Nerozumím matematice ze druhé třídy, a to mám IQ 140. Zkuste to vy

Řekněme si to bez obalu, v matematice jsem byla vždycky trochu mimo. Učitelé mě nechávali projít se čtyřkou na vysvědčení jenom z milosti. Hrůza začala s rovnicemi o pohybu, kdy jely vlaky z bodu A do bodu B a jakožto přídavek tam letěla moucha. Pak přišel sinus, cosinus a trigonometrie, a to byl úplný konec. V příkladech, které vyžadovaly prostorovou představivost jsem se ztrácela. Není divu. Ztrácím se i na záchodcích v restauraci, kde je to neznámý prostor a většinou lezu do místnosti se smetákem místo k východu.

Chudák moje máma, když jí na třídních schůzkách učitelka kladla na srdce, že mi musí zajistit doučování. Tak se jen sesunula do lavice, že už ho dávno mám. Matematici se u nás doma na doučování střídali jak na běžícím pásu, ale jediným výsledkem byl můj nechápavý výraz. O to víc mě pak překvapilo, když mi v dospělosti při měření IQ v Mense (ne té jídelně, ale organizaci, která oficiálně zjišťuje inteligenční kvocient) zjistili hodnotu 140. Možná vás to udivuje, mě také. I když se výše IQ může v průběhu života měnit.

Mám za to, že mně klesla minimálně tak o 50 bodů mateřstvím. Chápu, že hormony po narození dítěte pracují a řada matek vám potvrdí, že tak nějak otupěly a nebyly schopné dát dohromady souvislou větu. Zřejmě to matka příroda myslí dobře, milosrdně zahalí vaše kognitivní schopnosti do mlhy, aby člověk lépe zvládl spánkovou deprivaci, pláč, který trvá klidně i deset hodin a celkový rozvrat života, kdy se z práce a společnosti přesunete mezi čtyři zdi domova do ohrádky na dětském hřišti.

I když už dcera odrostla, stále mám stavy, kdy jdu v bytě někam, pak nevím, proč tam jsem a tupě zírám do zdi, cože jsem to chtěla. Ne, nepomáhá mi se vrátit na výchozí místo, abych si vzpomněla. Přesunem dosáhnu jen toho, že zírám do jiné zdi, ale co jsem chtěla už nikdy z paměti nevydoluji. Přes mentální úpadek jsem stále doufala, že alespoň na prvním stupni základní školy budu moc své dceři s matematikou pomáhat.

„Maminko, máme úkol a já tomu nerozumím,“ kouká na mě prosebně. „No, to je blbý holčičko, protože já také ne,“ běží mi hlavou. „Tak se na to podíváme,“ odpovídám a na čele už mi naskakuje žíla. Matematika podle Hejného má být převratná metoda, jak se děti dneska učí, ale hlavně to vymysleli jako trest a mučící nástroj pro rodiče. Já mám papír na to, že bych měla být chytrá, ale evidentně nejsem. Jediné, co mě trochu uklidnilo je, že ostatní rodiče jsou na tom podobně.

Žádné příklady, kde se normálně sčítá nebo násobí (ano, to bych ještě zvládla), ale něco mezi sudoku pro pokročilé a maticovými rovnicemi. U příkladů chybí zadání, takže bezradně koukám na nějaké slepičí stopy, co vedou do leva a pak doprava. Hledám na Googlu, na videích a dozvídám se, že výsledek může být kladný i záporný. Takže jsem se ocitla někde v kvantovém světě, kdy je všechno relativní? Schválně si zkuste níže vyfocený příklad.

Souzním s principem, že porozumění je důležitější než dovednost, problém je, že porozumění tu není. Nechápu to já, nerozumí tomu dcera a okolí také tápe. Dokonce mi doporučují workshop Hejného matematiky pro rodiče. To je jako když vám někdo řekne, že k získání pokladu potřebujete mapu, kterou si musíte nejdřív nakreslit sami.

Předávám „žezlo“ ex manželovi, ten vystudoval architekturu, tak snad na tom bude v exaktních věcech lépe než já. Položilo ho to na lopatky úplně stejně jako mě. Příklad s autobusem a tabulkou je nad jeho síly a jako já píše k příkladu omluvné vysvětlení, že úkol není vypracovaný, protože neví, co s tím. Při hledání návodu na internetu jsem našla následující vysvětlení. Upřímně, moc to nepomohlo.

„Setkáváme se také s výpočtem neznámé hodnoty ze čtveřice vzájemně provázaných hodnot, z nichž tři známe, čtvrtou hledáme – to je situace trojčlenky, i když zde nejde o násobení, ale o sčítání a odčítání.“

Metoda Hejného má naučit děti nepočítat na prstech, ale hádejte, jak to dopadlo. Ano, dítě počítá pomocí prstíků. Já, která jsem vyrůstala na základě biflování vzorečků a násobilky, to vzdávám a přenechávám odborníkům. A jdu si v klidu spočítat pomocí kalkulačky, kolik mi chybí ještě do důchodu a budu doufat, že dcera na tom bude lépe než já.