Z deníku italského legionáře v první světové válce: cesta na frontu

Deník dědy Jaroslava Tupého použil a dobovými informacemi doplnil můj otec a dědův syn Vladimír Tupý v knize Kořeny a kořínky. Proto v doplňování deníku a své poznámky píše táta „svým hlasem“.

Vladimír Tupý byl sázavský sklář a jeho rukama vznikly slavné skleněné obrazovky na Nové scéně Národního divadla. Byl otužilcem a jeho zásluhou v Sázavě začala před více jak třiceti lety éra otužileckých soutěží.

Otec kromě výše uvedených aktivit byl i autorem dvou knih o boji s rakovinou, kterou prožil, i poezie a úvah s bravurním používáním češtiny.

„Narodil jsem se 22. srpna 1894 v Ratajích č. 55“, píše otec Jaroslav Tupý v úvodu svého válečného deníku z I. světové války. (pozn.: Rataje u Bechyně v Jižních Čechách)

Sešitek ve zbytcích černých desek, rozpadlý na jednotlivé listy, mnohdy obtížně čitelný (musel jsem používat lupu), jsem nalezl spolu s dalšími dokumenty krátce po otcově smrti v dřevěném vojenském kufříku na půdě domu č. 24 v Ouběnicích, kde jsme tehdy v prvním patře obývali jednopokojový byt. O deníku jsme do té doby neměli tušení, otec se o něm nikdy nezmínil. O první světové válce, jejímž byl účastníkem, hovořil velmi skoupě, odpovídal jen na mé zvědavé otázky. Pamatuji si ale, že říkával: „Jednou bych o tom mohl napsat knihu“. Můžeme jen litovat, že tak neučinil.

Deník obsahuje dědovy detailní zápisky od začátku války, po datech, například i s uvedením přídělů a denní činnosti. Mohlo by se zdát, že deník svou detailností může pro čtenáře působit rozvlekle – ale opak je pravdou. Na příliš rozvleklé psaní nebyl v zákopech čas, proto jsou informace vlastně stručné s jen podstatným, ale velice čtivým a zajímavým obsahem. V souvislostech popisuje i nálady a život tehdejší doby.

Po skončení války děda vstoupil dobrovolně k četnictvu. Deník popisuje jeho působení na policejním kurzu, na stanicích v Jižních Čechách i působení na Podkarpatské Rusi, kam byl na několik let převelen.

Některé části originálního deníku psané velmi drobným písmem byly nečitelné – v textu je uveden (?).

Deník je natolik obsáhlý, že jej budu uvádět po částech s vynecháním informací, které jsou osobnějšího rázu, anebo přímo nesouvisí s deníkem. Na konci dílu bude uvedeno, o čem bude díl další. Ke každému předcházejícímu dílu uvedu odkaz.

28.června 1914 byl v Sarajevu spáchán atentát na následníka rakouského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d‘Este. Atentát nebyl příčinou, ale vhodnou záminkou k válce. Vítězná válka měla být východiskem z nesnází, v nichž se Rakousko-Uhersko nalézalo. Měla to ale být válka pouze lokální, nikoli evropská či dokonce světová (Prameny: Válka národů 1914–1918 I. díl).

3. 6. 1915 jsme se dostavili k odvodu do Milevska. Většina byla odvedena, mezi nimi i já.

15. 6. jsem vystoupil ze služby v ústavu, bych se mohl připraviti k nastoupení do druhého blázince, totiž jíti se bíti a chrániti druhou svoji vlast.

21.7. jsme nastoupili tuto službu. Jel jsem do Benešova, kdež nás přebírali jako dobytek. Rozdělili nás na setniny - 102. pluk, 16. setnina, 4. četa - a ubytovali do stodol. K nám byl přidělen jistý šikovatel, dobrý Čech, který si nás zavolal druhý den ráno a řekl nám, oč se jedná a čemuž každý dobře rozuměl. Po přednášce jsme zazpívali „Kde domov můj“ a „Hej, Slované“, přičemž mnoho nás zaslzelo. A proč? Může se ptáti dobrý Čech proč? Vždyť za chvíli na to jsme šli na nádraží, abychom opustili naší krásnou Českou zemi a abychom se odebrali do té mizerné Maďárie, do země bahna a špíny.

Obecenstvo benešovské se s námi srdečně rozloučilo, neboť mezi námi bylo mnoho jejich synů. Odjeli jsme za zpěvu vlasteneckých písní, ač v srdci mnoho do zpěvu nebylo a v hlavě se rodilo mnoho divných myšlenek a hrozných proklínání.

27. 7. v noci jsme přejeli hranice naší vlasti.

30. 7. jsme dorazili do Bekéz-Čáby, kde již do vlaku zaváněl zápach bagounů, kterých tam byla spousta. Na nádraží se dostavili všichni vojíni 102. pluku, kteří tam byli již dříve. Přišli, aby se podívali na nové oběti rakouské bestiality a pak, zdali nenajdou mezi těmito oběťmi některého svého příbuzného neb známého. Našli jich dosti.

Druhý den nás oblékli do těch hadrů, při nichž se každý otřásl, poněvadž každý věděl, kam bude v těchto hadrech hnán. Proti svým bratrům Slovanům a proti svým přátelům dohody. Pak jsme prodělávali cvičení, při kterém toho do nás natloukli, až z toho byl každý pitomý, totiž, který si toho mnoho bral.

22. 8. postavili 14. pochodový prapor, který oblékli a vystrojili zbraní a vším, čeho voják v poli potřebuje. Střelivo nám však nedali. Věděli proč.

27. 8. den to našeho odjezdu. U naší čety byl velitelem kadet Vodička z Benešova, dobrý to člověk. Staral se o své mužstvo, aby mu nebylo ve vlaku smutno.

V 1 hodinu polední jsme měli nástup na dvoře našeho tábora, kdež se s námi loučil velitel pluku, plukovník Adamovič. Při své řeči plakal jako obyčejně. Myslíte zajisté, že z lítosti. Ó ne, ze zvyku! Takové velké rakouské zvíře žádné lítosti ani útrpnosti nezná.

Opatřili jsme si do každého vozu český prapor, vždyť jsme byli v I. třídě dobytčích vozů. Na lokomotivu nám dali velký prapor černožlutý. Nebyl tam dlouho.

Byl dán rozkaz k odjezdu. Vlak se hnul. Bylo slyšeti hlasy: „Nazdar, Franto“, „Pepíku, pozdravuj doma“, „Na shledanou“, „Ať žije pan setník Stárek“, „Pryč s Krátkým“ a p. Najednou černožlutý prapor letí dolů. Mezi důstojnictvem nastal velký ruch.

Jeli jsme Užockým průsmykem v Karpatech do Haliče, kdež jsme spatřili hrůzy a běs války.

29. 8. jsme se blížili ke Lvovu. Již zdaleka jsme viděli město, proto jsme vylezli na střechy vagónů, bychom lépe viděli. Ve Lvově jsme večer vystoupili a naše 4. četa zůstala na stráži u zásob, nežli je vozatajstvo bude moci odvézti za praporem. Poněvadž jsme měli mizerné koně, kteří nechtěli tahati, trvalo to do druhého dne do poledne. Pak nás kadet Vodička odvedl za město do baráků, kdež nám koupil každému jednu malinovou vodu a kousek chleba. Po večeři jsme si šli pohlédnouti lesy křížů, které se mohly počítati do tisíců.

Ráno, když jsme vstali, přišli na nádraží ruští zajatci, aby udělali pořádek. Zametali, sbírali pohozené papíry, ale rovněž sbírali kdejaký drobek chleba, poněvadž měli velký hlad. Tu přišel jejich strážce, Maďar, s holí v ruce a touto jal se jednoho Rusa tlouci. To naše oči však nesnesli, i obklopili jsme Maďara, desátník Kříž mu vytrhl hůl a počal mu spláceti rány dané Rusovi. Maďar hledal útočiště ve vagónu a při tom jsme mu poslali několik kamenů na jeho hřbet. Tím se věc odbyla.

(* Nyní v deníku následuje výčet pochodů - Od 30.8. do 14.9. ušli vojáci pěšky 135 km!)

19.9. V sobotu po krátkém pochodu bylo již viděti za lesem výbuchy šrapnelů a bylo slyšeti houkání děl. Byli jsme u 1. linie, neb Rakušani ustoupili od Dubna a byli velmi zeslabeni. Byli jsme rozděleni ke každé setnině dvě čety. Dostali jsme každý po 200 ostrých a ihned jsme se musili zakopávati, neb každou chvilku bylo možné očekávati Rusy. Rozbourali jsme stodoly a stavěli si dobré zákopy.

První noc byla pro nás nováčky nocí hroznou. Nikdo nebyl uvyklý bdíti půl noci v tak mizerné zimě, jaká již tenkráte tam byla. Před námi ve vesnici byly silné naše hlídky pod velením poručíka Křížka, který tam také padl, neboť je Rusové spatřili a obklíčili, takže málokdo utekl.

Velitelem naší setniny 15. byl nadporučík Stehlík, velmi dobrý Čech a důstojník. S mužstvem zacházel solidně a lidsky. Kde mohl, všude se jich zastal proti vyšším důstojníkům.

Velitelem praporu byl setník Navrátil, který byl znám co pes a trhan vojáků a velký ožrala. Vojáky jinak nepojmenoval než prasata, psi ap. Každému vyhrožoval zastřelením.

23. 9. jsem šel s mými kamarády Komendou, Kropáčem a Lachautem na stráž před drátěné překážky. Noc minula klidně, až na to, že při přehlídce stráží, kterou konal poručík Ferda, rovněž pes a lotr, několik strážných zfackoval nebo zbil holí. Já, když jsem si odstál svoji poslední hodinu, která trvala do 5 hodin, šel jsem nahoru do zákopu, abych uvařil kávu pro sebe a pro svobodníka. Vařil jsem malou chvilku, když tu pojednou zahvízdlo několik kulí z pušek nad hlavou. Nevšímal jsem si toho. Střelba se však blížila a nápadně sílila. Svobodník vstal, aby dovařil kávu, a já stoupl si na místo, bych pozoroval cvrkot. Déšť kulí zhoustl tak, že oni kamarádi, kteří stáli venku, nemohli se navrátiti zpět. To vše nás však nijak nemátlo, abychom se nenasnídali.

Po snídani přišel rozkaz, bychom si vše složili a byli připraveni na další rozkazy. Učinili jsme tak. K sedmé hodině měli již Rusové dobyté celé pravé křídlo našeho pluku. 13. a 14. setnina byla vesměs zajata. Již již se tlačili Rusové na nás, když tu přišel rozkaz, by setnina, která byla v záloze, udělala protiútok. Stalo se tak.

Kamarád, s kterým jsem byl v jednom úkrytu, vyběhl ven a běžel také do útoku. Od něho vlevo již byli Rusové, as na 50 kroků. Jeden obrovský Rus stál na zákopě a onoho kamaráda střelil dumkou do prsou, takže byl na místě mrtev. Tu se přihnal setník Navrátil s revolverem v ruce a chtěl mne i svobodníka hnát do útoku, ač my jsme měli přísný rozkaz nehýbati se z místa. Hlásili jsme mu to. On ale řekl, že nás zastřelí. Nechali jsme ho tedy býti, když vtom přišel náš velitel setniny Stáhlík, kterému jsme to hlásili a který se do setníka pustil a řádně mu vyčinil.

Rusové byli k jedenácté hodině vytlačeni a odpoledne obnovili útok. Dostali se do těch míst zase, co ráno. K večeru byli opět vyhnáni. Zajatých měli as 3000 a Rakušanů as 2000. Noc byla klidná, až na ten nářek raněných. Prodělával jsem tento útok co první. Odnesl jsem si z něho dojmy válečných hrůz.

25. 10. nás přehlížel následník trůnu Karel.

30. 10. v noci nás vzbudili, bychom šli pro poštu k plukovnímu vozatajstvu. Bylo nám divné, že nás šlo 12 mužů s celtami. Tam nás překvapilo to, že nám naložili plné celty bedniček. I já jsem tam měl. Pak to šlo s větší radostí. Bylo tolik zásilek, že muselo přijít ještě 12 mužů. Složili jsme vše do kanceláře a šikovatel ihned zásilky rozdával, což trvalo do 3. hodiny ranní. Ihned byla lepší nálada mezi vojskem. Já jsem měl v bedničce vánočku a 2 krabičky cigaret a láhev koňaku. Vánočku jsem si dal do chlebníku a při pochodu, který trval 5 hodin, byla levá ruka stále v pohybu, do chlebníku a nahoru, takže při skončení pochodu skončil též pohyb ruky, poněvadž již nebylo v chlebníku po vánočce ani památky.

3. 11. jsme odešli na nádraží do Radživilova (?), kterýž pochod proklel kdekdo. Šli jsme po mizerné silnici, která byla rozbita od nákladních automobilů a na níž bylo na 30 cm řídkého bláta.

Pak jsem šel státi stráž k našemu vozatajstvu. Pojednou jsem uslyšel zvolati svoje jméno. Ohlédnu se a uviděl jsem pouze vousatého vozku, který mě volal. Neznal jsem ho. Nechtěl jsem ani uvěřiti, když on mě řekl své jméno. Byl to jeden rolník z mé vesnice. Po chvíli jsme se seznámili a vyměnil jsem si s ním cigarety za chleba.

16. 11. jsme nastoupili do vlaku a odjeli přes Lvov, Grodek, Přemyšl, Tarnov, Krakov, Radomyšl, Ostravu, Přerov na Moravě a v noci o 1. hodině jsme přijeli do Vídně. Tam nás několik vyskočilo a běželi jsme do restaurace, kdež nebyl tu chvíli žádný číšník. Poněvadž jsme neměli mnoho času, posloužili jsme si sami. Natočili jsme si do šálků piva a šli jsme opět na vlak. Pak jsme jeli dále přes Štýrsko, Semering, Štýrský Hradec, přes Krajinu (?), Lublaň, přes Přímoří

Kniha Kořeny a kořínky (listy 1-100, autor Vladimír Tupý; grafika, sazba Radek Tupý; zhotoveno vlastním nákladem - bez ISBN)

Foto: osobní archiv autora článku Radka Tupého