„Komunisté vraťte se, vše odpuštěno.“ Mami, ty už jsi asi zapomněla

„Komunisté vraťte se, vše odpuštěno!“ S tvrdohlavou pravidelností opakuje moje máma, které je 86 let. Je to ten stejný člověk, kterého v roce 1968 režim sebral a za pochod proti ruským tankům si zajistila odvoz zdarma do vyšetřovací vazby v ruzyňské věznici. Podle jejích slov se jí tam sice líbilo, protože měla na cele kamarádky a nemusela vařit, to nemění nic na tom, že režim ovlivnil celý její život. Nadaná studentka se z recese v maturitním ročníku procházela po Václavském náměstí v pyžamu se šerpou „Miluju Gérarda Philipa“. Když se k tomu přičetl její buržoazní původ, bylo jasné, že se žádná slavná akademická dráha konat nebude. Vysoká škola? Zapomeň. Kdo moc myslí, mohl by mít nebezpečné nápady.

Místo toho si odkroutila pár sezón jako loutkoherečka a když přišlo dítě a pak rozvod, protože můj tatínek by v podvádění dostal státní vyznamenání, režim jí s mateřskou něhou nabídl kariéru uklízečky. Při zájezdech s Černým divadlem do NDR po ní fízlové chtěli, aby napráskala nějaké „zajímavosti“, z čehož se vykroutila, do strany také nikdy nevstoupila a jejím největším prohřeškem bylo, že tehdy ukradla v hotelu ručník, z čehož byl průser, ale už ne takový, aby si pobyla v cele. Teď má nejnižší možný důchod, a přesto při vzpomínkách na doby minulé zasněně vzdychne, jak bylo všechno lepší.

Na socialismus řada lidí nahlíží se shovívavostí. Byli tehdy mladí, nebolely je klouby, zuby měli také vlastní a život v ohrádce obehnané ostnatým plotem byl srozumitelný a předvídatelný. V práci si člověk odkroutil svoje, i když neměl pořádně co dělat, kromě plnění partajních požadavků a v pátek odpoledne sedl do bílé Škody 120 a jelo se na chalupu. Vnitřní exil, kde život dával o něco větší smysl. A co na tom, že nebyly banány, občas chyběl toaletní papír a pár disidentů sedělo.

Milá mami, vzpomínkový optimismus je mocná čarodějka a vytváří hotové legendy a mýty. Pravda je taková, že člověk byl za normalizace soustavně ponižovanou bytostí žijící uprostřed fízlování. Byl to promyšlený systém, který sevřel celou společnost, jak píše Karel Strachota ve své publikaci: Mýty o socialistických časech.

Že na tom byli všichni stejně bídně? Úplně tak to nebylo. Jak píše Orwell ve svém románu Farma zvířat „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“

Sociálně spravedlivá společnost před rokem 1989 vypadala tak, že se kompletně zlikvidovalo soukromé podnikání a střední třída a dělník bral stejně jako doktor. Je v tom sice propagované rovnostářství, ale naprosto absurdní. Nehledě na to, že lékař doma po službě odpadl, ale podprůměrný instalatér si za dvě, tři hodinky odbyl svoje pro stát a šel dělat melouchy, kde si výrazně přivydělal a ve výsledku se měl lépe než „studovanej.“

Nad průměrem si žili dělníci, veksláci, kšeftaři a oficiální umělci. Na vrcholu pomyslné pyramidy byli horníci, stát orientovaný na těžký průmysl je potřeboval, tak si je hýčkal jako vyvolenou skupinu. Stejně dobře se měli funkcionáři, náměstci a další příslušníci nomenklatury. Jak píše Karel Strachota: „V roce 1989 činil plat generálního tajemníka ÚV KSČ (tedy Miloše Jakeše) 18 tisíc korun hrubého plus náhrady 8 tisíc korun.“ Mami, vím, že namítneš, že dnešní politici také berou balík, ale rozdíl je v tom, že tehdejší režim o výši přijmu nomenklatury vytrvale lhal, respektive zamlčoval skutečný stav.

„Stáří je jenom pro statečné“, to mami říkáš s oblibou. Ale je jedno, jestli je bolševik nebo kapitalismus. Ty máš minimální důchod, protože ti komunisté zatli tipec, pamatuješ? A důchodci se za komunistů neměli o moc lépe, až na některé výjimky.

Místo toho, aby mohli staří lidé doma vzpomínat na své mládí nebo zpytovat svědomí, kam svou zemi přivedli, naháněli se houfně na propagandistické akce. Třeba v Doubravické kronice je zápis z roku 1976, podle kterého se senioři účastnili promítání filmu o historii JZD Doubravice a vyslechli si projev zástupce Českého svazu rolníků. Neumím si představit, že něco takového absolvuješ ty, která jsi mi zakazovala prvomájový průvod i spartakiádu a schůze SVJ je pro tebe maximem, co jsi schopná akceptovat.

A o sociální rovnosti se důchodcům mohlo jenom zdát. Přechod do penze býval strmým pádem v životní úrovni. V roce 1970 mělo 11 % důchodců důchod pod 400 Kčs měsíčně, 45 % pod 600 Kčs měsíčně. I po úpravě důchodů v roce 1976 zůstaly příjmy nejstarší generace ostudně nízké. „Donedávna oficiálně stanovené životní minimum 600 Kč měsíčně představovalo při stoupající cenové hladině živoření…“ píše se v dokumentu Charty 77. V roce 1977 byl starobní důchod 581 Kčs. Lépe, než my na tom bylo i Rumunsko, Bulharsko či Sovětský svaz.

Myslíš, že k sobě měli tehdy lidé blíž? Říkalo se něco doma a něco jiného venku. I přede mnou jste si dávali pozor. A ta radost, když jsi mě v roce 1989 poslala na karneval, kam jsem šla za trikoloru jako symbol svobody.

Ve škole jsem nadšeně recitovala budovatelské básničky, ale doma se řešilo, jak podplatit potentáty, abychom mohli jet do Jugoslávie. I ostatní děti se učily taktizovat a lhát. A pak tu byla StB. V každém podniku, v každé škole, v každém baráku byl někdo, kdo se „dobrovolně“ podílel na budování bezpečné socialistické společnosti. Fízlování nebylo výjimkou, ale systémovým prvkem a ty o tom víš svoje, když ti volali a chtěli, abys donášela. Sousedi donášeli na sousedy, kolegové na kolegy. Nikdy člověk nevěděl, jestli ten sympatický pán od vedle náhodou nezapisuje vaše večerní rozhovory do tlustého svazku. A nemusel to být pán odvedle, ale klidně nejlepší kamarád. Věřit se nedalo nikomu.

Lidé si nebyli blíž, byli jen nuceni být si blízko. Když všichni stojí frontu na toaletní papír, logicky si začnou povídat. Když si nikdo nesmí říct o zvýšení platu, protože „rovnost“, tak si radši večer postěžují sousedovi u piva. Jenže tahle zdánlivá blízkost byla postavená na bezmoci. A tam, kde je bezmoc, není skutečná soudržnost, ale jen přežívání.

Dnes si můžeme vybrat, s kým se budeme bavit. Můžeme říkat, co si myslíme, aniž bychom riskovali, že nám někdo zakáže studovat nebo cestovat. Můžeme mít jiný názor než soused, aniž bychom se báli, že nás udá. To je skutečná blízkost – ne ta vynucená, ale ta svobodná.