Článek
Problémy s matematikou druhé třídy
Paní Apolena Tůmová napsala článek o tom, jak není schopná pomáhat svému dítěti s úkoly. Hejného matematiku označuje za „trest a mučící nástroj pro rodiče“. Svou neschopnost vyřešit úkoly druhé třídy dává do souvislosti se svým IQ, které jí mensa změřila na 140.
Implicitně vytváří dilema:
- Buď ve skutečnosti sama není inteligentní,
- nebo je problém v Hejného metodě.
Ač to autorka článku explicitně neříká, hodnotou svého IQ a zmínkou o tom, že problém mají i jiní rodiče včetně jejího exmanžela, který má vystudovanou dokonce architekturu, jasně sděluje, kdo je podle ní viníkem.
Jak je to ve skutečnosti? Je Hejného metoda opravdu trestem pro rodiče? Je to nějaký modernistický výmysl, který se tváří sofistikovaně, ale ve skutečnosti je kontraproduktivní a škodlivý? Anebo je snad paní Tůmová hloupá, když nerozumí matematice druhé třídy?
Aby bylo dopředu jasné, z jakých pozic píšu tento článek:
- Jsem učitel
- Neučím matematiku dle Hejného metody
- Základy Hejného metody jsem pochytil, když podle ní začínala učit manželka
- O problémů rodičů s Hejného metodou mám přehršel informací od kolegy, který se mnou sdílí kabinet a touto metodou učí
Rodiče vs. Hejný
Souhlasím s paní Tůmovou v tom, že není jediným rodičem, který nerozumí Hejného metodě a neumí vypočítat příklady z učebnic pro děti na prvním stupni.
Často vídám scény, kdy za mým kolegou do kabinetu přiběhne rozzuřený kakabus jen se třesoucí na to, jak to tomu zlému učitýlkovi vytmaví. Po hodině či dvou pak odchází usměvavá tvář a podává si s panem učitelem ruku s tím, že tomu už rozumí a snad to společně zvládnou.
Jsem dalek toho, abych tady paní Tůmovou či rodiče, které vídám u kolegy v kabinetu, považoval za hlupáky - to ani omylem. Právě naopak. Vidím v nich vnímavé lidi, kteří se snaží svému dítku co nejvíce pomoci.
Tahle scéna se odehrává ve spoustě domácností:
„Co máte za úkoly?“
„Matiku.“
„Tak ukaž.“
Načež dítko vytáhne učebnici plnou obrázků a úkolů, v nichž se rodič nemá šanci zorientovat. Chce své ratolesti pomoci, ale není toho schopen. Selhává - minimálně ve svých očích. A v takové chvíli obvykle naše mysl potřebuje najít nějakého viníka - a ten se najde buď uvnitř - já jsem neschopný, když neumím spočítat příklad pro druháky, nebo venku - může za to škola, Hejný či konkrétní učitel. Ten jim to má přece všechno vysvětlit a nezatěžovat rodiče.
Kdo je skutečným viníkem? Nikdo.
Jak ta Hejného metoda vlastně funguje?
Ať je rodič sebesnaživější a sebeinteligentnější, nikdo po něm nechce a nemůže chtít, aby s stal odborníkem na Hejného matematiku. Domácí úkoly totiž nejsou pro rodiče, ale pro děti. Mají si procvičit, co probírali. Není to test vašich schopností a vaší snahy a ochoty dětem pomoct.
Není žádoucí, aby rodiče vypracovávali úkoly za své potomky, takže pokud jim nerozumí, nic se neděje. Pokud jim nerozumí ani děti, je dobré se s učitelem poradit. Škola by měla být schopna komunikovat s rodiči zákonitosti Hejného metody, pokud už se touto cestou vydala. Je totiž jasné a zákonité, že budou rodiče tápat.
Hejného metoda je založena na tzv. prostředích - jejich zákonitosti a pravidla se děti naučily a s nimi jsou zvyklé pracovat. Proto není třeba, aby u každého dalšího příkladu z toho stejného prostředí byly znovu vysvětlivky, jak dané prostředí funguje.
Kdyby sebevětší inteligent usedl ke staré čínské deskové hře mahjong, aniž by znal její pravidla, ani by si neškrtl. Nikdy jste nehráli šachy? Tak se nerozčilujte, že tím koněm prostě do diagonály nenajedete. A že při fotbale nesmíte vzít míč do náruče a utéct s ním do autu? Za to nemůže ani balón, ani hřiště, dokonce ani rozhodčí. A můžete mít IQ 200 a nehnete s tím. Podobně to platí o Hejného metodě. Znalost prostředí a jeho pravidel, to je základ.
Autobus
Ukažme si to na příkladu prostředí autobus, na němž paní Tůmová ilustrovala nepochopitelnost Hejného matematiky.
Hejného autobus, autor: Apolena Tůmová
Abyste byli schopni tento úkol zvládnout, musíte vědět následující informace o prostředí autobus:
- ABCDE jsou zastávky
- Autobus (prázdný) začíná trasu na zastávce A a končí na zastávce E, kde všichni vystoupí
- V znamená kolik lidí vystoupilo, N kolik nastoupilo, J kolik jelo po dané zastávce
Teď tedy jednoduše dosadíme, že na zastávce A nastoupilo 9 lidí, na zastávce B vystoupil 1 a tak dále. Jakmile dosadíme čísla do zastávek, už pro nás úkoly a) a b) nepředstavují problém.
Jak se chovat k Hejného metodě
Už to chápete? Tak vidíte. Stačilo pochopit metodu - jak prostředí autobus funguje. A tak je to se vším. Jakmile rozumíte prostředí, měli byste být schopni úkol vyřešit. Ovšem jakmile vám chybí informace k metodě, k tomu, jak se s tímto prostředím pracuje, nemáte šanci - ale zároveň byste měli být v pohodě s tím, že to nezvládnete, a ne se hroutit, že jste hloupí i s IQ 140.
Jak se k tomu tedy postavit? Hejného metoda ráda otevírá možnosti k více řešením, a tak i tady mají rodiče v podstatě 2 možnosti:
- Být rozuměni s tím, že je Hejného metoda určitý mikrokosmos, a když mu nerozumím, neznamená to, že jsem blb. Znamená to jen a pouze to, že jsem nepronikl do pravidel. Svému dítěti tak nebudu pomáhat přímo s řešením, ale můžu ho různě motivovat a vést k tomu, aby to pochopilo. V případě, že dítě nechápe, můžeme se obrátit na učitele - ovšem ne z pozice nepřítele, ale spíše z pozice toho, kdo chce společně hledat řešení situace. Uvidíte, že i učitel pak bude vstřícnější.
- Druhou možností, pokud prostě nezvládnete ten fakt, že Hejného metodě nerozumíte a nemůžete s dítětem počítat příklady, je snažit se tuto metodu pochopit, absolvovat nějaký kurz, workshop či webinář, pořídit si metodiku atd. Pak budete moct dítěti přímo pomáhat. Tato možnost je však poněkud časově i mentálně náročnější a dítěti ubírá samostatnost a kreativitu.
Pokud vám to nestačí, další možností je nebýt v pohodě s tím, že tomu nerozumíte, a snažit se dál hledat vinu všude jinde. Pak budete ale neustále naštvaní a do školy budete přibíhat jako trestné komando, které si jde došlápnout na toho zmetka, co vašemu dítěti ubližuje a vás týrá nějakou divnou metodou.
A budete vypadat jako rodič, který přivedl své dítko na fotbal a když vidí, že mu to nejde, skočí na hřiště, oběma rukama uchopí balón a hodí ho do soupeřovy brány ve snaze své ratolesti pomoct. A rozhodčí? Ten si může zkusit ceknout.
