytu. Teď byl vhodný okamžik si ji prsknout. Namočil jsem si kus deky, kterým jsem obalil ruku a před ni jsem položil kus prkna. Teď jsem připravoval pušku k výstřelu, ale nemohl jsem ji nikterak tak, abych se mohl do dlaně bouchnout, poněvadž puška byla dlouhá. Po nějaké chvíli, když neslyšel z mého úkrytu žádnou střelbu, přiběhl kadet a křičel, co dělám, proč nestřílím. Jak jsem ale mohl stříleti, když jsem chtěl a nemohl jsem. Byl jsem rád, že nezahlédl hadr na mé ruce, neb pak bych to byl prohrál na celé čáře.

Za chvíli přiběhl jeden, pak druhý a třetí kamarád k mému úkrytu s radostným zvoláním „Jardo, já už ji mám“, neb „já už jdu“, „už si to nesu“ ap. Každý šeptal „koukej, ať nás dohoníš“. Mě však potom přešla chuť.

9.4. jsme měli přehlídku od velitele brigády, který s námi prováděl ihned cvičení a útoky přes kamenné zdi a to tak dlouho, až si někteří natloukli, poněvadž byl každý unaven po těžkém pobytu v linii. Tu přistoupil plukovník Schlenk před brigadýra a hlásil mu, že mužstvo je po třínedělním pobytu v zákopech a strádáním vysíleno, dosud že si neodpočinulo. To uznal milostivý pan brigadýr a dal rozkaz k ukončení cvičení. Potom byl nástup k defilé. První defilovala 16. setnina. Jelikož hudba hrála pomalu a generál dával takt rychleji a kapelník neuposlechl, tu je generál vyhnal a my jsme defilovali bez hudby. Defilé dopadlo dobře.

23.4. šla 16. setnina od 102. pluku a 12. setnina od 91. pluku na práci na Doberdo k lesu zvaný „les smrti“. Tam naučil setník od 91. pluku poručíka Ferdu od naší setniny, jak má jmenovati vojáky. Totiž onen Ferda nenazval vojáky jinak než svině, prase, pse.

Na konci dubna jsem byl odeslán ještě s dvěma ku 12. setnině k oddílu vrhačů ručních granátů. Chodili jsme denně na cvičení. Při jednom cvičení ve vrhání granátů svobodníkovi granát vybuchl hned po uhození v ruce. Ruku měl roztrhanou, nohu utrženou a mimo to mnoho jiných ran.

18.6. v neděli jsem myslil na domov, kdež se odbývala právě pouť. Věděl jsem, že to není takové jako v míru, ale raději doma o bramborách než tady o ničem, pod širým nebem a v žaludku „kočáry“.

22.6. ve čtvrtek o Božím těle ráno v 9 hodin polní mše. K obědu guláš z konzerv, 1/6 chleba a trochu rozbitých sucharů. Měli jsme totiž každý den újmu. Večer na tři lžíce fazol a kávu. Jak závistivě jsme pohlíželi ku kuchyni, kdež kuchaři každé poledne strojili pečeně, bílé knedlíky a večer pak řízky, karbanátky a podobně pro důstojníky. Tu se každému sbíhaly sliny, zatímco se musil sám spokojiti s troškou fazol. Ráno dostane černou kávu, aby mu večeře dobře vytrávila. Chleba dostane se tolik, že by bylo nejlépe, aby si ho dal každý za sklo a chodil se na něho dívati. K tomu nám hraje každodenně hudba obou pluků, abychom mohli lépe zažívati.

25.6. Jelikož byla neděle, zůstali jsme ležeti, až nás probudily italské aeroplány, které bombardovaly náš tábor. O 9. hodině měla býti polní mše, ale tímto bombardováním byla odložena. Polní kněz přišel ku každému praporu a pořádně nám vynadav, odešel. Navečer pohotovost a v 9 hodin odchod.

28.6. večer o půl osmé pohotovost a v půl deváté odchod po pěkné silnici při zpěvu, přes město Pergine a do Tridentu (Trento), kamž bylo 20 km, ale kterážto cesta nám hezky a dosti brzy uběhla. Dorazili jsme tam o 1 hodině v noci. Při odpočinku jsme dostali čaj a ve 3 hodiny odchod dále, ještě 13 km do vesnice Lavis. Po snídani jsme spali a po obědě jsme dostávali nový oblek, kterýž skorem každý po 9 měsících potřeboval.

16.7. Příděl jsme nedostali po dva dny a proto jsme snědli reservní porce. Druhý den jsme dostali 1/3 chleba a 1/8 vína. Příštího dne jsem šel se svým rojem do přední linie, na což jsme dostali po 2 porcích chleba. Tam byla velká zodpovědnost, poněvadž linie byla slabě obsazena. Každá hlídka se skládala ze 6 mužů a jednoho velitele a měla hlídati 300 – 600 kroků dlouhou linii. Mezi hlídkami byly kusy as 500 – 1000 metrů neobsazeny. Udržovali jsme spojení s hlídkami a mírný oheň.

1.8. jsme byli vystřídáni od 51. polního pluku a šli jsme zpět do jedné vesnice mezi Borgem a Levikem. Tam jsem měl opět tu čest se sejíti s poručíkem Ferdou, kterého jsem neviděl od 1.5. Jeho přivítáni bylo prohlédnouti mi bodák, který nenašel zrovna v nejlepším pořádku.

Odpoledne spisoval nadporučík Wolf snědené reservní porce. Ferda, který byl u naší čety, poručil nástup se všemi věcmi a dělal prohlídku. Na každého křičel „Ty prase, kde máš konservy?“ „Snědl jsem je“, zněla odpověď. „Proč?“ řval Ferda. Odpověď: „Měl jsem hlad a dva dny jsme nedostali jíst“. Na to Ferda: „Napsat ten svině, cugsfíro!“ A tak to šlo stále. Když přišel na mě, ptal se: „Kde máš konservy, Pepíčku?“ „Snědl jsem je“, odpověděl jsem. Ferda na to: „Proč? Já tě znát, ty dobrý voják. Cugsfíro, napsat ten pes!“ A přitom mi pohrozil prstem. Za námi opodál stál nadporučík Wolf, který skřípal zuby a loupal očima, když slyšel, jak s námi Ferda jedná.

5.8. Jízdou vlakem jsme projeli skrze 35 tunelů, z nichž byl jeden dlouhý 8 ½ km. Večer o půl osmé odchod s přitížením o 60 patron. Po snídani a trochu prospání jsme šli po rojích přes vesnici Bukovica, kdež nám každému do ruky vtiskl kuchař porci masa a hned jsme šli dále. Z této vesnice se civilové stěhovali s velkým nářkem. Uprostřed vesnice jsme se zastavili, když tu se ozvala ohromná rána, až všechny okenní tabulky se vysypaly. Stalo se to takto: Na nádraží, as ½ hodiny odtud vzdáleném, bylo skladiště střeliva, do kterého přilétl italský granát a všechno střelivo vybuchlo.

10.8. Italové se pokusili na obou křídlech o útok, který se jim však nezdařil. Rozbili tedy minami zákopy, ve kterých byli Maďaři, pak prudkým útokem prolomili jejich frontu, ale byli opět zahnáni zpět.

18.8. Od pátku pršelo ve dne i v noci, takže jsme byli celí zamazaní a promočení.

20.8. v neděli úplný klid, jako by ani války nebylo.

Seděl jsem v úkrytu a vzpomínal jsem na domov, svých drahých, co as dělají, zda též někdy vzpomenou na mě. Vzpomínal jsem též, jak jsem se v míru vždy těšil na neděli, kterou jsem obyčejně vyplňoval odpoledními procházkami s knížkou v ruce a návštěvami po okolí. Nyní však musím seděti ve špatném úkrytu, promoklý, umazaný, roztrhaný a hladov a s tou myšlenkou, že jsem vystaven každého okamžiku smrti. Té smrti jsem se však nebál, ale toho, že tato smrt by nepřinesla z mých drahých žádného užitku. Nedovedu vypsati tu spoustu myšlenek, které se stále rojily každému v mozku. Jedna myšlenka stíhala druhou a žádnou člověk nedovedl zodpovědět. Toto však uzná jenom ten, který sám byl toho všeho přítomen.

25.8. jsme šli vystřídat 11. domobranecký pluk k Nové Vsi. Byli jsme totiž zase na stejných místech, poněvadž tato linie byla nově postavená po pádu Gorice, takže Rakušané musili utéci z Doberda a vyrovnati frontu. Naše 4. četa pod velením důstojnického zástupce Pipicha, který k nám byl přeložen od 14. setniny, zůstala v dolině u velitelství setniny jako záloha. Dodávali jsme druhým četám jídlo, vodu, kterou nám buď přivezli na koních neb vozech, anebo jsme musili pro ni choditi až do St. Sela se soudky, kamž bylo 2 hodiny daleko. Ve dne jsme pracovali v zákopech, prohlubovali jsme, vrtali a stříleli. Italové, když nás zpozorovali, chtěli nám ochotně pomoci a házeli nám tam miny a granáty, čímž místo aby nám zákopy prohloubili, tak nám je zasypali, a ještě přitom nám zranili neb zabili některého kamaráda. V noci jsme pak donášeli do linie sáčky se zemí ku stavbě úkrytů. Ač jsme se nadřeli s vodou jako blázni, nedostali jsme na den více jak ½ litru. To mělo stačiti na uvaření kávy, na pití a umytí. Kdo však by se myl, když měl žízeň jako trám. Umýti jsme se mohli jenom když pršelo.

2.9. nás stihl večer takový déšť, že do doliny vtekla voda a hrozila nám odnášet naše věci. Tu jsme si je musili dáti na hromadu a sednouti si na ně. Víc jsme již zmoknouti nemohli. V této dolině pracoval oddíl zákopníků, vrtal dvě kaverny vrtacím strojem. Pak tam byly dva vrhače min, které střílely každou noc 10 ran. Byly ráže 22 cm a za námi pak byly ráže 28 cm. Výbuch a účinek takové miny byl hrozný. Váha miny 22 cm jest 50 – 60 kg, 28 cm 85 kg.

Při práci nás někdy vyrušili Italové tak, že jsme musili utéci, neb když takové „bílení zákopů“ nastalo, nemohl nikdo vrtati, neb by mohl míti náhodou provrtanou hlavu a neb kdyby takové hovado zakoplo o hlavu, bylo by to nemilé.

Za deset dní stouply ztráty obou praporů na 500.

4.9. přilétla zpráva o dovolených, která námi projela jak elektrická jiskra. Přišel rozkaz: který jest rok v poli, má nárok na dovolenou. Každý velitel čety měl toto zjistiti. Důstojnický zástupce Pipich nechal udělati nástup a jednomu po druhém prohlížel legitimační lístky. Jak s námi jednal při tom, zasloužilo vzíti pušku a dáti mu spolknout jednu pilulku, po které jest ihned dobře. Však naděje, že pojedu na dovolenou, mně v tom bránila. Věděl jsem, že kdybych něco takového provedl, že bych tím obětoval i sebe, kdyby se to prozradilo.

5(?).9. jsme nesli vodu a když jsme již přicházeli k dolině, spustili Italové hrozný křik a prudkou střelbu s provoláváním slávy Rumunsku, které právě vstoupilo do války s Rakousko-Uherskem.

7.9. dopoledne jsme zase pracovali v zákopech, když nám pojednou Italové zahráli takový čardáš, že někteří uchváceni hudbou bez tance klesli k zemi, aby více nepovstali, a jiní aby za chvíli uslyšeli opět nový kvapík. Nejlépe bylo vzíti roha.

Odpoledne k 5. hodině, právě když jsme se chystali jíti se sáčkama do zákopů, přišel telefonický rozkaz, aby ti, kteří byli zadáváni na dovolenou, dostavili se ke kuchyni. To účinkovalo lépe než sebelepší hostina. To každého postavilo na nohy. Hned jsme si sebrali své věci a spěchali se šikovatelem Sedláčkem pryč ze zákopů. Ještě nebylo jisto, že jedeme, poněvadž Italové stříleli i po jednotlivci a pak se snadno mohlo něco strhnouti a my jsme mohli býti povoláni zpět. Šli jsme ke kuchyni, která byla vzdálená 12 km a kamž jsme přišli v 9 hodin.

Večer po našem příchodu ke kuchyni začalo pršeti. K večeři jsme nedostali nic, poněvadž příděl pro nás vezli do zákopů.

8.9. K snídani jsme dostali trochu kávy. Pak jsme se očistili, pokud to bylo možno, a odevzdali zbraně. Po obdržení dovolenky a peněz na cestu v obnosu 78 K jsme se naobědvali a chtěli jíti. Na vlak však bylo 27 km, proto jsme šli na setníka, velitele vozatajstva, aby nám půjčil povoz, což on po delší chvíli svolil. Vzali jsme si povoz od kuchyně. Do Občiny jsme dojeli o 3 ½ hodině odpoledne. Jelikož bylo mnoho vojska, byl pro nás vypraven dovolenecký vlak. O 9. hodině večer odjezd.

9.9. Ve Štýrském Hradci jsme si koupili k obědu párky za 80 haléřů a chléb 3 haléře. Do Vídně jsme přijeli o 3. hodině odpolední. Vlak ku Praze jel až večer o 9. hodině. Rozběhli jsme se tedy po Vídni a sháněli kouření.

10.9. V Táboře při přesedání do Bežerovic jsem se sešel s Trantinou z Rataj a pak s jedním z Opařan a Zběšic. Do Bežerovic jsme přijeli ráno v 5 1/5 hod. Domů jsem přišel nepozorovaně, takže jsem překvapil všecky doma. Musil jsem se hodně změniti, poněvadž mne nemohli doma poznati.

Moje první práce byla rychle se umýti a převléci do civilních šatů, bych těch protivných šatů vojenských jsem se zbavil aspoň těch čtrnáct dnů. Otec byl právě také na dovolené a za týden opět nastupoval. Šel jsem ho vyprovoditi na nádraží do Bechyně. Byl to smutný doprovod, když otec se vrací z dovolené a syn, rovněž voják na dovolené, ho doprovází. Znala však austrie-bestie nějakého soucitu? Zajisté ne. Matka vypravila otce, aby po týdnu vypravila zase syna.

Týden uběhl rychle a přiklusal 25. září. Vstal jsem o šesté hodině a s bolestí, více však se vztekem jsem lezl do austriáckých hadrů. Složil jsem si věci do tlumoku a pak se šel rozloučiti s příbuznými.

Přiblížila se hodina devátá, která mě vyhnala opět do drsného světa, do ruchu válečného. Matka mě vyprovodila za vesnici, kdež jsem se s ní rozloučil a dlouho ohlížel se za ní i po rodné vesničce s myšlenkou, zda vrátím se ještě někdy do svého rodiště a uzřím-li své milé. Byl to smutnější odchod jak v roce 1915, kdy jsem nevěděl, zda bude mně zúčastniti se té válečné vřavy. Nyní však jsem určitě věděl do čeho jdu, poněvadž jsem jel zpátky do pole.

Šel jsem s bratrem Robertem, který mě vyprovázel do Bechyně na nádraží. Vlak právě před mým vkročením do stanice mně ujel. Nelitoval jsem. Myslil jsem si, kdyby se tak chtělo spojení s frontou přerušiti, abych se tam nemohl vůbec dostati. Marné však byly takové iluse. O 12.30 jel nákladní vlak, který odvážel rekvírovaný dobytek pro vojsko, do kteréhož vlaku jsem vstoupil, mysle si, že jdu právě na jatky jako onen dobytek, kterýž byl od lidu litován, že tak mladý jde na porážku. Že však jdeme i my na porážku, to již nic nebylo, tomu byl již lid uvyklý. Pan přednosta mi radil, abych v Táboře skočil do rychlíku, který stihnu, bych tak dohnal zameškaný čas. Mě však nic takového ani nenapadlo, bylo mně úplně lhostejno, přijedu-li tam včas nebo ne.

Do Tábora jsem přijel o 1.30 a na osobní vlak jsem čekal do 6. hodiny večerní. Ve vlaku jsem se sešel s více kamarády od 102. pluku, kteří byli se mnou na dovolené. V noci jsme přejeli hranice naší vlasti, s kterou jsme se s bolestí v srdci loučili, neb jsme nevěděli, zdaž bude nám dopřáno v ní zemříti. Ráno o 4. hodině jsme dorazili do Vídně. Pouliční drahou jsme přejeli na jiné nádraží. Poněvadž jsme nesměli jíti na snídani do města, dostali jsme od Červeného kříže šálek čaje a 2 cigarety.

O 8.30 jsme odjeli k Lublani. Z každého většího města jsem zaslal domů i známým lístek, aby viděli, jak rychle se vzdaluji domovu.

(* Na jedné pohlednici, adresované matce a datované 26.9.1916, je napsáno: „Drazí! Přijměte mnoho srdečných pozdravů a vzpomínek. Po tomto mostě jedeme, vpravo hotel Semering. Váš Jaroslav“. Druhá, kolorovaná pohlednice z Lublaně, s razítkem „zensuriert“, byla adresována otci na haličské bojiště: „Milý otče! Přijmi mnoho srdečných pozdravů a vzpomínek z Lublaně. Jedeme dále. Čekáme zde půl dne. Zítra jsme na místě. Srdečně Tě ještě zdraví a v duchu líbá Jaroslav“.)

O 4.30 ráno jsme přijeli do Občiny, kdež jsme opět potřebovali nových listin, kteréž nám vystavěli do Dutolje. Tam jsme se teprve od raněných kamarádů dozvěděli pravý stav věcí, a v jakém postavení je náš pluk. Vypravovali nám, že zbyl pouze 3. prapor, který byl v záloze. 2. a 4. že byly rozsekány, takže nyní ho srazili dohromady a doplnili 23. pochodovým praporem.

Tato zpráva nás mnoho nepotěšila, poněvadž mnoho kamarádů bylo zabito, jiných raněno a mnozí upadli do zajetí. Těm však bylo nejlépe. I my toužili po tom, což jsem řekl i doma otci: že při první příležitosti zmizím. Věci, které jsme si před odjezdem v kuchyni uschovali, se ztratily, takže jsme byli bez stanu a musili jsme spáti tu noc pod širým nebem.

Z večera byla noc krásná. Usnuli jsme brzy. Zdál se mně krásný sen. Že jsem doma a že mně přišel list, ve kterém mně bylo oznámeno, že jsem propuštěn, jelikož je po válce. Však ten krutý, zlý osud nenechal mě dlouho v mé blahé radosti a přihlásil se, aby ukázal svoji moc. Z nejlepšího spánku a radosti nás probudil prudký lijavec a poněvadž jsme byli bez stanu, byli jsme v okamžiku promoklí až na kůži. Marně jsme hledali nějakého útulku. Když bylo vše marno a déšť neustával, lehli jsme si znovu s myšlenkou, že více promoknouti nemůžeme. Že bychom mohli onemocněti? K smíchu! Prožili jsme již jiných zkoušek a ničeho se nám nestalo.

5.10. Došli jsme as 15 km blíže k frontě, kdež jsme zůstali přes noc a den v jedné stráni a večer nastoupili pochod do fronty. Již cestou jsme měli ztráty, poněvadž nás Italové zpozorovali. V zákopech nás uvítali hoši od 91. pluku, kteří byli rovněž tak slabí jak my. Vždyť to byli také Češi. Dále nás uvítal zápach mrtvol, které tam ležely na povrchu ještě z bojů před čtyřmi týdny.

Do první linie šly 1. a 3. četa, kdežto 2. a 4. jsme zůstali v záloze, a to ve spojovacím zákopu. První noc minula klidně. Zato v pondělí v poledne, za tepla, když jsme podřimovali v sedě, probudil nás výbuch miny, která vybuchla as 30 kroků od nás. Dával jsem bedlivý pozor, brzo-li se zase nějaká ukáže, když tu přilétly dvě za sebou nad námi a to tak rychle, že než jsem dal kamarádům znamení, byli jsme zasypáni kameny, z kterých byla postavena zeď. Ihned jsem vyskočil a běžel ku kaverně. Ta však byla tak plná, že jsem musil zpět a to ohněm min a granátů. Proběhl jsem dobře.

Čekali jsme poblíže velitelství praporu, co bude dále. Přišla posila, jeden prapor 31. pluku do zálohy. Před večerem přišla ještě pošta. Dostal jsem také lístek. Pomyslil jsem si, „to jest ten poslední“. A také byl, ale před zajetím.

Přes den byly ony dvě čety, které byly v první linii, tak oslabeny, že jsme byli nuceni večer je doplnit. V linii to vypadalo hrozně. Byl všude vidět účinek italských střel. Vše zbořeno, země proložena mrtvolami a prosáklá krví, z čehož vycházel takový zápach, že bylo peklem ležeti celou noc v tomto hnusném místě. Z naší čety zbylo přes den z 37 pouze 14, z 1. čety 12 a z 3. pouze 10. V zákopech jsme se rozešli a každý si vlezl na místo, které uznal za dobré pro svoji ochranu. Já, dle pozorování, které jsem předtím učinil a zpozoroval, že Italové střílí ponejvíce na kusy zákopů, které nebyly dosud zasáhnuty střelami, a proto jsem se uvelebil do rozbitého zákopu čili pole, kde byly úkryty úplně sraženy a průkop zasypán.

Byl jsem tam sám. Vlastně abych nelhal, byli tam se mnou ještě tři kamarádi, kterým bylo lhostejno, co se kolem děje, a vůbec si nevšimli, že jim přibyl nový kamarád, leželi tiše, zpola zasypáni, přeházeni jeden přes druhého. Spali sen těch, kterých již nic nebolí a kteří se již nikdy nevrátí ku svým drahým do teplého domova, kde na ně čekali toužebně a s radostnou nadějí. Byli vehnáni na tato jatka rakouskou bestií, která neměla citu s lidem, obzvláště s lidem českým. Byli mrtvi, zohaveni k nepoznání. Byl jsem za tyto dva dny jaksi rozrušen ještě vzpomínkami z dovolené a vůbec bez myšlenek. Tito kamarádi, již šťastnější, mně přivedli pojednou vzpomínku na domov.

Probíral jsem svůj život, který doposud neužil světa a v nejlepších letech mládí byl uvržen do tohoto pekla na světě. Myšlenkami jsem byl u rodičů a sourozenců a v duchu jsem si představoval, co as dělají, zda vzpomenou si kdy ještě na mne. Nechtěl jsem si ani připustiti na mysl, co by as říkali, kdyby mě uviděli, aneb kdyby měli jen trochu tušení, v jakém postavení se nacházím. Rád bych byl třeba i padl, jen kdybych byl věděl, že to bude ku prospěchu mému národu a vlasti. Ale obětovati svůj život k dobru svých rakouských katanů a vrahů, to mě dohánělo k zoufalství.

Z těchto myšlenek mě vytrhlo zavolání „pro večeři!“, které, ač bylo proneseno šeptem, přec stačilo, aby přerušilo přemýšlení. K večeři, vlastně to bylo celodenní naše jídlo, jsme měli čistou polévku a kávu. Právě jsem se pustil s chutí do polévky, když tu přilétl granát, jako by mně chtěl přáti dobré chuti, která byla za celý den velká. Naházel mi do nádoby s polévkou zem a kamení, snad ze soucitu, že byla polévka čistá. Vylil jsem ji a vzal jsem si kávu, které bylo dost a žízeň byla veliká. Tu chvíli jsem skoro záviděl mým tichým kamarádům, kteří necítili žízně ani hladu.

Noc uběhla dosti klidně. Jen tu a tam zahvízdl granát neb zasyčela mina, nebo se někde ozvala střílející puška. Myslil jsem si, jak asi bude zase ve dne. Počítal jsem, že by bylo lépe se nějak zraniti a ještě za noci se dostati z tohoto místa pryč. Střeliti se, nebylo mně možno, poněvadž bylo z naší strany ticho a tím bych se prozradil. Připadl jsem na jiný způsob zranění: rozseknouti si polní lopatkou ruku a neb se uhoditi kamenem. Čekal jsem tedy, až přilétne nějaký granát neb mina, že se při tom uhodím. Tu přilétl granát a já, maje ruku napřaženou, chtěl jsem již již uhoditi, ale vždycky mě přešla chuť a uvnitř jako by mi něco říkalo: „Nedělej to!“. Uposlechl jsem tedy. K ránu, když se rozednívalo, poznal jsem, že bych v tomto místě nebyl jist, proto jsem se mlčky, jenom smutným pohledem, rozloučil se svými kamarády z nočního úkrytu a šel jsem si hledati bezpečnější úkryt.

Ten jsem nalezl o trochu výše. Byl to dosud zdravý úkryt, postavený z kamenů a přikrytý silnými trámci. Do kouta jsem dal tlumok, kdež jsem měl prádlo a jiné věci. Do úkrytu nás vlezlo pět, ale byli jsme skryti pouze do půl těla, kdežto nohy nám čouhaly ven. To však nevadilo, jen když byla skryta hlava a tělo.

10.10. Kolem 6. hodiny ranní začali Italové opět prudkou střelbu a tu jsem začal litovati, že jsem si přec v noci nerozbil ruku a že jsem mohl již býti pryč. Dlouho jsem však neměl času přemýšleti, neb pojednou přilétl granát a srazil nám střechu úkrytu na nohy. Teď jsme nemohli nikdo vstáti, ani jeden druhému pomoci, byl tedy nucen každý se vyškrábati sám, což se nám po delším namáhání podařilo. Zasypané věci se však nepokoušel nikdo dobývati zpět.

Již jsem nevypadal jako voják, nýbrž jako zajíc, který je ve velkém honě střelen a chce uniknouti zubům chrta. Plazil jsem se po rukách a po břiše jako přeražený. Lezl jsem ještě výše do končícího zákopu, který byl vzdálen od italských pouhých 15 kroků. Tam jsme byli jistější, poněvadž tam nemohli Italové vrhati miny, jelikož mina se nenechá vrhati s takovou jistotou jako granát. Také se nás tam namačkalo, kdo jen mohl. Vlevo nás, kde byly zákopy vzdáleny od italských na 30 kroků, vrhali Italové 10 – 15 min najednou a tak bourali kus po kuse zákopů, takže kdo v nich byl, byl stále tisknut nahoru, když se nechtěl nechati roztrhati.

Tato hudba trvala až do 3.30 hodin odpoledne. Byli jsme všichni beze zbraně, poněvadž každý hleděl zachrániti svůj život a ne pušku. A pak každý neměl tu myšlenku se ještě brániti. Proběhnouti deštěm min a granátů nebylo též možno, proto jsme zůstali klidně ležet. Nohy jsme měli úplně zdřevěnělé, poněvadž ležel jeden přes druhého. Občas přilétl také malý granát na nás, abychom věděli, že na nás Italové také pamatují a tím nám naházeli trochu drobného kamení a písku za krk neb do očí. To nám však nevadilo.

Přesně o 3 ½ hodině přestali Italové stříleti do našich prvních zákopů a střelbu přenesli dozadu. Věděli jsme ihned, co to znamená, a byli jsme naplněni jakousi radostnou nadějí, že nyní snad budeme vysvobozeni z tohoto pozemského pekla.

Po chvíli se ozvalo několik ran z pušek. Vyhlédli jsme ven, ale nespatřili jsme ničeho. Tu jsem se ohlédl napravo a hlasitě jsem vykřikl: „Hasiči jsou tu!“ Hasiči jsme jim říkali proto, že měli přilby. V duchu jsem plesal, ač jsem dosud nebyl jist, jak to ještě dopadne. Kamarádům jsem řekl, by nikdo nestřílel, abychom si tím nepobouřili Italy, v kterých jsme hledali svoji spásu. Tu se přihnalo několik Italů odzadu a křičeli „avanti!“, čemuž my jsme však nerozuměli a jiného jsme nemohli dělati než dáti ruce vzhůru, což jsme učinili hned, jak jsme je spatřili. Neměli jsme chuti již vrátiti se zpět do Rakouska, kdež nás nečekalo nic jiného, než jíti znovu do fronty, dokud by nám to hlavu neurazilo. Italové stále křičeli „avanti!“. Když jsme se nehýbali, tu jeden, jak držel pušku, bez míření vystřelil a trefil vedle mne kamaráda do úst. Ten vykřikl a svalil se. Ten Ital po vystřelení křičel znovu „avanti!“, když jsme však stáli dále, střelil po mně. Chybil mě však. Z jejich zarudlých tváří a blyštících se očí bylo znáti, že jsou podnapilí a ve velkém rozčilení. Tu jsem viděl, že nám nezbývá nic jiného než vzíti draka. Řekl jsem kamarádovi, který stál na kraji, aby vyskočil nahoru na zákop a utíkal k Italům, což on ihned uposlechl, vyšvihl se navrch, já pak za ním a druzí za námi. Kde jsme vzali tolik síly vyhoupnouti se přes zákop, nevím. Udělali jsme několik skoků a octli jsme se u italského zákopu, do něhož jsme se ihned vrhli, ač tam byli Italové namačkáni jeden na druhém. Ti nás chytli do náručí, ale důstojník, který byl s nimi, nás opět vyhnal nahoru, poněvadž zákopem se nadalo jíti. Vyskočili jsme znovu nahoru a utíkali dolů do doliny, kdež nás Italové přijmuli s velkou radostí. Hned nám rozdávali chléb, maso a citrony, po nichž jsme sáhli nejdříve, poněvadž jsme měli velkou žízeň. Přibíhali stále noví Italové, kteří nás objímali, ruce tiskli a volali „bravo, Boemi!“.

Když nás Rakušané, kteří měli obsazeny vedlejší kopce, spatřili, spustili do nás z obou stran prudkou palbu ze strojních pušek a celé salvy šrapnelů, přičemž byli někteří raněni a i já jsem ucítil palčivou bolest na levé noze. Neměl jsem však času s tím se obírati, proto jsem utíkal dále. Poznal jsem, že to asi nic není, když mi to nevadí v běhu.

Kniha Kořeny a kořínky (listy 1-100, autor Vladimír Tupý; grafika, sazba Radek Tupý; zhotoveno vlastním nákladem - bez ISBN)

Foto: osobní archiv autora článku Radka Tupého