Článek
Chození na nočník. Další velké téma rodičů malých dětí, které mnohé stresuje. Zejména pokud mají v okolí někoho, kdo si neodpustí uštěpačné poznámky, že jejich děti chodily na nočník už roce.
V současnosti se děti v tomto ohledu nedrezírují a nechává se jim čas, aby si na to přišly samy.
Kdy tedy s tím učením na nočník začít? Kdy by to mělo dítě konečně zvládnout? Zbavíme se těch plen vůbec někdy?
Přesný termín neexistuje, záleží na každém dítěti. Někdo to zvládne v roce a půl, jiný má ještě ve třech letech problém. Zásadní je nenutit a nezprotivit mu to.
Dle mnohých je ideální čas tehdy, kdy se dítě začíná o nočník samo zajímat, což je dle některých odborníků kolem 18 až 24 měsíců. Až tehdy se jim údajně dovyvine mozek natolik, aby byly schopné účel chození na nočník pochopit.
V minulých generacích se děti zbavovaly plen dříve, už kolem roku. Bylo to hlavně tím, že je k tomu rodiče intenzivně vedli. Měli velkou motivaci to dítě co nejdříve naučit, protože neustálé praní a žehlení plen bylo velmi časově náročné. Děti sice neměly čas vše pochopit, získaly jen návyk, ale účel byl splněn.
V současnosti existují jednorázové pleny a rodiče tak pod tlakem v tomto ohledu nejsou. Je to pro ně dokonce jednodušší, pokud jsou děti na plenách co nejdéle. Nemusí řešit nehody s počůráním, které jsou ze začátku běžné a s tím související neustálé hlídání potomka.
My jsme na přechod na nočník také netlačili. S druhými narozenami jsme však u dětí nočníkové seznamování zintenzivněli.
Úplné začátky s nočníkem jsme zahájili už kolem jednoho roku, každý večer před koupáním jsme dítko na nočník posadili. Dítě tam vydrželo asi tak 3 sekundy a to byl ještě úspěch, ale aspoň se seznámilo s tím, že něco takového jako nočník existuje a že se na tom sedí.
S blížícím se druhým rokem jsme přidali posazování na nočník při každém přebalování a sem tam jsme slavili i drobný úspěch v podobě loužičky.
Se starším dítětem jsme si na nočníku prohlíželi reklamní letáky, mladší si na nočníku hrála se vším možným. Za loužičku či bobek v nočníku dostaly lentilku.
Dopracovali jsme se postupně do stavu, že pokud dítě čůrat zrovna opravdu chtělo, tak se při posazení na nočník vyčůralo. Nastala tím ideální doba, to s nočníkem zkusit.
Počůraná a pokaděná plena byla oběma dětem úplně jedno. Vyzkoušeli jsme i látkové pleny, ale žádná změna se v tomto směru nekonala. Chuť chodit na nočník opravdu neměly. Nadešla proto chvíle seznámit je s tvrdou realitou. Pleny jsme jim zcela sebrali, dali spodní prádlo a hle, konal se zázrak.
Najednou začalo oběma počůrávání vadit. Nebylo se čemu divit, když vám něco teče po nohách až do bot, není to nic moc. Starší začal okamžitě chtít na nočník, volal: „moký, moký!“ a stepoval u nočníku, mladší byla těžší kalibr, ta začala prohlašovat zcela zásadně: „neci kahoky, ci pínu!“, vlezla si na přebalovák a bylo.
Staršímu stačilo pár dnů tréninku a začal stíhat. Po nějakých pár týdnech se začal zvládat svlékat sám a posadit se. Jen se musel ještě doučit, že si to musí dole hlídat. U holčiček je to v tomto směru bezproblémové.
S mladší jsme to na pár týdnů nechali být. Při novém pokusu o měsíc později to bylo už v pohodě. Celkem rychle chození na nočník pochopila a sem tam si už zavolá i v noci. Nyní zbývá ji jen doučit malipulaci s oblečeníma a úkol s nočníkem bude splněn.
U staršího to přes noc s plenou trvalo ještě půl roku. Pak nastal rok nuceného posazování na nočník kolem půlnoci, aby se do rána nepočůral. Asi od čtyř let si to už hlídá sám a probudí ho to.
Uvidíme, jak to bude s plenou v noci u té mladší, ale jak si říkám, do 18 tu plenu přes noc mít nebude.
A jak jste bojovali s plenou vy?
