Článek
V Česku se zase jednou mluví o tom, jak zachránit zdravotnictví před nájezdem lidí s „banalitami“ na pohotovosti. Tentokrát je v plánu zvednout poplatek z 90 na 300 korun – částka, která podle lékařů odradí ty, co si pletou pohotovost s lékárnou na rohu. Jenže realita je trochu jinde. Lidé nejezdí v noci na pohotovost proto, že by je bavilo čekat na plastovém křesílku vedle dětí s rozbitou hlavou a babičkou, které se udělalo špatně. Jezdí tam, protože lékařská péče je těžko dostupná. Hned vám dám příklad z vlastního života.
Můj lékař je nedostupný
Bolí mě v krku, ale ne tak, že bych si jen trochu odkašlala a jela dál. Je to ten typ bolesti, kdy při každém polknutí nadskočím, jako by mi někdo strčil do hrdla rozžhavenou jehlu, a potím se přitom jako při maratonu. Jako dieta dobrý, kromě čaje do sebe nic nedostanu, protože za pocit zaražené kudly v krku žádné sousto nestojí. Ale upřímně, umím si představit méně drastické způsoby, jak shodit pár kil.
Volám své obvodní lékařce. Od covidu bere jen objednané pacienty, žádné jako dřív, kdy jsem si mohla sednout do čekárny, pár hodin si počkat v mlčenlivé společnosti dalších nemocných a pak se buď dočkat vyšetření, nebo se mezitím zázračně vyléčit s konstatováním, že na půl denní čekání nemám a že mi vlastně až zas tak blbě není. Každopádně doktorka telefon nebere. Zkouším online objednací formulář, ticho po pěšině. Druhý den totéž, akorát telefon je permanentně obsazený. Je pátek, na mě jdou mrákoty, musím pracovat, a ještě se starat o dítě. Co teď? Buď jdu k lékařce neobjednaná a nechám si vynadat od sestřičky, která mě ve dveřích vyškolí jako malou holku, nebo pojedu na pohotovost a nechám si vynadat tam, že otravuju s prkotinou. A to jsem přesně kvůli takovému servisu odešla z jedné ambulance, kam se člověk nemohl dovolat několik dní v kuse. U téhle nové lékařky? Evidentně stejná písnička.
Nakonec k ní jdu neobjednaná. Sestřička mě hned vítá s kyselým výrazem a lekcí o tom, jak si dovoluju rušit neohlášená. Nemám problém platit zdravotní pojištění, klidně i vyšší, ale chci za to dostupnou péči, ne pocit, že jsem na obtíž. A pak tu mám příběh známého, který byl pár dní na pokraji smrti, nemyslím tím „mužskou rýmičku“, kdy chlap brečí nad kapesníkem a čeká, že mu za to někdo podá kapesník. Lékaři se „překvapivě“ nemohl dovolat, nakonec se po několika dnech zadařilo, ale dostal termín až na další týden s tím, že si má když tak zajet na pohotovost. Tak se tam rozjel a místo pozdravu dostal hned na úvod otázku, proč nešel ke svému lékaři. Nakonec se ukázalo, že má poškozené rovnovážné ústrojí v uchu. I kdyby se zázrakem ke svému praktikovi dostal dřív a vítězně obdržel žádanku na neurologa, čekací doba na specialistu je několik týdnů, spíš měsíců. Neumím si představit, že by v tom stavu vegetoval tak dlouho, spíš by si mezitím objednal rakev a napsal závěť.
300 korun za záchranu života je dobrá cena
Zvednutí poplatku na tři stovky? To jsou dvě krabičky cigaret nebo dvě lepší kafe s sebou. Za péči, která vás v lepším případě postaví na nohy a v tom horším rovnou zachrání život, je to pořád dobrá cena. Problém je, že obyčejný člověk není lékař a těžko pozná, kdy se jedná o banalitu a kdy mu může jít o život. Bolesti břicha můžou jen zaražené prdy po nedělním řízku a možná také něco jiného, co člověka do rána pošle na druhou stranu. Nechápu, jak se mám jako laik rozhodnout, jestli si vystačím s paralenem a čajem, nebo jestli už je čas dramaticky volat sanitku? Zejména, když se člověk nemůže svému lékaři dovolat a nechat si poradit. Zdravotnictví u nás je sice svojí kvalitou špičkové, ale dostat se k němu je jako čekat na Godota, buď se dočkáte, nebo mezitím sami vyléčíte, případně umřete.
I když s poplatkem na pohotovosti nemám problém, stejně nic nevyřeší, když jsou všude narvané čekárny, nedostupní praktici a specialisté, na které se čeká měsíce. Chtěla bych péči, která je nejen kvalitní, ale také dostupná, protože, když je mi zle, nechci řešit, že se na mě někdo dívá skrz prsty, co obtěžuji. Přesně proto jsem se rozhodla že si budu platit soukromou kliniku. Nejsem milionářka, ale chci mít jistotu, že když mi bude zle, nemusím hrát loterii s obsazeným telefonem praktického lékaře nebo se modlit, aby mě na pohotovosti nepovažovali za hypochondra.
