Norsko. Sama za polárním kruhem: Kdo neovládá samoobslužné pokladny, má smůlu

„Kam to jede, zastavte to,“ chňapu rukou po krosně. Letiště Praha a já se snažím odbavit zavazadlo. Doteď to za mě vždycky dělala nějaká paní za přepážkou, s decentní make upem a lehce znuděným výrazem. Jenže teď letím do Osla. A lety do Norska jsou jediné z celého terminálu 2 „samoobslužné“. Trénink ze samoobslužných pokladen v Lidlu se tady nepočítá. Pas naskenovat nejde, letenka se tváří, jako že se jí čtečka netýká, nezbývá než manuálně ťukat číslo rezervace. Nemám brýle a pořádně na to nevidím. Zlatý časy, kdy lítali poštovní holubi a dorozumívali jsme se kouřovými signály. Ne, jako dneska.

Vyjede nudle dlouhého papíru, nevím, která část se lepí na bágl, cosi mám schovat a co si nalepit na čelo. Mezitím se rozjede pás a i batohem, který na sobě nemá štítek, a tudíž ani jasný plán, kam by měl asi tak jet. Podaří se mi hrdinsky zastavit nejen batoh, ale celý mechanismus a začínám celý proces znovu. To ještě netuším, že tohle bude celé Norsko. Země, kde člověk dělá všechno sám, včetně věcí, která sám nikdy dělat nechtěl.

Přistávám v Evenes, severní Norsko, kam se jezdí na Lofoty a Vesterály. Idea byla taková, že nesnáším vedro a lišácky jsem si vymyslela zdánlivě geniální plán, v létě prchnu na sever a nebudu se péct doma a vzdychat směrem k větráku. Nedej bože, abych v létě jela k moři, to by mě tam museli dotáhnout v bezvědomí. Že má jasnozřivost nebyla až zas tak jasnozřivá, se brzy dočtete v dalším blogu. Stejně tak selhaly mé logistické schopnosti. Až poté, co jsem si zaplatila letenky, zařídila ubytování, mě napadlo mrknout na ceny pronájmu aut. Za deset dní, teď se držte, 60 000 korun. A to nebyla ani plnohodnotná auta, ale něco mezi záchranným modulem a sekačkou na trávu. Abychom si rozuměli, sama 3000 kilometrů z Prahy neodřídím. Šedesát táců nemám a i kdyby, tak bych je nevyhodila za půjčení něčeho, kam se nevejde ani kabelka. Zbyla jediná možnost, cestovat v oblasti za polárním kruhem linkovým autobusem. V autobuse se mi od dětství dělá špatně a někdy zvracím, nejsem si jistá, jestli jsem dobrodruh nebo idiot.

První ubytování, nikde nikdo, z dystopického ticha na mě zírají dvě obrazovky s nápisem „check- in“. Aha, tak je to tady. A co jídlo. Místo číšníka mě vítá QR kód. Konečně na chodbě vidím prvního člověka, uklízečka. Ty zatím práci ještě mají. Přemýšlím, může se robot naučit stlát postele? Asi jo.

Nastupuji do autobusu. Cíl? Městečko Andenes, sever Vesterál. Vzdálenost? Něco přes sto kilometrů. Autobus v odlehlejších oblastech jezdí, když měsíc vstoupí do Ryb, a pak taky jednou ve středu, ale jen pokud není mlha nebo polární záře. Spoje na sebe samozřejmě nenavazují, protože proč by měl být cestující rozmazlován luxusem návaznosti. Cesta nakonec zabere dva dny. Řidič mě pakuje pryč, žádné kupování jízdenek u něj, mám si jít stáhnout QR kód (kam jako?) a zařídit si to online. V panice běhám kolem zastávky a hraji únikovou hru „najdi si svůj kódík“. Mám, otvírám, klikám, kupuji a vítězně držím v ruce telefon s online jízdenkou. „Nemáme čtečky, sorry, starý systém,“ mžourá autobusák na můj QR kód a pokyne ať pokračuji dál do autobusu. Takže vlastně celý ten proces byl… jen tak. Tomu se říká, být na polovině cesty v digitalizaci.

Typické červené domky, řev racků, kteří mě nenechají v následujících dnech spát. Světlo dvacet čtyři hodin denně a vichr s ledovým deštěm. Vítá mě Andenes, jsem připravená a oblékám si bundu na lyže. Po ulicích se potuluje pár turistů, místní se dají poznat snadno, mají triko a šortky. Osm stupňů je pro ně léto, dýchám si do prokřehlých prstů na rukách a prohlížím si reklamní tabuli „Hot Summer.“ Prý, že seveřani nemají smysl pro humor.

Druhý den mířím na Matind, nejznámější trek na západní straně ostrova Andøya. Začátek trasy je dvacet kilometrů daleko, takže čekám na autobus. Ano, tohle bude cestopis s důrazem na veřejnou dopravu, ze které si odnáším mírný posttraumatický syndrom. Zastaví u mě taxík. Vrtím hlavou, že nemám zájem, leda bych prodala orgány. „Já jsem autobus,“ kýve na mě řidič. Mnu si oči, už třetí den nespím, protože je můj mozek zmatený z nekonečného světla a neprodukuje melatonin. Že by se dostavily halucinace? Nakonec se nechám přesvědčit, že taxík je autobus a nasedám. „Někdy používáme taxíky místo autobusů,“ směje se mému údivu „autobusák – taxikář.“ Proč? Neptejte se, prostě to tak mají.

Míjím běloskvoucí pláž, škoda, že mám na rukou omrzliny, jinak bych si ten pohled i užila. Z moře se tyčí útesy, přes které se převaluje mlha. Zelená barva porostu na stráních ostře kontrastuje s šedou oblohou. Oproti přelidněné Evropě je tu prázdno. Jsem sama. Zdolávám čtyři sta výškových metrů a nahoře mě čeká Mordor. Vítr zesiluje a moje mysl mi nabízí všechny zprávy o uhynulých turistech v horách. S konstatováním, že hrdinů jsou plné hřbitovy, zase mažu dolů. Na autobus, který ovšem nepřijel a podle aplikace už ten den ani jiný jet neměl. Stopuji, zastavuje hned první auto. Je to Tesla, můj vysněný vůz, splnil se mi sen. Nadšeně se k němu vrhám, ale neumím si otevřít dveře. Proč to nemá na dveřích normální páčku nebo čudlík nebo cokoliv, co se dá ovládat zaháknutím prstíku, jak jsem zvyklá? Jsem marná, řidič mi musí otevřít zevnitř. Moje první jízda Teslou, nadšeně vykřikuji, můj největší zážitek z Norska. Řidič se shovívavě usmívá. Na palubní desce obdivuji obrazovku velikosti mé televize a místo budíků pozoruji křivku připomínající EKG, polknu otázku, jestli to monitoruje srdce.

Zpět v Andenes. Hladová si jdu koupit něco k jídlu, samoobslužné pokladny, jak nečekané. S tím rozdílem, že když se ozve oblíbené „vyndejte zboží z taškové zóny,“ tak v obchodě nikdo není, žádná záchrana v podobě prodavačky na pokraji šílenství, která by dala království za to, aby mohla sedět za pokladnou jako dřív, a ne běhat mezi zákazníky, kteří soupeří se systémem o to, kdo je víc retardovaný. Tady to buď člověk dá nebo hladoví. Inu, drsný sever. Mám suchary a sýr, na naše asi za tři sta korun a přesvědčuji se, že za ty prachy je to královské jídlo a chutná mi to. Je hluboká noc. Tedy… technicky vzato den. Ale podle biologických hodin noc. Přemlouvám hlavu, že teď se opravdu spí.